01. března, 2026 Karel Barták
Evropští lídři se v únoru sešli na neformálním summitu na belgickém zámečku Alden Biesen. Foto: Vlada.gov.cz
V polovině ledna se Evropa Trumpovi vzepřela, když na ni hrubě vyjel, že chce pro Spojené státy Grónsko. Evropské vlády – některé ostřeji, jiné mírněji – poukázaly na to, že velký arktický ostrov je součástí Dánska, země ukotvené v NATO i v Evropské unii, a že tohle se prostě nedělá. Trump ucítil, že se proti němu formuje jednotný šik spojeneckých zemí. Tohle by mu nemuselo doma ani ve světě projít tak snadno jako jarní uvalení diskriminačních celních tarifů. Ještě rád naskočil do záchranného člunu, který mu připravil generální tajemník NATO Mark Rutte, a z jisté blamáže alespoň prozatím vycouval.
Pro Evropany znamenala tato epizoda významné poučení. Ukázala, že Trump je zranitelný, pokud se na obranu proti němu použijí podobné zbraně, jimiž sám útočí. Že s blížícími se listopadovými volbami do Kongresu bude stále citlivější na nálady ve veřejném mínění. Hrozit anexí území spojeneckých států nepatří ani v dnešní Americe, ba ani v republikánských kruzích k populárnímu počínání.
Potvrdilo se také, že se americký prezident jako obvykle příliš nenamáhá s biflováním historického či zeměpisného kontextu. Stačilo mu nakukat, že má přece k dispozici plán NATO na zajištění bezpečnosti arktického regionu včetně Grónska, a bylo to. V dnes již proslulém „tekoucím“ projevu na Světovém ekonomickém fóru v Davosu si ostatně soustavně pletl tento ostrov s Islandem a pronesl řadu jiných nesmyslů.
Tou nejdůležitější lekcí však bylo, že si Evropa uvědomila, jak významnou silou se stane, když předvede svou jednotu a neochotu ustoupit. Ve všech dosavadních epizodách od Trumpova nástupu k moci loni v lednu postupovala roztříštěně, nechávala se rozdělit, nebo nakonec ohnula hřbet a přijala „tatíčkův“ diktát. Spolkla zmíněná cla na evropské dovozy do USA, podřídila se požadavku rychlého nárůstu vojenských výdajů v příštích deseti letech, nechala si bez většího odporu líbit urážlivou a diskriminační bezpečnostní strategii USA, jen chabě bránila ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského před záští Trumpa a jeho viceprezidenta J. D. Vance a podobně. Když však šlo opravdu do tuhého, tedy o otázku svrchovanosti, územní celistvosti, základních pravidel mezinárodního práva, dokázala říct dost.
Od tohoto gesta – ono zase nebylo tak slavné, ale na Washington udělalo dojem – by se pak mělo odvíjet další evropské uvažování. Evropané jsou si dobře vědomi, že nelítostná americká analýza stavu EU je v mnohém pravdivá. Že ekonomická i bezpečnostní situace starého kontinentu není dobrá a že globální rozložení sil jeho nápravě neprospívá. Důvěra mezi oběma břehy Atlantiku mizí jako pára nad hrncem a Evropa se musí vypořádávat s válkou, kterou před čtyřmi lety na Ukrajině rozpoutalo Rusko a od které by Trumpovy Spojené státy daly nejradši ruce pryč.
Největším ekonomickým trumfem EU je její jednotný vnitřní trh, který ovšem zdaleka nefunguje tak, aby přinášel sedmadvaceti členským státům kýžené dividendy. Dobře se ví, že volnému pohybu zboží, služeb i kapitálu brání tisíceré legislativní, ale hlavně administrativní překážky, které vyrobily samy vlády, aby chránily své domácí hráče před evropskou konkurencí. Evropská integrace naráží na vlastní limity – jak zařídit férové podmínky pro všechny na trhu o půl miliardě spotřebitelů, když na něm souběžně panuje neférová rivalita? Paradox je zakotven v samotné hybridní koncepci EU a je tomu tak proto, že na nic soudržnějšího se členské země za sedm desetiletí stále intenzivnější spolupráce nezmohly.
Výsledkem jednodenního setkání unijních lídrů na belgickém zámečku Alden Biesen nutně musel být seznam dílčích návrhů či nápadů. Žádná ucelená reformní koncepce zaměřená na zásadní zefektivnění vnitřního trhu EU se neočekávala. Naléhavost Maria Draghiho a Enrica Letty, dvou italských expremiérů a autorů zásadních zpráv o stavu evropské ekonomiky v roce 2024, se do nálady zásadně nepromítla. Německý kancléř Friedrich Merz v zárodku „zařízl“ chabý pokus francouzského prezidenta Emmanuela Macrona dostat na pořad dne emisi evropských dluhopisů, ze kterých by se financovaly společné investice. Tedy nic nového pod sluncem.
I tak se dá vystopovat příslib, že by se ledy mohly dát do pohybu. Vlády mají vesměs chuť jít do významných společných investic v energetice či telekomunikacích i do preference evropských firem při zadávání veřejných zakázek. Chtějí změnit pravidla pro poskytování státních podpor, aby se usnadnily vznik a rozmach evropských šampionů. Kancléř Friedrich Merz a prezident Emmanuel Macron si sice vyměnili jedovaté poznámky, ale uspořádali společnou tiskovou konferenci, aby ukázali, že francouzsko-německý motor stále funguje.
V březnu se Evropská komise chystá zveřejnit návrh takzvaného 28. režimu, kterému její šéfka Ursula von der Leyen říká něžně EU Inc. Má umožnit startupům a dalším dynamickým podnikům, aby se při souběžném působení v několika státech EU vyhnuly národním bariérám, tedy se řídily jednotným a pro všechny společným 28. režimem, který národní orgány budou ovšem muset respektovat.
Na jedné straně revoluce a elegantní cesta, jak národní překážky obejít. Na druhé ovšem šílená komplikace, protože podnikání neexistuje ve vzduchoprázdnu, tedy ani legislativa, kterou se řídí. Nehledě na to, že se tak EU vlastně přizná k vlastní porážce. Nebyla schopna přimět vlády, aby si uklidily nepořádek, takže ho kolektivně zamete pod koberec a pokusí se dělat, že není.
Pozoruhodný zájem vyvolává další nápad, jak se vyhýbat problémům plynoucím ze soužití v sedmadvaceti. Zesílená spolupráce si razí cestu jako flexibilní metoda umožňující skupině vlád členských států provádět společně něco, co ostatním nevyhovuje. Okřídlenými příklady jsou například jednotná měna euro nebo schengenský prostor, nedávno pak dokonce schválení balíku pomoci pro Ukrajinu bez českých, slovenských a maďarských záruk. Donedávna skeptická Komise otevřeně počítá s jejím nasazením na obtížné legislativní počiny, jako má být například ambiciózní Unie úspor a investic, dlouhodobě odmítaná Lucemburskem či Irskem.
Český premiér Andrej Babiš přispěl k „brainstormingu“ obsáhlým dopisem, ve kterém Unii trpce vyčetl její energetickou politiku. Žádal nápravu, zejména snížení vysokých cen energií, a ostře se obul do systému emisních povolenek – nejen do připravovaného kontroverzního ETS 2, ale i do dvacet let fungujícího ETS 1. Jeho filipika zabrala. Našel spojence i mimo Bratislavu a Budapešť, včetně kancléře Merze či italské premiérky Giorgie Meloni.
Bohužel však český vklad omezil na tato dvě témata. Nevyjádřil se ani k Unii úspor, k propojení kapitálových trhů, k dodatečným investicím do vědy a výzkumu, ke zmíněnému 28. režimu a tak dále. Jako by to české podnikatele nezajímalo. Jako by Česko ani nebylo v Evropské unii. Tato nečitelnost, ba spíše nijakost postojů Babišovy vlády k unijním tématům Prahu postupně odsouvají na vedlejší kolej. Když se k tomu připočte její negativní postoj k závazku navyšovat obranné výdaje, může se stát, že jí nebude popřáváno sluchu ani v Bruselu, ani ve Washingtonu.
Opravdovou ostudu si však Praha vysloužila o pár dní později na mnichovské konferenci. Výkon ministra zahraničí Petra Macinky v panelu s Hillary Clinton a polským ministrem zahraničí Radosławem Sikorským vstoupil už do dějin jako mimořádný trapas, názorně dokládající, že místo šéfa Motoristů v každém případě není v čele diplomacie svrchované evropské země. Netřeba ani dodávat, že vedle osobní blamáže, kterou si samotný politik asi ani nepřipouští, jeho nemístná vyjádření především diskreditují zemi, již v Mnichově zastupoval.
Větší pozornost však na mnichovské konferenci pochopitelně vzbudil smířlivý tón amerického ministra zahraničí Marca Rubia, jejž si většina přítomných státníků vyložila jako evropské vítězství. Ne proto, že by s Rubiem zcela souzněli jako (asi jediný) Petr Macinka, ale právě proto, že ke změně stylu došlo při nezměněném důrazu na Trumpovy MAGA hodnoty. Americký politik jim přijel povědět, že USA budou dál prosazovat světový řád založený na síle, obrodě průmyslu a na odmítání tolerance, multilateralismu, volného obchodu či ochrany klimatu. Novinka spočívá v tom, že to nechtějí dělat proti Evropě nebo jí navzdory, ale spolu s ní. Poslední americká linie vůči Evropě tedy zní: jsme z jedné líhně, sdílíme stejné dějiny, nehádejme se tedy, ale pojďme spolupracovat. Podle amerických pravidel.
Tento posun Evropanům vyhovuje. Zmírňuje napětí a vnáší do vzájemných vztahů více potřebné racionality. Málokdo si ještě dělá iluze o tom, že by se mohla vrátit tradiční transatlantická spolupráce. Každá obleva je však vítaná, kvůli podpoře Ukrajiny, kvůli utužování postojů vůči Rusku, kvůli dohánění obrovského zpoždění, které evropské země nabraly v letech „prokrastinovaných“ pod americkým jaderným deštníkem. Teď jde hlavně o to, aby se pocit naléhavosti, což byla také okřídlená hláška v mnichovských projevech, promítl nejen do řečí a konferencí, ale do konkrétní politiky. Jak bude čas ubývat, přímo úměrně se bude smrskávat i evropské sebevědomí – pokud nenastanou konkrétní činy.
Německo chce z Bundeswehru vybudovat největší konvenční armádu v Evropě a zároveň spolupracovat s Francií na jaderném odstrašení. Velká Británie se každým dnem sbližuje s EU, zejména v praktických bezpečnostních otázkách. Severské a baltské země, Polsko a další rozjíždějí mnohotvárnou a bezprecedentní obrannou spolupráci. Šéfka Komise připomíná, že pokud by Severoatlantická aliance jakkoli selhala, platí článek 42 odst. 7 Smlouvy o EU předpokládající vzájemnou obranu. V kuloárech se šeptá o rychlém přijetí Ukrajiny do Unie, které by vzalo vítr z plachet Rusku a Evropu by bezpečnostně posílilo. To vše a mnoho dalšího vyžaduje odvahu a představivost. Politické okno příležitosti nezůstane otevřené věčně. Času může být méně, než se dnes zdá.
ROČNÍK XV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2026