01. prosince, 2013 Jan Holovský
Byla neděle, 7. července roku 1985 a české křesťanství mělo za sebou asi 1200 let existence. Komunistický ministr kultury Milan Klusák byl právě potupně vyprovázen z tribuny za hlasitého pokřiku desítek tisíc poutníků. Při legendární pouti na Velehradě takhle dopadli všichni komunističtí funkcionáři. Jásotu se dočkal až kardinál František Tomášek, který na tribuně četl poselství od papeže Jana Pavla II. Křesťanům v onom davu se podařilo něco nového: Češi se přestali bát.
Co všechno vlastně znamená křesťanství pro Čechy a západní svět? Nebudu dlouho napínat: Západní civilizace i česká společnost, jak je známe dnes, existují právě díky tomu, že se v Římské říši potkalo křesťanství s antikou. Ježíšův odkaz tomuto civilizačnímu svazku přinesl motivaci k aktivitě, svobodnou vůli, univerzální lásku, sounáležitost, pokoru a naději. Antika si jako věno přinesla řecké kritické myšlení, římský smysl pro organizaci, vysokou úroveň vzdělanosti a člověka jako individualitu. Západní civilizace se zformovala na latinském západě říše, jehož kultura a vývoj se lišily od řeckého východu. A právě na Západě vznikla dynamická a kreativní civilizace, která nemá v historii obdoby.
Mezi Západem a Východem
Na naše území přišlo křesťanství nejpozději v 9. století. Nejdříve z latinského Západu (hlavně z Bavorska) a roku 863 pak jako slavná cyrilometodějská mise z Byzance, která přispěla k rozvoji místního slovanského jazyka a kultury. Z politických důvodů však byla jejich aktivita nakonec neúspěšná a navzdory některým pokračovatelům byl další osud českého státu spojen se západním latinským křesťanstvím. Jak známo, v českém prostředí byl a je neúspěch Konstantina (Cyrila) a Metoděje vnímán spíše jako smutná událost, hlavně kvůli vzájemným třenicím s Němci a vzývané slovanské vzájemnosti. Jenže příslušnost k latinskému Západu znamenala být součástí mnohem progresivnější civilizace. Latina jako univerzální jazyk a církevní jednota totiž umožnily dobrý přenos informací mezi jednotlivými zeměmi, které dohromady tvořily celkem soudržnou civilizaci. V pravoslaví to bylo jiné. Státy s vlastními liturgickými jazyky byly odkázané především samy na sebe. Rozdílů mezi křesťanským Západem a Východem bylo víc, což vedlo roku 1054 k jejich definitivnímu rozkolu. Pravoslavný východ byl totiž dál ovlivňován Orientem, takže byl (a je) emotivnější, vrcholem náboženského prožitku se stala pasivní mystická snaha jednotlivce o přiblížení Bohu a je zdůrazňována nicotnost pozemské existence. Ne náhodou se komunismus uchytil nejdříve v pravoslavném Rusku a také silná tradice anarchismu se v tomto světle jeví logicky. Oproti tomu lze západní pojetí křesťanství ukázat na řeholi svatého Benedikta z Nursie, která sehrála nenahraditelnou roli při záchraně antických vědomostí a formování evropské civilizace. Benediktini, kteří se do Čech dostali v 10. století, totiž střídali modlitby s fyzickou i duševní prací a vyznávali život v organizované komunitě, takže jejich kláštery se staly nejen hospodářskými středisky, ale také centry vzdělanosti.
Chrám svatého Petra v Římě (foto: Tomáš Fošum)
Přijetí křesťanství dotvořilo český stát a posunulo ho na novou civilizační úroveň. To platilo i pro ostatní státy střední Evropy, které ho přijaly. Česká společnost se od 10. století rozvíjela pod „dohledem“ zemského patrona svatého Václava. Ostatně, dnes málokoho napadne, že svatý Václav svým kladným přístupem ke křesťanství vlastně pomohl zachránit českou státnost, jak popisoval historik Dušan Třeštík. Víte třeba, kdo byli Lutici nebo Obodrité? A jaký odkaz zanechali světu? Pokud na to bez tříkilové knihy nepřijdete, tak vězte, že podobně by dopadl kmen Čechů, kdyby nepřijal křesťanství. To bylo tehdy takovým vstupem do Evropy, mezi civilizovanou společnost. A pokud jste v ní nebyli, nikdo se s vámi nemazlil. Doba byla tvrdá pro všechny zúčastněné a mírumilovná Ježíšova zvěst mohla společenské potřeby i lidskou přirozenost nasměrovat, ale nikoli jí potlačit úplně. Podobné je to i s často probíranými církevními excesy, protože ve středověku se církev stala společností a veškerá společnost byla v církvi. Čeští rytíři se také vydávali na křížové výpravy do světa islámu, který měl tehdy na kontě už přes 450 let dobývání nejen křesťanských zemí. Přímým impulzem ke kruciátám byla krvavá tažení seldžuckých Turků a byzantská prosba o pomoc. Z našich slavných účastníků křížových výprav připomenu alespoň krále Vladislava II. a bratrance Přemysla I. jménem Děpolt, který před svou smrtí u Akkonu dobyl mnohá vítězství.
Plodný středověk
Navzdory své pověsti byla většina středověku myšlenkově plodným obdobím, ve kterém se na Západě zřetelně oddělila moc světská a duchovní a samotnou církví byly zakládány univerzity. Ne nadarmo středověk končí objevováním světa a vynálezem knihtisku. Mnoho duchovních obohacovalo během středověku i novověku vědu a kulturu (např. Akvinský, Occam, Koperník, u nás Jan Hus nebo Prokop Diviš), a to včetně věd přírodních, jejichž bezpříkladný rozvoj zásadně přispěl k modernizaci Západu.
Kromě toho, důsledky zvelebování českých zemí jakožto centra Svaté říše Římské a celého křesťanstva Karlem IV., tedy především pocit důležitosti, nově založená univerzita (1348), rozvoj vzdělanosti a s tím spojená vypjatá gotická zbožnost, to vše zanechalo v českých zemích hlubokou stopu. V kombinaci s morem a hospodářským poklesem to byly hlavní důvody vzniku husitské revoluce. Ze samé podstaty západního křesťanství totiž vycházejí pravidelné snahy o obrodu církve i společnosti, a proto jsou dějiny Evropy dějinami reforem a renesancí.
Snahy o obrodu církve vyvrcholily vznikem protestantismu v 16. století, který v zemi husitů padl na úrodnou půdu. Katolíci sice tehdy prošli vlastní obrodou, ale u nás jich bylo jen málo. Protestantismus se všeobecně vyznačuje decentralizací, větším důrazem na individuální přístup, autoritu Písma a odmítnutí církevní tradice, k čemuž Kalvinismus přidává úspěch jako projev boží přízně. To pak vytváří celkem vhodné prostředí pro bujení podnikavosti, ale za cenu častého tříštění sil (je přes 33 000 protestantských denominací). Rozvoj českého protestantismu skončil vítězstvím katolíků roku 1620, následovala rekatolizace a my se tak můžeme jen dohadovat, jak by dnes vypadala protestantismem formovaná česká mentalita.
Islám před branami
Mezi 16. a 18. stoletím zasáhl do vývoje českých zemí a střední Evropy opět islám. Osmanští Turci, poslední z mnoha asijských nájezdníků, dobyli Balkán a snažili se proniknout do nitra Evropy. Český a uherský král Ludvík Jagellonský s nimi roku 1526 prohrál bitvu u Moháče, na útěku se utopil, a českého trůnu se na 400 let ujali katoličtí Habsburkové. V jejich armádách bojovali Češi po tři století proti Turkům a pomáhali tak bránit hranice křesťanské Evropy. Dodám, že asi nejznámějším českým bojovníkem proti Turkům je šlechtic Zdeněk Kaplíř ze Sulevic, který se roku 1683 vyznamenal při obraně Vídně. Téma islámu je pro Západ aktuální i dnes, proto ho rozeberu detailněji.
Islám, stejně jako křesťanství káže víru v jednoho Boha, ale hodnotově představuje jeho protipól. Oproti svobodné vůli staví fatalismus, proti kreativnímu jednotlivci kolektiv, vůči rozumu a aktivitě podřízenost Alláhově vůli a proti nekonfliktnímu Ježíšovi drsného válečníka Mohameda. Korán se na rozdíl od Bible nevykládá v kontextu (určité náznaky jsou jen u šíitů) a je navždy neměnný. Správný muslim tedy nepochybuje, takže vymizení vcelku uniformní a pasivní arabské filosofie, ovlivněné tou řeckou z dobytých území, příliš nepřekvapí. Svět islámu se rozumu uzavřel. Oproti rozšířenému názoru je dnes celkem zřejmé, že kulturní kontakt Evropy a islámského světa byl malý. Většina evropských vědeckých a kulturních úspěchů, jak říká např. vlivná francouzská historická škola Annales, byla dosažena aktivitou křesťanů. Pro potvrzení stačí porovnat frekvenci stavebních slohů křesťanské Evropy a zbytku světa. Z ostatních výdobytků si Evropané během své historie, v pro Západ tak typickém stylu, „vyzobali“ ze zbytku světa pouze to, co uznali za vhodné.
Kardinál Miroslav Vlk nese symbol české země. (foto: Wikimedia Commons/Kmenická)
Triumf rozumu
V 18. století nastala doba osvícenství a tehdy skončilo dlouhodobé napětí mezi vírou a rozumem triumfem rozumu. Autorita církve v habsburském soustátí postupně mizela díky mohutnému vědeckému rozvoji, Marie Terezie a Josef II. podřídili církev státu (k její škodě) a roku 1781 byla vyhlášena tolerance vůči ostatním křesťanským směrům. Následovalo přebudování společnosti a postupně vznikal moderní český národ. Na jeho formování se podílela řada kněží, za všechny připomenu Josefa Dobrovského. Od 18. století se modernizoval i judaismus, když byli Židé hluboce ovlivněni evropským vývojem. Křesťanství u obyvatelstva postupně zpovrchnělo, ale větší vystupování z církve a ztrátu autority duchovních lze vidět až koncem 19. století. Kromě tehdejší modernizace společnosti na tom měl zásluhu především socialismus, který spolu s liberalismem zaplňoval ideologický prostor vyklizený církví a absolutismem. Křesťanské strany, které na modernizaci a její neduhy reagovaly, začaly vznikat až na sklonku 19. století.
Rozpad Rakouska-Uherska roku 1918 byl pro českou katolickou církev bolestivý, protože jí lidé vyčítali propojení s (čerstvě) opovrhovanou monarchií. Věřící houfně přecházeli k jiným směrům a přímo od katolické církve se odtrhla národně zaměřená Církev československá (později husitská). Dodám, že v roce 1920 se sloučili přívrženci luterského a kalvínského směru do Českobratrské církve evangelické, která navazovala i na domácí husitskou tradici a Jednotu bratrskou. Situace se po pár letech stabilizovala, ale pak přišel nacismus a po něm komunismus. Pro české duchovní to znamenalo nejen časté zatýkání a někdy i mučednictví, ale řada z nich se účastnila aktivního odporu. Jako memento nám budiž nacistický i komunistický žalář pro arcibiskupa Josefa Berana, příběh bývalého katolíka a později pravoslavného biskupa svatého Gorazda pomáhajícího parašutistům, kteří provedli atentát na Heydricha, nebo umučení faráře Josefa Toufara příslušníky StB.
Křesťanů ubývá, ale šance tu je
Velké zvraty 20. století, ve kterém každá vládnoucí ideologie vymazala tu předchozí, změna životního stylu a kulturní relativizace nakonec způsobily, že po roce 1989 nastalo v České republice určité ideové vakuum. Žijeme tak v době krize identity, kterou nahrazuje ekonomizace společnosti. Velké problémy má i české křesťanství, protože podle sčítání lidu bylo roku 2011 členem jakékoli křesťanské církve jen necelých 14 % Čechů. Úpadek křesťanství je ostatně znát v celém západním světě. Pokud jste jedni z těch, kteří tvrdí, že naší dominantní římskokatolickou církev zachrání liberalizace, tak se mýlíte. Podle dat z USA, Velké Británie nebo Francie mají totiž liberálně vedené církve vyšší úbytek věřících. V našich poměrech to lze dokázat na liberální Církvi československé husitské, které mezi roky 1991 a 2011 ubývali věřící ještě rychleji než českým katolíkům a evangelíkům.
Potenciál tu přitom je, podle Eurobarometru se roku 2010 jen 37 % Čechů vyjádřilo, že nevěří v Boha či nějakou jinou nadpřirozenou sílu. Pokud si navíc uvědomíme, že víra je podle současných vědeckých poznatků dána lidem zřejmě geneticky, měla by zaznít otázka: „Jestli nebude tuto potřebu víry plnit křesťanství, základ české kultury a celé západní civilizace, kam kráčí naše budoucnost?“.
Jan Holovský
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025