02. října, 2026 Antonín Berdych
Premiér Andrej Babiš a ministryně financí Alena Schillerová na tiskové konferenci po jednání vlády. Foto: vlada.gov.cz
Andrej Babiš vstoupil do svého druhého premiérského období se čtyřletou zkušeností a téměř jistě se stane nejdéle sloužícím předsedou vlády v dějinách České republiky. Chceme-li odhadnout jeho další kroky, stojí za to připomenout si způsob, jakým vládl poprvé. Vraťme se tedy do roku 2017, kdy Babišovo hnutí s výrazným náskokem vyhrálo volby a po určitých komplikacích sestavilo v polovině následujícího roku menšinovou koaliční vládu s ČSSD, již podporovala KSČM. Kabinet měl k dispozici velmi solidní ekonomický růst, který samozřejmě nelze automaticky považovat za zásluhu jakékoliv vlády. Navzdory štědré sociální politice se schvalované schodky státního rozpočtu pohybovaly okolo jednoho procenta HDP, což je z dnešního pohledu velmi slušný výsledek.
Sociální demokraté zpočátku vznášeli podmínky a pokoušeli se dokazovat, že si ve vládě uchovají vlastní vůli. Pod vedením Jana Hamáčka se ovšem rychle zařadili mezi nejkrotší partnery, jaké české koaliční vládnutí poznalo. Také komunisté si za podporu kabinetu řekli o programové a personální ústupky, jejich nedostatečné plnění však snášeli s pozoruhodnou trpělivostí. Formálně menšinová vláda tak fungovala v mimořádně pohodlných poměrech. ČSSD i KSČM mezitím přicházely o voliče ve prospěch ANO, čímž jejich závislost na premiérovi dále rostla. Čím méně jim spolupráce přinášela, tím méně si troufaly ji ukončit.
Tomuto rozložení sil odpovídaly i preference. V prvních dvou letech po volbách, tedy v letech 2018 a 2019, si ANO, ČSSD a KSČM ve většině průzkumů v součtu udržovaly převahu nad pěti stranami demokratické opozice. A to bez formálně opoziční SPD, s níž Babiš podle potřeby spolupracoval. Při jejím započtení na premiérovu stranu byl náskok vládního tábora ještě výraznější. Tehdejší opozice zůstávala roztříštěná, slabá a bezradná. Dokázala pojmenovávat vládní selhání, účinný recept na oslabení Babiše však neměla. Pro jeho odpůrce to byl stále beznadějnější obrázek.
Pohodlí u moci se ovšem do kvality vládnutí nepromítlo. Důchody, platy a další výdaje rostly, zatímco náročnější reformy zůstávaly ve slibech. Hospodářský růst tento způsob správy země umožňoval a většina vládních příznivců neměla důvod si stěžovat. Na konci roku 2019 tak Babiš prožíval období politických vítězství, k nimž mnoho skutečné práce nepotřeboval. Mezi voliči opozice se zatím usazoval pocit, že na něj neplatí vůbec nic.
To se dramaticky změnilo s příchodem pandemie nemoci covid-19, jejíž průběh mají mnozí stále v živé paměti. První vlna přitom Babišovi politicky pomohla. Když se však nákaza na podzim 2020 vrátila, kabinet selhával. Odkládání nepopulárních opatření vystřídaly zmatečné a drastické zákazy, překotné personální změny a rozhodnutí s životností několika dnů. Pandemie rychle rozložila obraz schopného manažera, který Babiš do té doby dokázal kreslit svým příznivcům. Vzala za své i jeho pověst dobrého hospodáře. Rozpočtový schodek zamířil do strašlivých hloubek. Během covidu tak ANO přišlo o citelnou část své dosavadní politické převahy.
Za rozhodující příčinu Babišovy prohry v roce 2021 bývá považováno spojení opozice do dvou volebních bloků. Tento krok byl sice důležitý, potřebné voliče však musela vláda nejprve odradit a ztratit. Právě tragický výkon během pandemie vytvořil opozičním stranám prostor, který do té doby marně hledaly. Druhou zásadní chybu udělal Babiš ve vztahu k vlastním spojencům. Počítal s jejich povolební podporou, současně je bezskrupulózně vysával a přebíral jim voliče. Střídavě na ně útočil, zastínil každý jejich úspěch a čas od času se je pokusil zachránit. Tato chaotická strategie skončila naprostým neúspěchem. ČSSD a KSČM propadly pod pětiprocentní hranici a do sněmovny nepronikla ani Přísaha, s níž mohl Babiš hledat povolební dohodu. Rekordní množství hlasů tak zůstalo bez zastoupení. Trojkoalici Spolu (ODS, KDU-ČSL a TOP 09) a dvoukoalici Pirátů a Starostů pustil Babiš do Strakovy akademie v podstatě sám.
Mnohé z toho, co se stalo v letech 2017–2021, slouží pro premiéra jako varovný příklad pro dnešek. Současná vláda Andreje Babiše byla jmenována 15. prosince 2025. Už po několika měsících bylo zřejmé, že její výchozí situace je podstatně horší než v roce 2017. Z covidového období zůstaly veřejné finance hluboce vychýlené. Předchozí vláda Petra Fialy (ODS) se je pokoušela postupně konsolidovat, dosáhla přitom ovšem jen dílčích úspěchů. Babiš tuto politiku celé čtyři roky napadal jako bezohledné šetření a vyhrál volby se slibem, že „vrátí, co lidem vláda ukradla“. Do Strakovy akademie tak vstoupil jako zajatec vlastní kampaně.
Nyní lze vidět, jak nebezpečná tato past pro něj je. Schodek na rok 2026 jeho vláda proti původnímu návrhu Fialova kabinetu významně zvýšila a pro rok 2027 připravila nejvyšší deficit od covidového období. Ani tak většinu drahých slibů neplní. Babiš mohl během prvního premiérského období rozdávat a zároveň se tvářit jako dobrý hospodář. Tentokrát pořádně rozhazovat ještě nezačal a dluhy rostou nebezpečnou rychlostí.
Slovo „deficit“ je politicky citlivé pro většinu voličů. Výhrady či nejistotu vyvolává dokonce téměř u poloviny příznivců ANO. Premiér chce současně rozdávat, nezvyšovat daně, neškrtat, plnit sliby a uchovat si pověst dobrého hospodáře. Takovou iluzi navzdory usilovné snaze ovšem udržet nelze. Výmluvnou zkušenost přinesly už volby v roce 2010, kdy lídr sociální demokracie Jiří Paroubek vsadil na otevřeně štědrou politiku financovanou deficity, zatímco jeho soupeři nabízeli úspory. Paroubkova ČSSD sice těsně vyhrála, její tábor však většinu nezískal a vládu sestavila pravice. Babiš svou rozpočtovou jízdu odstartoval hned na začátku vládnutí. Její nejprudší část přitom zpravidla přichází až na jeho konci.
Další nebezpečí se před Babišem otevírá také u koaličních partnerů. SPD se v průzkumech drží přibližně kolem sedmi procent a Motoristé sobě oscilují okolo pětiprocentní hranice, přičemž v mnoha měřeních zůstávají spíše pod ní. Podle četných spekulací si Babiš jako možnou zálohu pěstuje hnutí Naše Česko jihočeského hejtmana Martina Kuby, které svým vůdcovským pojetím ANO nápadně připomíná. Po několika viditelnějších pokusech o průlom však podpora nového hnutí zůstává hluboko pod pěti procenty. Tři roky před volbami se tak před Babišem rýsuje stejný scénář, jenž se mu stal osudným v roce 2021. Silné ANO opět obklopují neduživí spojenci.
V jednom ohledu je současná situace ještě horší. Hamáčkova ČSSD se během prvního Babišova období nakonec smířila se svou rolí a stala se poslušným vykonavatelem premiérovy vůle, za což zaplatila odchodem ze sněmovny. Předtím mu však poskytovala velmi spolehlivý servis, podobnou roli plnili i komunisté. SPD a Motoristé jsou dnes ještě loajálnější a jejich vliv na vlastní ministry, zejména v případě SPD, už téměř neexistuje. Taková míra nesamostatnosti ale může mít na oba subjekty devastující účinek. Část jejich příznivců přejde rovnou k ANO a skutečně protestní voliči začnou hledat jinou alternativu, která však do Babišova soukolí asi dobře nezapadne.
Současní partneři navíc Babišovi vyrábějí takové problémy, které ČSSD a KSČM nezvládly ani co do množství, ani co do hloubky. Motoristy provázejí opakované aféry, jež jistě není třeba detailně líčit. Ty sice občas překryjí vážnější problémy kabinetu, svou toxicitou však zasahují vládu jako celek. Předseda Poslanecké sněmovny a šéf SPD Tomio Okamura zase udržuje pozornost kontakty s autoritářskými režimy a výpady proti Ukrajině. Jeho voliči od něj podobné kroky očekávají, opozici tím ovšem nabízí další munici a pravidelně ji zásobuje materiálem k útokům na vládu. A je nutné připomenout, že ne každý volič ANO sympatizuje s Čínou, Iránem nebo Ruskem. Babiš si tedy vybral partnery extrémně poslušné a zároveň mimořádně obtížné. Společně už během prvního roku proměnili kabinet v továrnu na aféry. Ta zatím běží ve zkušebním provozu a zřetelně naznačuje, co dokáže při plném výkonu.
Zadlužování, neplnění slibů a série menších skandálů způsobily, že už během prvního roku vlády vede v řadě průzkumů součet opozičních stran. Platí to i při velkorysém předpokladu, že Motoristé překročí pětiprocentní hranici, a při započtení nyní slabých TOP 09 a KDU-ČSL, u nichž lze předpokládat nějakou formu předvolebního spojení. To vše se děje v době, kdy ekonomiku kromě zdražení paliv po americkém zásahu v Íránu nepostihla žádná zásadní krize. Babiš má tedy špatná čísla už za příznivého počasí. Hospodářských i politických krizí přitom během zbývajících tří let může přijít řada.
Uvnitř opozice se mezitím změnilo pořadí. STAN se v posledních měsících usadil nad patnácti procenty a ODS nechává zpravidla o dva až čtyři procentní body za sebou. Starostům prospívá jednotné vystupování, srozumitelná komunikace a nekonfliktní obraz. Dokázali také své dřívější chyby ponechat v minulém volebním období. ODS působí pestřeji a méně sehraně, občas se nechá odvést ke sporným tématům a zároveň si nese historickou zátěž, kvůli níž je sledována podstatně přísněji. Tři roky před volbami ovšem nemá smysl z momentálního pořadí vyvozovat velké závěry. Podstatnější je celkový přesun mezi oběma tábory. Vládu a opozici odděluje hluboký názorový příkop, který voliči nepřekračují snadno. Jestliže se už nyní někteří vydávají na druhou stranu, není to pro Babiše dobrá zpráva.
Vše nasvědčuje tomu, že si Babiš tato rizika uvědomuje. Koaliční partnery se snaží udržet při životě, i když se ve výpadech proti nim občas neuhlídá. Současně soustřeďuje komunikaci na vlastní kanály na sociálních sítích, kde může bez nepříjemných novinářských otázek vytvářet obraz vlády, jež plní sliby, řídí zemi a má vše pod kontrolou. Jeho vystupování přitom prozrazuje, že současné vládnutí postrádá suverenitu prvního premiérského období.
Do řádných sněmovních voleb zbývají tři roky a během nich se může změnit téměř všechno. Nahodilé krize zpravidla dopadají především na vládu, velký problém uvnitř opozice by však mohl dnešní trend snadno obrátit. Pokud ale bude současný směr pokračovat, Babišovy vyhlídky příliš dobré nejsou. Pro jeho odpůrce to může znít povzbudivě, jenže premiér má stále před sebou většinu mandátu. Za tu dobu může zemi zadlužit o další bilion korun, poškodit řadu institucí a zanechat zemi účet, který bude dávno po jeho odchodu splácet někdo jiný. Teprve za tři roky se ukáže, zda důsledky tohoto období připraví Babiše o vládu, nebo zda po jeho novém vítězství ztratí Česká republika další čtyři roky.
ROČNÍK XV. – 3. ČÍSLO, ZÁŘÍ 2026