22. listopadu, 2016 Tomáš Fošum
Foto: Pixabay
Demokratický střed uzavírá pátý rok své existence. Na jednu stranu to neuvěřitelně rychle uteklo, na stranu druhou listopad 2012, kdy vyšlo první číslo, vypadá v lecčems jako dávnověk. Například by tehdy asi nikoho nenapadlo, že by se prezidentem Spojených států mohl stát někdo jako Donald Trump. Tedy nevypočitatelný jedinec, který v kampani nasliboval tolik, doufejme, nesplnitelných věcí, až se kolikrát musel člověk štípnout, jestli se mu to nezdá. Po Trumpově vítězství se i u nás vyrojily okázale nehysterické komentáře, jak američtí voliči vytrestali od reality odtržené elity. Ty si ostatně prý zasluhují potrestat nejen v Americe, ale i leckde jinde. Jenže kdo tu vlastně trestá koho? Oněmi elitami se asi míní řádně zvolení politici. Přičemž v demokratických systémech má každý občan právo nejen volit, ale i být zvolen. Na politickou dráhu se tak může dát skoro každý. Případný úspěch záleží jen na píli, štěstí a schopnostech dotyčného. Zkrátka nikdo nikomu nebrání, aby selhávajícím politikům předvedl, jak mají dělat svou práci.
Nejen Trumpovo vítězství ukazuje, že západní demokracie mají v současnosti velký problém. Jako by došla velká pozitivní témata a politika se stávala čím dál tím více vyprázdněnou. Nedostává se nám hlavně lidí, kteří by ona velká témata vymysleli a případně i dokázali v politice věrohodně prodat. Čí je to vina? Bezpochyby elit. Jenže kterých? Nejspíš těch, které se politice vyhýbají. Dá se tedy říci, že v nejrůznějších volbách byly poraženy elity, jež vůbec nekandidovaly a politiky zpravidla pohrdají. A samozřejmě v nich rovněž prohrály politické elity, které ale dost možná skutečnými elitami vůbec nejsou.
Když onen zmatek s trestáním elit přeneseme na českou půdu, otazníků jen přibývá. Koho přesně český volič potrestal zvolením Miloše Zemana nebo Andreje Babiše? Tedy mimo jiné usvědčeného lháře bez pozitivního programu a oligarchy nacházejícího se v dříve těžko představitelném střetu zájmů? Trestání špatných politiků zvolením někoho ještě daleko horšího vypovídá spíše o společnosti než o samotných poražených politicích. Jedná se zde totiž o základní nepochopení, jak funguje liberální demokracie. Na ní se různou měrou podílejí všichni občané, a nesou tak za ni odpovědnost. Inspirovat bychom se mohli úplně jiným americkým prezidentem než tím nedávno zvoleným. „Neptej se, co může udělat tvá země pro tebe. Ptej se, co ty můžeš udělat pro svou zemi.“ Jasně, dnes to zní pateticky, až budovatelsky. Ale burcující slova Johna F. Kennedyho vyjadřují v kostce správné chápání demokracie. A hlavně představují úplně jiný americký sen než noční můru s tváří Donalda Trumpa, která se nedávno stala skutečností.
ROČNÍK XIII. – 2. ČÍSLO, KVĚTEN 2024