22. září, 2013 Jana Růžičková
Každoročně Berlín navštíví několik milionů turistů – podle údajů Statistického úřadu Berlín Brandenburg jejich počet v roce 2012 dokonce přesáhnul deset milionů, což je v poměru ke třem milionům stálých obyvatel města relativně mnoho. Sama do této zvyšující se statistiky návštěvnosti pravidelně a nadšeně přispívám. Co pro mě jako pro turistu Berlín odlišuje od valné většiny ostatních (středo-) evropských metropolí, je míra, do jaké je zde hmatatelná a fyzicky přítomná moderní historie. I v Praze, Varšavě, Budapešti, Vídni nebo Bratislavě jsou k vidění historické budovy a památky, muzea a galerie, v nichž jsou návštěvníkům představovány artefakty dávné historie. Obvykle ale v uzavřených, klimatizovaných, podle původních návrhů zrestaurovaných budovách a s všudypřítomnými nápisy „nesahat“. Chcete-li si ale beztrestně osahat nedávnou středoevropskou minulost, je Berlín tou nejlepší volbou.
Berlínská zeď, vila ve Wannsee, památník holocaustu, zbytky Hitlerova bunkru, Checkpoint Charlie a tak dále. To jsou dobře známé příklady míst spojených s moderní středoevropskou a vůbec euro-americkou historií. Berlín je ale městem alternativ a má-li jeho návštěvník zájem o trochu té alternativní historie, měl by se jeho cílem stát Teufelsberg.
Kdo by ve 40. letech 20. století hledal tento v současnosti nejvyšší bod města, hledal by marně. Teufelsberg (v češtině Čertův kopec) totiž vzniknul až mezi léty 1950 a 1972 navezením válečných sutin ze spojeneckých sektorů města. Celkem zde byla shromážděna přibližně třetina všech berlínských trosek o objemu asi 25 milionů metrů krychlových, které vytvořily téměř 120 metrů vysoký kopec. Svůj název získal podle nedalekého Čertova jezera a původně byl využíván k rekreačním účelům (ostatně dodnes toto místo láká obyvatele jinak plochého Berlína k zimním radovánkám). Vzhledem ke své strategické poloze uprostřed NDR (kopec se nalézá v bývalém britském sektoru Berlína, v dnešní západoberlínské čtvrti Gruenewald), jej ale záhy začali využívat Spojenci k odposlouchávání a monitorování dění za želenou oponou.
Postupně zde tak vznikla přísně střežená americká odposlouchávací stanice údajně spadající do širšího systému ECHELON, již využívali společně Britové a Američané. Spojenci byli pomocí radarů umístěných na pěti odposlouchávacích věžích schopni monitorovat dění do hloubky až 600 km za oponou. Aby nebylo možné zjistit, jakým směrem byly radary namířeny, kopule všech věží byly potaženy plátnem. Právě zde na T’Bergu, jak se kopci přezdívá, se tak Spojenci údajně poprvé dozvěděli o plánované invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968.
Po roce 1989 stanice poněkud pozbyla svůj smysl. Objevily se návrhy na její využití pro potřeby civilního řízení leteckého provozu či na výstavbu kongresového hotelu a luxusních bytů. Vzhledem k odporu obyvatel, výši nákladů na přestavbu i kvůli majetkovým sporům však všechny tyto projekty ztroskotaly. Stanice byla tudíž po roce 1991 uzavřena, vybavení vystěhováno a na dalších 20 let byl vstup do jejích prostor zakázán.
Nebyl by to ale Berlín, kdyby tento opuštěný komplex nezačal přitahovat pozornost dobrodruhů, umělců, sprejerů, ale i relativně „mainstreamových“ turistů. V plotě, kterým byla bývalá stanice obehnána, se tak postupně začaly objevovat díry, které i přes přítomnost bezpečnostní služby zvědavcům umožňovaly s trochou štěstí a obratnosti objevovat tajemství studené války na vlastní kůži (zároveň, ale právě v tomto období došlo ke značné devastaci areálu). Zásadní proměna potom nastala v únoru 2011, kdy se T’Berg otevřel veřejnosti a množství návštěvníků směřujících lesíkem na jeho vrchol začalo výrazně narůstat.
Vybavená těmito informacemi jsem se na Čertovu horu vydala i já. První překvapení na návštěvníka čekalo již cestou od S-Bahnu na Heerstraße nahoru po Drachenfliegerweg. Asi po deseti minutách chůze se totiž ocitnul uprostřed lesa, který spíš než technicistní Berlín evokoval zelené rakouské Alpy. U vstupu do areálu stanice bylo již zcela patrné, že Teufelsberg zdaleka není tím undergroundovým doupětem, kterým býval, než se jej ujala iniciativa Berlin Sight Out. Návštěvy jsou totiž v současnosti z bezpečnostních důvodů organizované a podmíněné zaplacením vstupného. K dispozici jsou nyní také prohlídky s odborným komentářem průvodců. Ty tam jsou tedy doby, kdy návštěva Čertovy hory představovala adrenalinový zážitek spojený s nezpevněnými cestami, nezabezpečenými výtahovými šachtami a tajemným dusnem zcela opuštěné základny. V rámci areálu jsou navíc v současnosti uplatňována bezpečnostní pravidla a panuje zde obecná snaha o omezení vandalismu, což ale jistě není na škodu.
I přesto, že pro vstup do areálu již není nutné prolézat ploty a každodenně sem zamíří několik desítek turistů, zachovala si dodnes stanice neopakovatelný charakter. Nadále chybějící zábradlí, díry v podlahách, všudypřítomné grafity a specifická atmosféra totiž i dnes představují víc než neobvyklou kombinaci.
Nejpůsobivější z celé prohlídky je potom jednoznačně výstup do kopule nejvyšší odposlouchávací věže. Z plachet, které dříve zabraňovaly nevítanému pozorování radarů, už zbyly jen vlající cáry a s každým vystoupaným patrem se tak návštěvníkovy naskýtají netradiční výhledy na celý Berlín. Na vrcholu samotné věže si vedle pozorování města mohou ti hlasově obdařenější užívat taktéž dokonalé akustiky.
Podrobnosti o chodu celé odposlouchávací stanice sice budou ještě několik dalších let podléhat utajení a většina vybavení z komplexu již byla odstraněna, nicméně i přesto je možné si s troškou fantazie představit, jak mohlo jeho fungování za studené války vypadat. Právě na T’Bergu tak více než kde jinde v Berlíně platí, že představuje místo, kde se historie zhmotňuje a kde je možné si ji osobně prožít bez umělých pozlátek a zákazů.
Jana Růžičková
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025