24. září, 2026 Tomáš Fošum
Předsedkyně AfD Alice Weidel. Foto: Wikimedia Commons/Olaf Kosinsky
Z literatury nebo filmu si asi každý vybaví více fiktivních zdí. Mnozí mají v paměti třeba zeď ze seriálové fantasy Hra o trůny. Obří ledová bariéra chránila Sedm království nejen před svobodnými kmeny, takzvanými Divokými, ale i před armádou mrtvých vedenou Nočním králem. Její funkce byla tudíž na rozdíl od Berlínské zdi nejednoznačná. Na jednu stranu chránila šťastnější část lidstva před zkázou, na stranu druhou představovala překážku pro Divoké, pokud se chtěli zachránit útěkem před sílícím smrtonosným vojskem Nočního krále.
Vraťme se do současného skutečného světa. V poslední době se hodně mluví o další německé zdi, která však na rozdíl od nechvalně proslulé berlínské stavby nikdy nestála. Jedná se o pomyslnou Brandmauer čili požární zeď, pomocí níž se demokratické strany snaží izolovat krajně pravicovou Alternativu pro Německo (AfD). Její členové nezřídka relativizují všeobecnou nepřijatelnost Hitlerova režimu. Stranu jako celek charakterizuje vstřícný postoj k Rusku, které už několik let vede vražednou válku proti Ukrajině. AfD přesto volá po opětovném odběru ruského plynu.
Po opakovaných úspěších AfD v zemských volbách a vzhledem k jejím vysokým preferencím i na spolkové úrovni stále častěji zaznívá názor, že požární zeď nesplnila svůj účel, a musí se tedy alespoň částečně „zbourat“. To se ovšem snadno řekne, ale hůř dělá. Navíc ti, kteří chtějí vyvést AfD z izolace, mohou mít různé motivace. Části z nich se třeba líbí odmítavý přístup Alternativy k migraci nebo ke Green Dealu.
Pak jsou tu ale ti, kteří nejspíš chtějí vtažením Alternativy do hry zachránit demokracii tím, že krajně pravicové straně otupí hrany a zbaví ji pro mnohé voliče lákavého puncu antisystémového uskupení. Podobný risk však nemusí vyjít, obzvláště pokud by šlo o spolupráci s Alternativou za situace, kdy by byla v pozici silnějšího. Co když bude Alternativa v potenciální spolkové nebo zemské vládě s demokratickými stranami trvat na pro ně nepřijatelných věcech? Co když tuto formu „záchrany demokracie“ nepřijmou voliči systémových stran?
Výše zmíněné otázky se samozřejmě diskutují i v jiných státech. Případy, kdy tradiční demokratické strany čelí sílícím autoritářským, radikálním nebo populistickým uskupením, patří k realitě dnešního západního světa. Ostatně proč chodit daleko. Loni se v Česku po čtyřech letech vrátil k moci Andrej Babiš, jehož hnutí ANO utvořilo vládní koalici s krajně pravicovou a proruskou SPD a narychlo spíchnutým uskupením Motoristé sobě. Ani jeden z koaličních partnerů nefunguje vnitřně jako zcela demokratická strana: ANO je víceméně majetkem Andreje Babiše, podobný vztah k SPD má její předseda Tomio Okamura. Motoristé si nejprve schválili vedení a až poté přijali první členy.
Babiš ihned po svém vstupu do vysoké politiky v roce 2013 zamířil do vládní funkce. Nejprve byl ministrem financí, poté premiérem. Kolem politika s autoritářskými sklony a obřím střetem zájmů tak žádná požární zeď nestačila vyrůst. Přesto se při posledních třech sněmovních volbách vždy řešila otázka, zda mu nemají demokratické subjekty nabídnout spolupráci, aby nemusel vládnout právě s SPD. Tato výzva zaznívala hlavně loni v říjnu, ale zůstala oslyšena, protože nedávala smysl především Babišovi. Ten s demokratickými subjekty, jež by mu kvůli svým voličům musely v případné koalici dělat problémy, vládnout nechtěl. Antisystémoví partneři, kteří za podíl na moci toho zatím tolik nevyžadují, lépe vyhovují jeho naturelu.
Nejen v Německu si tedy lámou hlavu, jak oslabit aktéra, jenž podle mnohých rozkládá demokracii. A hlavně, jak najít cestu k alespoň části jeho voličů, s nimiž lze nalézt společný jazyk. Ve Hře o trůny se také ukázalo, že Divocí nebyli horšími lidmi než strážci zdi. Zato s Nočním králem a jeho armádou se domluvit nešlo. Stejně jako to nejde s těmi politiky a jejich voliči, kteří fandí ruskému prezidentovi Vladimiru Putinovi vraždícímu civilisty na Ukrajině. Ale s lidmi, kteří volí proruské strany z nějakého jiného důvodu, by se mělo minimálně mluvit. Třeba se pak v rozhodující chvíli postaví na správnou stranu barikády.
ROČNÍK XV. – 3. ČÍSLO, ZÁŘÍ 2026