Babišova hra o trůny

17. září, 2014 RUBRIKA Česko


Kobliha

Na konci října uplyne rok od chvíle, kdy se Andrej Babiš stal faktickým vítězem voleb do poslanecké sněmovny. U příležitosti tohoto výročí neuškodí malé bilancování, co oligarchův vpád na politickou scénu obnáší, a to obzvláště proto, že „fenomén Babiš“ obrací vývoj české společnosti po roce 1989 nežádoucím směrem – od západní liberální demokracie někam na východ.

Proč?

Abychom mohli analyzovat dosavadní působení majitele holdingu Agrofert ve vrcholové politice, musíme si nejprve zodpovědět otázku, proč vlastně do té politiky šel. Často se poukazuje na olbřímí střet zájmů, kdy Babiš coby ministr financí denně rozhoduje o věcech, které se tak či onak dotýkají jeho firem. Zákonitě se tak nabízí hypotéza, že šel do politiky kvůli svému podnikání. Jistě, onen konflikt zájmů do vyspělé západní společnosti nepatří a je třeba na něj neustále poukazovat. Babiš v ministerské funkci Agrofertu škodit nebude a nevzdá se ho, nicméně peněz má dost, takže „finanční“ důvody při vstupu do politiky nejspíše nehrály primární roli.
Vžijme se do pozice miliardáře, jenž během posledních 25 let vybudoval jednu z největších českých firem, ale kvůli své minulosti nosil cejch na čele, když se zmiňovala jeho předlistopadová kariéra podmíněná členstvím v KSČ a jeho pravděpodobná spolupráce s STB. Díky svým penězům byl zajímavý pro politiky (které i on kvůli řadě svých kšeftů potřeboval) či umělce, ale nedostávalo se mu celospolečenského uznání. Ambiciózní Babiš se tak v politice musel omezit jen na zákulisní hry, k nimž zřejmě využíval i některé spřátelené novináře.

Ještě v roce 2011, kdy se osmělil k prvním veřejným vystoupením tepajícím tuzemské politické poměry, asi příliš nevěřil, že by se on sám mohl postavit do čela politické strany. Proto mluvil o svém „špatném kádrovém profilu“, přiznával se ke „kariérismu“ a omlouval se, že nebyl hrdina jako „pan Havel“. Když se ale v září 2011 na konci televizního pořadu Hyde park ČT24 dozvěděl, že přesvědčil 84 % hlasujících diváků, spokojeně vydechl: „To je úžasné.“ Tady někde se možná lámal chleba, kdy se rozhodl postavit nové politické hnutí na své osobě. A zdaleka se nejednalo jen o novou výzvu pro muže blížícího se šedesátce, jenž si své podnikatelské sny už splnil.

Babiš se evidentně rozhodl zúčtovat se systémem, který jej sice nechal zbohatnout, ale s odkazem na jeho komunistickou minulost ho odmítal pustit ke kormidlu. Proto na podzim 2011 srovnával stav české společnosti s dobou před listopadem 1989, kdy se lidi báli na veřejnosti říkat své skutečné názory. Své útoky na „zkorumpované“ politiky tak vydával za bezmála revoluční čin a tvářil se, že se tím vystavuje nebezpečí. Do toho opatrně přimíchával výroky relativizující špatnost minulého režimu. Tímto mixem oslovil nemalou část společnosti unavenou z vyprázdněné české politiky. Babiš nikdy neřekl, že „za komunistů bylo líp“, jen v různých variantách vtloukal lidem do hlavy myšlenku, že národ je dobrý, jen ti politici to přes dvacet let kazili. Že s těmi politiky v čele se Stanislavem Grossem míval nadstandardní vztahy, Babiš dneska zlehčuje.

Liberální demokracie? Děkuji, nechci

Andrej Babiš se určitě nechce vrátit pod rudé prapory, soukromé vlastnictví mu bezpochyby vyhovuje. Nicméně liberální demokracie západního typu mu buď nevoní, nebo jí absolutně nerozumí, což dokazují i jeho činy. Vezměme si například jeho vztah k médiím. Když nepíší to, co chce, tak jim buď spílá, nebo si je rovnou koupí jako třeba vydavatelství Mafra. Už přes rok tak hraje vedení Lidových novin a MF Dnes s veřejností hru na nezávislé noviny, do jejichž obsahu majitel, vrcholový politik a velkopodnikatel, vůbec nezasahuje a je mu jedno, co se zde (ne)píše. Jelikož pro svobodnou společnost jsou nezávislá média nezbytná, zasadil jí Babiš ovládnutím nejdůležitějšího mediálního domu těžkou ránu. Navíc už jako ministr financí se dopustil nepřípustného útoku na nový internetový deník Echo24, jemuž vyhrožoval finanční kontrolou. Připomeňme, že za Echem stojí lidé, kteří „utekli“ z Lidových novin před novým majitelem Babišem. Ten se sice za svá slova později omluvil, ale kontrola do redakce dorazila…

Liberální demokracie chápe politiku jako pokojné vyvažování skupinových zájmů. K tomu slouží politické strany a parlament. Vůči obojímu se majitel Agrofertu vymezuje. Nepatří prý mezi klasické politiky, neboť „maká“ a nemá potřebu „krást“. Neustále zdůrazňuje, že ANO nenominuje do funkcí „politiky“, nýbrž „odborníky“. Nota bene ANO není strana, ale hnutí „nespokojených občanů“. Na dlouhých parlamentních schůzích nebohý ministr financí jen ztrácí čas, kdyby měl kloudného náhradníka, hned by se prý vzdal mandátu. Babišovo hnutí se dokonce snažilo zavést časový limit pro jednotlivá vystoupení poslanců.

Podobný populismus se podstatné části národa, která politikou coby profesí pohrdá, líbí a Babiš to dobře ví. Inspiroval se úspěchem Věcí veřejných, bojujících s politickými „dinosaury“, ale poučil se z jejich chyb. S politickým marketingem si nechá poradit, má na něj podstatně více peněz než šéf „vévéček“ Vít Bárta, podporuje ho navíc nemálo byznysmenů, jimž se představa státu řízeného jako firma zamlouvá. Andrej Babiš disponuje jistým charismatem a jeho „spravedlivé“ rozhořčení nad neřády typu korupce mnoho lidí zmátlo. Platí to i pro některé novináře. Zatímco v případě pronikání lidí spjatých s Bártovou firmou ABL do státní správy se všichni oprávněně bouřili, když dnes na stejné posty přicházejí nedávní zaměstnanci Agrofertu, nedělá se z toho žádná věda. Přitom Babiš je pro parlamentní demokracii tisíckrát nebezpečnější než Bárta.

Hnutí jednoho muže pro všechny

Prozatímní Babišovou výhodou je fakt, že téměř každé voličské skupině něco nabízí. Pravicového voliče si může získat odporem ke zvyšování daní a snahou šetřit státní finance. Levicové voliče zase láká ve chvílích, kdy si nenápadně přisvojuje věci typu zvýšení důchodů, které ve vládě prosadil jeho koaliční partner, sociální demokracie. Příznivcům KSČM se může líbit jeho zmíněné relativizování chyb komunismu či jeho autoritářské choutky. Zmatení voličů dovršuje Babišovo zručné lavírování, kdy na některé věci mění názor a svádí pak na koaliční partnery, že ho k původnímu postoji donutili. Snažit se ANO někam politicky zařadit je plýtváním času. Hnutí není ani pravicové, ani levicové, není ani konzervativní, ani liberální. Jako správná „firma“ se orientuje podle dění na politickém „trhu“. Ostatně sám Babiš před loňskými volbami prohlásil, že sepisování podrobného politického programu nemá smysl, neboť se bude průběžně měnit.

O specifické povaze ANO vypovídá fakt, že má pouze jednu místopředsedkyni Věru Jourovou, která se navíc na podzim chystá do Evropské komise. Ostatní místopředsedové odstoupili poté, co Andrej Babiš označil jejich zvolení za zmanipulované. Babišova personální politika budí údiv, když kandidáty na různé funkce – naposledy se jednalo o post pražského primátora – tahá jak králíky z klobouku. Tyto „osobnosti“ žádný program, žádná vize nespojuje. Kdyby se Babiš rozhodl náhle odejít z politiky, ANO se okamžitě rozsype.

Stát jsem já

Zatím Babišovi jeho na první pohled chaotické postupování v programových a personálních záležitostech vychází, jeho popularita i preference ANO stále rostou. Babiš pořád těží z pověsti čerstvého větru, jenž pročistil v zatuchlé české politice vzduch. V programových věcech možná tápe, ale ve vymezování si prostoru na politickém hřišti si počíná takticky. Především uzavřel pragmatické spojení s prezidentem Zemanem. Není to tak dávno, co Miloš Zeman označoval Babiše kvůli jeho roli při privatizaci Unipetrolu za nedůvěryhodného. Dnes ho za výkon na financích chválí. Babiš si uvědomuje, že pokud by se chtěl stát premiérem, bude Zemana ještě potřebovat. Prezident už několikrát dokázal, že si s ústavními zvyklostmi hlavu neláme, takže je lépe s ním být zatím zadobře. Co si od spojení s Babišem slibuje Zeman, není ještě úplně zřejmé.

Každopádně oba muže spojil zájem na oslabování premiéra Bohuslava Sobotky, s nímž má Zeman z minulosti nevyřízené účty a pro Babiše zase představuje součást onoho polistopadového politického „matrixu“, vůči němuž tak rád bojuje. Babiš své koaliční partnery z ČSSD a KDU–ČSL už několikrát zkušeně obehrál (připomeňme třeba obsazení volných míst v dozorčích radách státních podniků). Problém je v tom, že to sociální demokraté a lidovci prezentují jako běžné koaliční šarvátky. Jenže Babiš není běžným demokratickým politikem západního typu, je to oligarcha odmítající si připustit, že by neměl být zároveň politikem, velkopodnikatelem a vlastníkem významných médií. Chce veškerou moc. Potvrzují to jeho slova, že premiérský post pro něj připadá v úvahu jen v jednobarevné většinové vládě. „Mně by to šlo rychle. V rámci koalice se musíme domluvit a to trvá“ řekl svým Lidovým novinám letos v květnu. Zkrátka, ideální model je řídit stát jako firmu, přičemž „stát jsem já“.

Jak na predátora

Babiš stále boduje, ale vyhráno rozhodně nemá. Důležité bude, zda jeho hnutí uspěje v komunálních volbách (především v Praze) a zda se mu povede vybudovat nějakou funkční stranickou strukturu. Jenže to pro Babiše obnáší nebezpečí, že by ANO nakonec mohlo přestat náčelníka poslouchat. Babiš si sice asi nechá poradit, ale rozhodovat chce sám, a s tím nějaká stranická demokracie nejde dohromady. Na jednom člověku však žádná smysluplná politika stát dlouhodobě nemůže, navíc každý se časem okouká. Babišovy divoké mediální výstupy plné nepodložených útoků na „politiky“ a „kmotry“ možná ještě někoho baví. Jeho programové kotrmelce ale časem mohou vypadat jako znak slabosti. Jeho demokratičtí soupeři v politické aréně, především lidovci a sociální demokraté, by si měli každopádně uvědomit, že zatímco oni hrají s pálkou na stolní tenis, šéf ANO třímá v rukou pálku basebalovou. Babiš zatím dělá s „politiky“ kompromisy, ale v pravou chvíli je hodlá vymazat z politické mapy. Z byznysu je zvyklý chovat se jako predátor, jenž slabší kusy likviduje.

Aby mohl demokratický blok Babišovi čelit, musí pochopit, v čem je šéf ANO silný. U voličů zabírá mimo jiné jeho image alfa samce a důraz na „odbornost“. Ne že by měli demokraté napodobovat ono zmíněné tahání králíků z klobouku. Nicméně otevřít kandidátní listiny názorově spřízněným osobnostem, které mohou stranickou politiku oživit i po odborné stránce, se jeví jako nutnost. Zároveň je třeba začít obnovovat důvěru ke klasickým politickým stranám, bez nichž se parlamentní demokracie neobejde. To je ale úkol pro celou společnost.

Tomáš Fošum

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.