28. listopadu, 2024 Matúš Guziar
V česko-slovenských souvislostech je samozřejmé, že samotný název knihy přináší velmi zřetelnou referenci na Babičku Boženy Němcové. Ivana Gibová sice s tímto odkazem aktivně pracuje, avšak zcela jiným způsobem. Navzdory tomu, že sílu slavného díla svojí knihou nepochybně potvrzuje, znakem autorského práva připojeným v názvu těsně za samotné slovo babička se vůči němu jasně vymezuje. Kdo totiž zná předešlé texty Ivany Gibové, celkem určitě nemůže očekávat jakousi idylickou repliku laskavé a moudré ženy z pera Boženy Němcové.
Obraz babičky je tu dost odlišný. Hned na prvních stránkách se dovídáme, že „babička je führer, šéf domácnosti“ v třípokojovém bytě na sídlišti šarišského maloměsta. A ačkoliv je tato postava jako nezpochybnitelná hlava rodiny v centru pozornosti příběhu, vyprávění se odvíjí skrze vědomí a životní zkušenosti její vnučky Magdy, která hned ve dvou graficky oddělených dějových liniích představuje na jedné straně své vzpomínky na dětství a na straně druhé zprostředkovává současné reflexe už dospělé ženy. Autorka tak jako by potřebovala literární odkaz Boženy Němcové modernizovat a představit jeho aktuální podobu, která vylučuje formu idyly a získává spíše realistický obraz takového typu prarodiče, se kterým se potenciálně ve svém životě setkala i dnešní střední generace.
V první části knihy tedy sledujeme Magdu vyrůstající převážně v devadesátých letech v průměrné rodině východoslovenského maloměsta. Sociální status rodiny je však nižší než u jejích spolužáků, a Magda tak citlivě vnímá ekonomicky tíživou situaci domova: „…televízor, na ktorom už v tento podžubaný večer zapínam STV2, pochopiteľne, že nie ovládačom, televízory s ovládačmi ešte stále majú len deti z lepších rodín, ktoré po totej revoluciji chodili v ružových elasťákoch, nevynášali jelenicovú garderóbu z pivnice a svoje izby nazývali ‚detské‘, lebo tam mali nové nábytky a fakt to boli detské, a nie babičkovské izby.“
Materiální nedostatek je determinovaný především manželstvím Magdiny matky Anetky s Jarkem, téměř neustále nezaměstnaným opilcem, kterého babička nenazývá jinak než jako antikrista. Malá Magda tak v dětství trpí nejen absencí otcovy pozornosti, jelikož ten svůj čas většinou zabíjí chlastáním s kamarády, ale také nedostatkem pěkných hraček a oblečení, které si pro své skromné poměry rodina nemůže dovolit.
Submisivní matku a neschopného, místy agresivního otce Magdino vyprávění označuje za rekvizity domácnosti, jejichž rodičovskou roli přebírá autoritativní babička. Uvědomění si její vedoucí pozice v rodině se pro Magdu stává centrálním problémem. Její vzpomínky na babičku opakovaně utváří obraz direktivní a tvrdé ženy, čímž text podrývá tradiční archetyp babičky jako ženy-matky, láskyplné osoby plné porozumění a něhy: „keby si mohla, možno by si to Babičke všetko povedala, priznala sa jej… ako si ju neznášala za to hlasné dýchanie a chrčanie, ako ťa to vyrušovalo pri tej sprostej kanaste, ako si ju obviňovala, že ti posrala život, tvojej matke tiež a sebe najviac…“
Magdin vztah k babičce nezůstává jenom v jedné poloze, ale časem se stále více dynamizuje. Tím, jak se ve druhé části textu přesouváme do současnosti, ve které blouznící babička vyžaduje každodenní péči, i Magda přehodnocuje svůj postoj k ní. Hrdinka se vrací z velkoměsta zpět do domácnosti, aby se konfrontovala se vším, co s koncem dětství v tomto prostoru zanechala. Vyprávění zaplňuje množství obrazů ukazujících stáří a tělesný rozklad.
Ten pro mladou ženu neznamená jen výzvu postarat se o rodinného příslušníka v těžkém období na konci jeho života, ale hlavně potřebu najít v sobě opět porozumění a lásku vůči bližnímu: …večer trávim nečinným pozeraním na nábytky a sošky a exspirované konzervy a v duchu sa už obligátne ľutujem, ale zároveň ľutujem aj Anetku a možno dokonca aj Babičku, Tomáša (bratr, pozn. aut.) neľutujem, lebo ten sa odsťahoval dostatočne ďaleko na to, aby sem nemusel často chodiť, hoci pravda je taká, že keď sa ja mám starať o Babičku, robím to fušersky a s krajným odporom a vyhováram sa na svoje psychické problémy a hypertrofovanú emocionalitu, keď sa má v ojedinelých prípadoch starať Tomáš, robí to normálne, dokonca s láskou, s takou láskou, akej ja voči Babičke nie som schopná…“
V epizodách, kdy se Magda snaží překonat fyzický odpor ke zkaženému jídlu v ledničce, zrohovatělé kůži stařeckého těla, ale také úklidu tělesných výměšků, protagonistka v sobě pomalu nachází vnitřní porozumění a odpuštění nejen babičce, ale i ostatním členům rodiny.
Toto usmíření však nenastává samo od sebe, ale je v knize motivováno především úmrtím vlastní matky. Proces posledního rozloučení se vyprávěním line jako červená nit, otevírající všechny vzpomínky na dětství a dospívání v rodině. Fragmenty ve vzpomínkách vypravěčka odkrývá sofistikovaným způsobem. Časovým měřítkem se totiž ve vyprávění stávají zmínky o aktuální velikosti pantoflů protagonistky Magdy. Tempo příběhu je navíc určováno postupnými kroky kupředu a zase zpět, kdy sama vypravěčka vzpomínkové obrazy výrazně koriguje a vždy nám odhaluje jen jistý střípek, který bývá doplněný další informací do skládačky na jiném místě v textu.
Vzpomínky se tak představují ve zdánlivě chaotickém pořadí dynamického proudu Magdina vědomí. Narativní jádro knihy tvoří hlavně scény z dětství a dospívání. Občas nám vypravěčka popisuje zdánlivě banální situace, jako jsou dovádění s bratrem nebo hádky s kamarádkami, ale ty vzápětí v ostrém kontrastu narušují traumatické momenty, které pro svoji závažnost navždy uvíznou v paměti dítěte. Takový druh událostí se ve vyprávění pojí především s objevováním vlastní tělesnosti a příliš brzkými sexuálními zkušenostmi, při kterých hrdinka prožívá emocionální zranění. V těchto případech, k nimž patří také zkušenost svedení neplnoleté Magdy starším mužem, naráží dětské postavy a ideály na hrubost a agresivitu každodenní reality.
Způsob, jakým Gibová text modeluje, přitom jejímu vyprávění dodává velkou míru autenticity. Střídání scén ze současnosti a listování ve vzpomínkách vytváří dynamiku textu, která rovněž přináší rozměr terapeutického psaní. Hlavní hrdinka zároveň označuje prostory a postavy všeobecnými pojmenováními, jako jsou například Domácnost, Sídliště, Maloměsto, Příslušníci, Rodina nebo Babička. Použitím verzálek si tak vypravěčka svoji zpověď jednak nevyhnutelně přivlastňuje a výrazně ji individualizuje. Na druhé straně ale použitím univerzálních apelativ k vyprávění přidává rozměr potenciální obecnosti, čímž u čtenáře vytváří prostor, aby Magdiny životní situace a vzpomínky mohl konfrontovat s těmi vlastními. Navíc vyprávění obsahuje témata, jako jsou vyrovnání se s rodinnými traumaty, péče o stárnoucí blízké a poslední rozloučení s rodiči, což jsou taktéž události, se kterými se v životě setká téměř každý.
Slovenská spisovatelka tak napsala knihu, která má svým tématem univerzální rozměr. Navíc je její zpracování nejen hodnověrné a upřímné, ale rovněž se v něm střídají pasáže ironie a vážnosti, hlubokého citu a fyzického odporu, odmítnutí a porozumění. A stejně jako Magda nakonec při péči o babičku odmítá použití gumových rukavic pro zachování bazálního pocitu rodinné blízkosti, tak nám i tento text umožňuje bezprostřední ponor do procesu čištění lavorů s rodinnými traumaty. Babička Ivany Gibové sice možná neukazuje idylický obraz vždy morální a laskavé ženy, ale o to víc nabízí svému čtenáři možnost společného hojení duševních ran.
Ivana Gibová: Babička©. OZ Vlna, 2023.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025