03. října, 2026 Jan Holovský
Christopher Nolan opět zabodoval umělecky i finančně, ačkoliv tentokrát udělal několik nešťastných přešlapů. Americko-britský režisér zůstal věrný svému zvyku sázet na fyzickou autentičnost, bohužel však zcela rezignoval na tu historickou. U takového perfekcionisty, který se v předchozím oscarovém Oppenheimerovi skutečné historie poměrně úzce držel, to autora těchto řádků nemile překvapilo.
Kvůli uměleckému záměru a prý univerzálnímu poselství obětoval věrohodnost kostýmů, rekvizit i obsazení vedlejších postav. Výsledkem jsou občas až bizarní, parodické momenty, které ambicióznímu snímku zbytečně ubírají na serióznosti. Odysseus v kalhotách, vojáci ve špatně zvolených zbrojích, ostentativně neřečtí námořníci z Ithaky nebo vikingské lodě místo těch řeckých působí zkrátka nepatřičně.
Je také třeba zdůraznit, že Homérovy eposy nejsou žádnými fantasy příběhy, s nimiž lze libovolně nakládat. Přes fantaskní motivy představují naprostý základ západní kultury a jsou plné klíčových archetypů, hlubokých symbolů a poselství. Jde o mnohovrstevnaté dílo, v němž základní vrstva je jakousi zkreslenou vzpomínkou na mykénský věk hrdinů. Tedy na velkou epochu řeckých dějin na konci doby bronzové, skrze níž se Řekové definovali a s nimi do určité míry zbytek antického světa i západní civilizace.
Po řemeslné stránce je film jednoduše špičkovou prací a přináší intenzivní zážitek. Komornější pojetí místo klasické epiky režisér skvěle vyvážil originalitou, hmatatelnou atmosférou, znepokojivou hudbou a absencí digitálního balastu. Své oblíbené hrátky s časem tentokrát Nolan pojal decentněji a výběr hlavních herců v čele s Mattem Damonem v roli Odyssea se opravdu povedl. Bohužel, samotná mykénská civilizace ve filmu vypadá trochu jako umělá kulisa bez samostatného života. Mírné zklamání přináší také finální zúčtování s ženichy, kde jejich postupná likvidace postrádá větší logiku a dynamiku.
Samostatnou kategorií je však pointa, která si zaslouží delší zamyšlení. Na Nolanovy filmy se hodí označení „projekt“ jako na máloco jiného. Jsou to propracované komplexní útvary, u nichž není pointa jen třešničkou na dortu, ale tím, co dává smysl celému pojetí filmu, i když to občas způsobuje emoční odstup. Zdejší pointa vedle dalších motivů, jako jsou návrat domů, nevstoupení podruhé do stejné řeky či výčitky svědomí válečného veterána, staví na rozpadu civilizace zevnitř.
Když civilizace podle Nolana zneužije a tím zpochybní vlastní pravidla, jež ji drží pohromadě, následuje systémový kolaps. Takže zatímco se všude v Řecku mluví o nebezpečných mořských národech, ukáže se, že jsou to vlastně sami Řekové, kteří zneužili elementární pravidla pohostinnosti při zrádném dobytí Tróje. Tato rozkladná myšlenka se neodvratně šíří společností, dokud slavná doba bronzová neskončí v propadlišti dějin a po období temna nezačne vznikat něco nového. Je to pointa nadčasová, která zajímavě variuje motivy z předchozích Nolanových filmů a rozhodně nutí k zamyšlení. Z uměleckého hlediska je pak plně pochopitelná, přičemž má i vědecké opodstatnění. Je ale trochu škoda, že při zvolené filmové formě zůstaly opomenuty jiné aspekty kolapsu doby bronzové, které lze považovat za též nadčasové.
Z hodin dějepisu nebo z moderního převyprávění antických bájí nám jen málokdy dojde to podstatné. Civilizace doby bronzové, o jejímž konci Nolan vypráví, byla totiž ve své pozdní podobě ve druhém tisíciletí před Kristem prvním skutečně komplexním mezinárodním systémem. Ten může sloužit jako určitý předobraz moderní globalizace a její křehkosti. Tehdejší společnosti byly k tomuto systému ostatně nuceny z principu. Zatímco první složku bronzu tvoří celkem běžná měď, druhou složkou je cín. Ten je mnohem vzácnější a musel se dovážet i z poměrně vzdálených oblastí, jako jsou střední Asie, Británie nebo Pyrenejský poloostrov. Do systému byla vtažena i střední Evropa, kde se nacházela naleziště surovin a rozvíjela se metalurgie.
Civilizace doby bronzové tedy byla životně závislá na zranitelném mezinárodním obchodu a přirozeně tvořila palácovou ekonomiku s centrální distribucí komodit v čele s bronzem. Podle dnešního vědeckého konsenzu, který čtivým způsobem představuje například knížka Erica H. Clinea 1177 př. Kr.: Zhroucení civilizace a invaze mořských národů, došlo ve 12. století před Kristem ke kolapsu celého východního Středomoří, tedy epicentra civilizace doby bronzové. Stalo se tak kvůli souběhu různých katastrof. Zemětřesení, změna klimatu, sucho, hladomor, epidemie, zhoršení bezpečnosti, invaze, to vše dohromady mělo vyvolat „dokonalou bouři“, z níž ale známe jen útržky.
Výsledkem bylo postupné zhoršování situace, které začalo asi v polovině 13. století před Kristem a v prvních desetiletích 12. století před Kristem vyústilo v rychlý kolaps, jeden z nejvýraznějších v dějinách. Šlo o zhroucení mocenské, hospodářské, demografické i kulturní. Důsledky tohoto zhroucení trvaly několik staletí a ve velké části východního Středomoří zanikla spolu s vrstvou písařů potřebných pro centrálně řízenou ekonomiku dokonce i znalost písma. Ostatně Homérovy eposy mohly být v 8. století před Kristem zapsány jako první známé západní literární dílo až poté, co Řekové znovu převzali písmo od Féničanů.
Snad jako reakce na zranitelnost ekonomiky postavené na bronzu se rozvíjelo zpracování železa, jež bylo jako surovina mnohem dostupnější, ale teprve v dalších staletích dosáhlo a postupně překonalo kvality bronzu. Umožnilo se tím mnohem decentralizovanější uspořádání společnosti i ekonomiky, což se odrazilo i v dalším úžasném vývoji Řecka. Není přitom bez zajímavosti, že nejen řecká mytologie spojovala dobu železnou s všeobecným úpadkem oproti předchozí slavné éře, kdy žili hrdinové a polobozi a bohové měli blíže k lidem. Pro současnost, kdy zažíváme konec dosavadní formy globalizace, polemizujeme s minulostí a bojíme se budoucnosti, je tak kolaps doby bronzové velkým zdrojem zajímavých poznatků a poučení.
Nolan tedy z reálné historie nevyužil všechno podstatné, ale poměrně dost čerpal ze samotné řecké mytologie. Vedle částí samotného příběhu Odyssea vidí Nolan v řecké mytologii i to, co tam našel proslulý český spisovatel Eduard Petiška. Nadčasovost jeho díla totiž nebyla dána jen skvělým jazykem či geniálními ilustracemi Zdeňka Sklenáře. Petiška viděl v řeckých hrdinech vzory lidské povahy a etiky a znalost řecké mytologie považoval za nutnost k pochopení vlastní kultury. V době komunistické totality tak psal o trestech za pýchu a domýšlivost, oslavoval hrdinství a obětavost, varoval před chamtivostí a zradou. To v určité míře nacházíme i v Nolanově filmu, přičemž se pýcha, domýšlivost, chamtivost či zrada staly příčinou jednání, kvůli němuž se civilizace nakonec rozpadá.
Středoevropský kontext je však trochu odlišný. Petiškova božstva tak představují také určitou analogii politických funkcionářů s velkou mocí a velkými lidskými slabostmi, osudovost se pojí s neblahou zkušeností malých středoevropských národů zmítaných velmocemi a v samotném Odysseovi a jeho cestě vidí český spisovatel jednu z nejkomplexnějších analogií lidského údělu. Zmíněný návrat domů je tak snahou nejen najít klid, ale i svobodu. Rozum u Odyssea vítězí nad hrubou silou. Morální integrita, disciplína a snaha odepřít si okamžité uspokojení ho odlišují od stádovité posádky, a nakonec mu zachraňují život. Návratem domů k rodině pak nastoluje řád a spravedlnost, zatímco u Nolana tím děj nekončí, protože jeho Odysseus na sebe vezme vinu za předchozí hříchy, aby syn mohl začít vládnout s čistým štítem a společnost měla šanci se obnovit.
Petiškovo dílo, na kterém vyrostly generace českých dětí, velmi dobře symbolizuje širší pojetí řecké mytologie ve střední Evropě. Zatímco velká část západní a jižní Evropy na antiku z kulturních důvodů přímo navazovala, náš region měl tento vztah složitější a méně přirozený. Řecké mýty byly od středověku používány jako křesťanské poučení a postupně se z nich staly univerzální kódy pro různé způsoby vyjadřování, což našlo velký ohlas v kultuře. Zároveň byla jejich znalost znakem vzdělanosti a prestiže. Ostatně celá antika se až do 19. století považovala za ideální vzor, a to včetně mytologie, která ji spoluvytvářela.
Jako univerzální prostředek zastřené kritiky a jinotajů se řecké mýty plně uplatnily i v totalitách 20. století, což dokládá například opera Ariadna Bohuslava Martinů nebo poezie Vladimíra Holana či Jiřího Koláře. Obdobně kupříkladu postupoval v Polsku Zbigniew Herbert, v Maďarsku István Örkény či ve východním Německu Heiner Müller. Zajímavá je situace na Slovensku, kde hrála velkou roli osobnost popularizátora antiky Vojtěcha Zamarovského. Řecké mýty využila ve svém díle i přední osobnost slovenské poezie Mila Haugová, která je však více internalizovala a lyrizovala.
Od konce 20. století pak řecké mýty přestávají být ve střední Evropě bojem jednotlivce proti vnějšímu režimu. Stávají se více analogií vnitřního zápasu moderního člověka se sebou samým, s krizí identity a s hrozbami, jež vytváří samo lidstvo. Příkladem mohou být v okolních zemích díla Olgy Tokarczuk, Jacka Dehnela, Michaela Köhlmeiera nebo Christy Wolf a u nás například básně Sylvy Fischerové, romány Michala Ajvaze či do určité míry i dílo Patrika Ouředníka. V tomto využívání univerzálních analogií se tak náš region stále více přibližuje způsobu, jakým s mýty pracuje západní Evropa a země Anglosféry, z níž pochází právě Christopher Nolan. Při bližším pohledu je tak vlastně neuvěřitelné, jak velkou inspiraci neustále přináší Homérovo dílo a celá řecká mytologie, od jejichž vzniku nás dělí tisíciletí.
ROČNÍK XV. – 3. ČÍSLO, ZÁŘÍ 2026