24. září, 2023 Antonín Berdych
Petr Pavel se přátelsky zdraví s Petrem Fialou. Mezi prezidentem
a vládou to zaskřípalo zatím pouze jednou, a sice v souvislosti
s úpravou valorizací důchodů. Foto: Vlada.cz
Často kritizovaná vláda, jež se skládá z pěti stran, má samozřejmě za sebou i konkrétní úspěchy. Zvládá bezpečnostní a zahraničněpolitické výzvy. Řešila extrémní uprchlickou vlnu i problémy s vysokými cenami energií. Ocenit jde například i pokrok v rozvoji infrastruktury nebo prosazování opatrné důchodové reformy. Převládající pohled veřejnosti je ovšem k vládě velmi kritický, a to i u jejích voličů.
Nelze vládní koalici podezírat z toho, že by snad nevěděla, co se dělat má nebo které problémy vyžadují rychlé řešení. Různé koncepční dokumenty, veřejná vyjádření nebo plány, ke kterým se premiér i jednotliví ministři hlásí, jsou toho důkazem. Podstatné ovšem nejsou úmysly, ale reálné výsledky. A u nich se zdá, že pětikoalice mnoho svých hlavních cílů naplnit nedokáže, minimálně ne úplně.
Očekávaný pokrok v digitalizaci, debyrokratizaci a vyšší efektivitě státu se bohužel nekoná. Nedojde ani k zásadním reformám ve vzdělávání či vědě, což byly verbální priority všech vládních stran. Stav veřejných financí zůstává tragický navzdory úsporám a zvyšování daní.
Smutné je, že si každá koaliční strana zvolila několik oblastí, v nichž žádné potřebné změny nepřipouští. Za všechny uveďme tolik diskutované tiché víno v podání KDU-ČSL nebo kategorické veto na snížení počtu místních samospráv od hnutí STAN. Příkladů by se samozřejmě našlo více. Závěr je ale zřejmý: dobré úmysly narážejí na potřebu všech koaličních stran profilovat se na okrajových tématech. A brzdí je nízká schopnost prosazovat nutné kroky, způsobená buď malou dávkou odvahy, či nedostatkem schopných lidí.
Důsledkem pak bude další pokles preferencí koaličních stran. Menší část voličů může překročit příkop a opět volit Andreje Babiše a jeho hnutí ANO. Ale i ti, kteří toho schopni nebudou, mohou k volbám jednoduše nejít. Toto riziko si možná lidé z vedení koaličních uskupení uvědomují, navenek ovšem nečiní nic viditelného pro to, aby pro ně nevýhodný kurz napravili.
Zásadní změnou na politické mapě bylo zvolení prezidenta Petra Pavla. Od jeho inaugurace uplynulo půl roku a již lze vidět, že je svou formou i obsahem čistou antitezí svého předchůdce Miloše Zemana. Zejména ona forma má významný vliv na zlepšování politické kultury v zemi. Ať už jde o výběr spolupracovníků, veřejná vystoupení, zahraniční cesty nebo vztahy s politickou reprezentací, ve všech těchto aspektech působí velmi pozitivně.
Zásadní rozdíl je i v konkrétních aktivitách. I když v období od března tohoto roku nebylo příliš mnoho příležitostí, jak dát z pozice prezidenta republiky najevo své politické přesvědčení, prakticky ve všech případech volil Petr Pavel jen velmi mírnou angažovanost. Jmenoval čtyři ministry v rámci vládních obměn, aniž by navenek dával najevo jakékoliv zásadní námitky. Jde o správný přístup, nicméně po deseti letech s Milošem Zemanem se jedná o nečekanou a svého druhu překvapivou zdrženlivost.
Jediným konfliktem, který se současnou vládou měl, byla novela zákona o důchodovém pojištění. Jde o zásadní změnu, jež brzdí valorizace penzí a zpřísňuje pravidla pro předčasný odchod do důchodu. Vláda ji prosadila po těžkých konfliktech s opozicí. Prezident u jejího podpisu váhal, odkládal jej, aby ji nakonec podepsal. Ve výsledku se ocitl v konfliktu s celou Poslaneckou sněmovnou. Opozice ho kritizuje za podpis, vláda za zbytečné zdržení, které způsobilo odklad platnosti novely. Podivné zdůvodnění pak naznačovalo, že nešlo o promyšlenou strategii, ale o projev nepřipravenosti a slabosti Pavlova týmu.
Samostatnou kapitolou je prezidentova pravomoc navrhovat a po schválení Senátem i jmenovat nové ústavní soudce. Petr Pavel sliboval, že tento proces bude maximálně odborný a transparentní, obklopil se celou řadou odborníků. Přesto mezi jinými nominoval i soudce Roberta Fremra, experta na trestní právo, uznávaného i na mezinárodní úrovni. Před schvalováním v Senátu ale vyšly najevo skutečnosti o jeho působení před rokem 1990, které ho stavěly do velmi nelichotivého světla. Senát nominaci schválil, zpráv o Fremrových předlistopadových rozsudcích ale přibývalo. Prezident jmenování odložil a soudce Fremr se své nominace záhy vzdal. Kontrast mezi deklarovanou odborností či transparentností a tímto výsledkem byl výrazný. Prezidentova motivace byla bezesporu pozitivní – šlo o snahu mít co nejlepší kandidáty. Systém ovšem selhal a působil tak, že se prezident za odborníky spíše ukrývá.
Z hlediska celého Pavlova mandátu jde ovšem spíše o epizodní momenty. Podstatné bude, jak se prezident zachová ve chvíli, kdy bude nucen vykonat zásadní rozhodnutí, která nepůjde ukrýt za odborné komise či nějakou střední cestu. Jedná se třeba o jmenování možných kontroverzních ministrů, premiéra či celé vlády. A žádná ze současných epizod nedává voličům zcela jasnou představu, co by v takovém případě dělal.
Obě strany ve sněmovní opozici, tedy ANO a SPD, musejí v současných podmínkách pracovat v dlouhodobém horizontu. Jednota vládní koalice a její pevná většina 108 hlasů totiž znamená, že se tyto subjekty mohou pouze chystat na nové volby, které budou velmi pravděpodobně až za dva roky. Zvolily proto logické a z jejich pohledu efektivní strategie, jak přečkat volební výsledek z roku 2021.
Hnutí ANO má svou taktiku poměrně jednoduchou. Jde o plošnou, úplnou kritiku jakéhokoliv vládního rozhodnutí. To doplňují prakticky kontinuální obstrukce jednání sněmovny, kde se důležité materiály prosazují až s pomocí obcházení jednacího řádu. Předseda hnutí Andrej Babiš zůstává mimo hlavní debatu, což je důsledek snahy o napravení jeho obrazu po porážkách ve sněmovních i prezidentských volbách. Je nutno dodat, že i jeho občasná mediální nebo parlamentní vystoupení zřetelně připomínají všechna negativa, která jako premiér v minulosti měl.
SPD Tomia Okamury se v posledním roce dále radikalizuje. Obsah sdělení hnutí ve sněmovně, v médiích i na sociálních sítích naplno přebírá proruský narativ. Platí to nejenom pro otázky zahraniční politiky, ale i například ve vztahu k Ukrajincům žijícím v České republice. Důvod je i v tomto případě zcela pragmatický. Posledních několik let v tuzemské politice dalo příležitost k růstu extrémních politickým silám, které se profilovaly jak na covidové pandemii, tak i na tématu ruské invaze na Ukrajinu. Tyto síly nemají parlamentní zastoupení, ale mají určitou podporu v okrajových segmentech české veřejnosti. Okamurovo protestní hnutí si takovou konkurenci nemůže dovolit, proto vyvíjí veškeré úsilí, aby tyto hlasy získalo.
Přístup obou opozičních stran je tím ovšem ve vzájemném rozporu. Hnutí ANO se snaží zakrýt svůj obraz z minulosti a lákat nové voliče, SPD se naopak radikalizuje a ocitá se plně v extrémní rovině. To znamená, že v případě svého úspěchu v příštích volbách budou obě strany méně kompatibilní, než byly ve dvou předcházejících obdobích.
Další sněmovní volby mají být v roce 2025. Jejich výsledek samozřejmě odhadnout nelze, hlavní scénáře jsou ovšem poměrně jasně popsatelné. Především je poměrně zřejmé, že na politické scéně nevznikne nějaké nové významné uskupení, které by v těchto volbách dokázalo uspět. Politické spektrum je plně obsazené. Šanci nemá ani bývalý šéf TOP 09 Miroslav Kalousek, současný ostrý kritik vlády, o jehož politických ambicích se velmi spekuluje. Autor je přesvědčen, že vývoj po roce 2025 se bude odehrávat na půdorysu současných parlamentních sil.
Ve vládním táboře lze čekat rozchod Pirátů a hnutí STAN, ke kterému již fakticky došlo. Oba subjekty budou zkoušet své štěstí samostatně a pokud nedojde k novému skandálu, mají relativně vysoké šance přežít. Koalice SPOLU naopak vydrží, i když určitě dojde k přerozdělení sil mezi jejími členy. Preference vládní pětikoalice v součtu klesají, ale ne tragicky. Dá se předpokládat, že ve druhé polovině volebního období budou jednotlivé strany na svém růstu pracovat více než nyní. Šance, že pětikoalice svou většinu za dva roky obhájí, nejsou nulové.
Proto jsou jen dva reálné scénáře. Když vládní koalice získá alespoň 101 poslaneckých mandátů, bude s přerozdělenými silami pokračovat. Pokud ale budou mít většinu křesel ve sněmovně hnutí ANO a SPD, nastane zásadní problém. A v něm bude hrát klíčovou roli prezident Petr Pavel. Na spekulace je samozřejmě času dost, za dva roky se může stát mnohé. Podstatné je to, že česká politika zůstává rozdělena zásadním příkopem. Jeho jednu stranu tvoří vláda, chybující a kontroverzní, přesto však funkční a v mnoha ohledech úspěšná. A druhá se skládá z nekompatibilního bloku extremistů a populistů. Nezbývá než doufat, že si ti první svou odpovědnost plně uvědomí.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025