05. října, 2026 Michal Vašečka
Americký prezident Donald Trump přijal v roce 2019 v Bílém domě tehdejšího slovenského premiéra Petera Pellegriniho. Foto: Wikimedia Commons/The White House
Po roce 1945 však minimálně jedna věc po Slovenském státu zůstala. Mnozí z dříve narozených si pamatují udržovanou budovu na dnešním Hviezdoslavově náměstí, která zářila v záplavě rozpadajících se, komunistickým režimem zanedbaných domů v centru Bratislavy. Šlo o sídlo bývalého velvyslanectví USA z období druhé světové války. Žádný konzulát tam sice během komunistického režimu oficiálně nebyl, ale budova Spojeným státům po celou dobu patřila a svědomitě ji udržovaly. I autor těchto řádků se jako dítě chodil v osmdesátých letech na dům s kvalitní fasádou dívat a snil svůj dětský americký sen.
Když už jsme u snění o lepší budoucnosti, je třeba zmínit jednu důležitou věc: Americko-slovenské vztahy byly vždy silně ovlivněny masivním stěhováním Slováků do USA, k němuž v minulosti docházelo. Emigrace z Horních Uher začala kolem roku 1870 a vrcholila na přelomu 19. a 20. století. V mnohých případech zasáhla celé vesnice, z nichž se některé dokonce zcela vylidnily. Odhady se sice liší, ale historici nejčastěji uvádějí, že do USA přišlo přibližně 500 000 až 650 000 Slováků, což bylo zhruba patnáct až dvacet procent tehdejší slovenské populace. V USA tak do roku 1914 žila největší slovenská komunita mimo Uhersko.
Na rozdíl od výrazně méně migrujících Čechů, kteří odcházeli do Ameriky hlavně za půdou, převážná část Slováků nacházela uplatnění v průmyslu, a to v těch nejtěžších a nejhůře placených profesích. Migranti z Uherska, často nazývaní Hunkies, byli považováni za nejlevnější pracovní sílu. Ve stratifikačním žebříčku se nacházeli velmi nízko, mezi těmi, kterým lidé označovaní jako WASP (bílý anglosaský protestant) říkali „human trash“.
Nicméně navzdory četným problémům a příkořím znamenaly USA pro mnoho lidí s původem v nejchudších částech Habsburské monarchie možnost sociálního vzestupu. Slováci se stěhovali hlavně do států Ohio a Pensylvánie, přičemž Pittsburgh a okolí se staly neformálním hlavním městem slovenského přistěhovalectví. Zde je třeba připomenout, že právě tamní komunita výrazně přispěla ke vzniku Československa. Bez silné slovenské diaspory v USA by pravděpodobně zrození nového státu neproběhlo tak hladce. Pittsburgh se proto někdy označuje za jedno z „rodišť“ Československa.
Málo se tato skutečnost připomíná, což je částečně pochopitelné. Američtí Slováci měli totiž rozhodně větší vliv na vznik Československa než ti, kteří žili na Slovensku. Byli politicky emancipováni a i když občas čelili diskriminaci, či dokonce násilí (jako při známém Lattimerském masakru v roce 1897), naučili se ve světě tehdejší americké zastupitelské demokracie pohybovat. Díky tomu byli rovnocennými partnery do diskuse pro lidi, jako byl Tomáš Garrigue Masaryk, jenž podobné diskusní protějšky nacházel na Slovensku po roce 1918 přece jen obtížněji.
Někteří z amerických Slováků se do původní vlasti vraceli a pomáhali měnit místní zatuchlé poměry. Nejen tím, že stavěli pěkné nové domy známé jako „amerikánské“, ale přinášeli i nové, někdy revoluční pohledy na sociální realitu. A ovlivňovali i jazyk. Zejména na východním Slovensku se ještě velmi dlouho používala různá zkomolená slova původně z angličtiny, takže bylo možné zaslechnout babičku s vnoučaty, jak říkají, že „krosujú totu strítu“.
Vzhledem k výše popsaným faktům je pozoruhodné, že se Slovensko po roce 1989 dlouhodobě a systematicky formuje jako nejsilněji antiamericky naladěná země střední Evropy. Potvrzuje to řada mezinárodních průzkumů veřejného mínění. Je pochopitelně vhodné rozlišovat mezi explicitně antiamerickými postoji (nedůvěra k USA, odmítání americké zahraniční politiky, vnímání USA jako hrozby) na jedné straně a nízkou mírou příznivého postoje k USA v porovnaní s jinými zeměmi na straně druhé. Zároveň se na téma antiamerikanismu lze dívat i optikou sympatií k Rusku. Dále tu jsou narativy o „americkém zasahování“, které bývají používány jako nepřímý indikátor antiamerikanismu.
Jeden z nejčastěji citovaných údajů měří schvalování amerického globálního lídrovství. Podle mezinárodního průzkumu Gallup U.S.-Global Leadership Project za rok 2012 schvalovalo vůdčí roli USA na Slovensku jen 27 procent respondentů, zatímco 32 procent ji neschvalovalo a až 41 procent nedokázalo odpovědět. Opakované výzkumy Pew Global Attitudes od začátku 21. století ukázaly, že se na Slovensku projevují zvýšené negativní postoje vůči zahraniční politice USA. Slovensko v těchto šetřeních vykázalo vyšší míru nesouhlasu než ostatní středoevropské země a zejména Polsko, zároveň však šlo o nižší úroveň než u výrazně antiamerických států západní Evropy, jako jsou Španělsko nebo Itálie.
Také výzkumy GLOBSEC Trends dlouhodobě monitorují geopolitické preference obyvatel střední Evropy a opakovaně poukazují na to, že Slovensko má dlouhodobě nejvyšší podíl respondentů v regionu, kteří považují USA za destabilizační prvek. Část populace vnímá Spojené státy jako podobnou nebo větší hrozbu než Rusko a významná skupina dotázaných souhlasila s tvrzením, že USA zasahují do vnitřních záležitostí Slovenska. Právě reporty mezinárodního think-tanku GLOBSEC pravidelně upozorňují, že se Slovensko stalo jednou z nejzranitelnějších zemí Evropské unie vůči dezinformačním narativům spojujícím USA s různými globálními spiknutími, válkou na Ukrajině nebo migrací.
Navzdory tomuto nastavení slovenské populace se spolupráce se Spojenými státy po vzniku Slovenské republiky v roce 1993 vyvíjela bezproblémově, a to dokonce i během vlády Vladimíra Mečiara v letech 1994–1998. Velvyslanec Ralph R. Johnson tehdy sehrál pozitivní úlohu v jasném postoji USA k excesům Mečiarova režimu. Je proto pochopitelné, že se spolupráce po roce 1998, kdy byl Vladimír Mečiar ve volbách poražen, a zejména po roce 2004, kdy země vstoupila do NATO, přes všechny možné problémy na Slovensku prohloubila. Především slovenský vstup do NATO tady sehrál významnou úlohu a s mírným cynismem lze konstatovat, že by to nemělo nikoho překvapovat. Přístup USA ke spojencům se totiž často neřídí sympatiemi nebo hodnocením lidských práv, ale výhradně společnými zájmy. Můžeme si tak představit potenciální debatu v americkém Pentagonu: „Byli s námi Slováci v Iráku? Byli. Byli s námi v Afghánistánu? Byli. Kupují si naše zbraně? Kupují. Vzali si od nás několik bývalých vězňů z Guantánama? Vzali. No tak jsou to naši spojenci.“
A samozřejmě – už bez toho cynismu – nesmíme zapomenout na úlohu významných osobností slovenské oficiální i občanské diplomacie, zejména v letech 1998-2004. Vystoupení tehdejšího slovenského velvyslance Martina Bútory v americkém Kongresu před přijetím země do NATO přítomné kongresmany doslova nadchlo. Jako by náhle pochopili, že jestli něco Američanům v Severoatlantické alianci chybělo, bylo to Slovensko… Martin Bútora mluvil o společných hodnotách, statisících amerických Slováků či o slovenských vojácích bojujících za USA ve všech možných válkách. Když zmínil seržanta Michaela Stranka ze spišské vesnice Jarabina, který spolu s dalšími vojáky vztyčil v roce 1945 americkou vlajku na japonském ostrově Iwodžima, bylo rozhodnuto.
Zmíněné období 1998–2004 se v americko-slovenských vztazích neslo ve znamení okouzlení na straně USA. Ve Washingtonu mnozí zažívali syndrom návratu ztraceného syna. Slovensku do té doby příliš nedůvěřovali, rozhodně méně než Česku, Polsku a Maďarsku. Mnozí analytici od Slovenska v devadesátých letech příliš neočekávali. Zemi dokonce vnímali jako entitu v něčem navazující na již zmíněný válečný Slovenský stát, který se podílel na holokaustu. Také jim vadilo, že se Slováci po roce 1989 při první příležitosti odtrhli od „těch skvělých Čechů“ vedených Václavem Havlem a opět začali vytvářet autoritářský režim. Velké nasazení Slovenska při zlepšování jeho image vedlo ovšem později až k opačnému extrému a země se ve Washingtonu na nějakou dobu stala nejoblíbenějším státem střední Evropy. Postupem času však Slovensko ustoupilo z amerického pohledu do pozadí a nastala éra standardních vztahů mezi dvěma formálně spojeneckými zeměmi.
Vztahy se nijak mimořádně nezměnily ani po loňském návratu amerického prezidenta Donalda Trumpa k moci. Je třeba přiznat, že Slovensko není v zahraniční politice Bílého domu vůbec zmiňováno a moc se o něm nemluví ani v amerických médiích. Pokud tedy pomineme kauzu Epstein, do níž se připletl bývalý ministr zahraničních věcí Miroslav Lajčák.
Jelikož současný ministr obrany Robert Kaliňák pokračuje v nákupech amerických zbraní, přičemž rozsah i intenzita těchto nákupů dosáhly kvalitativně i kvantitativně nové úrovně, Slovensko je pochopitelně vnímáno utilitárními hráči ve Washingtonu jako dobrý spojenec. Když k tomu přidáme skutečnost, že v zemi pod Tatrami nezaznívají žádné relevantní protitrumpovské narativy, není vlastně na první pohled v oblasti americko-slovenských vztahů o čem psát.
Slovensko totiž svou utilitární politikou plně zapadá do obrazu světa současné americké vládnoucí garnitury. V minulosti to bylo jiné. Americká zahraniční politika představovala vždy zvláštní směs utilitarismu a vlastních zájmů na jedné straně a ideálů a jisté míry mesianismu na straně druhé. To je dnes pryč, zůstala jen politika založená na cynismu a právu silnějšího – bez ideálů a solidarity. Slovensko se podobně chová odjakživa, což bylo v minulosti s ohledem na velikost země přehlíženo. Nyní to však může vztahy mezi oběma zeměmi prohloubit. Jak říká slovenské přísloví, rybář vždy pozná jiného rybáře.
V budoucnosti se to ale může změnit. A obrat nemusí být tak daleko, jak se zdá. Mezinárodní řád se rozpadl, a tak jako vždy v minulosti vznikne dříve nebo později nový. Nedá se vyloučit, že se dočkáme ještě letos. Ve dnech 18. až 19. listopadu 2026 se v čínském Šen-čenu uskuteční summit Asijsko-pacifického hospodářského společenství (APEC). Na jeho okraji by se mohli na trojstranném jednání setkat prezidenti Číny, USA a Ruska Si Ťin-pching, Donald Trump a Vladimir Putin. A na programu nemusí být nic menšího než nastavení strategické stability mezi jadernými velmocemi, tedy potenciální rozdělení sfér vlivu. Šen-čen se tak jednou může nazývat novou Jaltou.
Samozřejmě že předbíháme. K něčemu podobnému může dojít i později a v měkčí podobě, než tomu bylo v Jaltě. Nevíme, co budoucnost přinese, ale je zřejmé, že velmoci budou postupně směřovat k nějaké velké dohodě. Vestfálsky mír, Vídeňský kongres, nepovedené Versailles a následně mrazivě stabilní Jalta se podle všeho budou nějakým způsobem opakovat. Koncert velmocí v rozechvělém světě koneckonců mnozí přivítají. Také Evropská unie, jejímž členem je Slovensko od roku 2004, k tomu bude mít co říct. S Evropou je třeba počítat, byť jí hrozí, že během koncertu velmocí sestoupí z olympských výšin o dost níže. Brusel dělá všechno proto, aby se tak nestalo, ale jsou témata jako například rozvoj umělé inteligence, kde se s Evropou už moc nepočítá. Sečteno podtrženo, při současných geopolitických změnách už nelze nic považovat za samozřejmé.
Americko-slovenské vztahy se tak budou vyvíjet buď podobně jako dosud, nebo naopak radikálně jinak. Záleží na tom, kde bude Slovensko geopoliticky ležet, do jaké sféry vlivu se dostane a na kterou stranu bude mít namířené radary.
Článek vznikl v rámci projektu Foreign Policy of the V4 Countries in a Changing World. Projekt je spolufinancován vládami České republiky, Maďarska, Polska a Slovenska prostřednictvím visegrádských grantů z Mezinárodního visegrádského fondu. Posláním fondu je podporovat myšlenky udržitelné regionální spolupráce ve střední Evropě.
ROČNÍK XV. – 3. ČÍSLO, ZÁŘÍ 2026