03. října, 2018 Tomáš Fošum
Tak platí, Viktore. Unie to platí. Foto: Vlada.cz
Polsko a Maďarsko čelí v Evropské unii kvůli porušování zásad právního státu kritice. Oprávněně. Například zkracování funkčního období soudcům je jasně za čárou, která odděluje liberální demokracii od autoritářství. Každopádně by ale zrovna Češi neměli na Maďary a Poláky koukat skrze prsty. To, že u nás zatím politická moc nezaútočila třeba na Ústavní soud, neznamená, že je ve vlastech českých všechno v pořádku. Snahy podřídit si justici nebo policii jsme tu pozorovali už v nedávné minulosti. Vzpomeňme si, jak prezident Václav Klaus odmítl v roce 2005 kvůli nízkému věku jmenovat soudci některé justiční čekatele, byť podle platného zákona splňovali všechny podmínky. Připomeňme, jak se o rok později snažil odvolat předsedkyni Nejvyššího soudu Ivu Brožovou. V éře opoziční smlouvy se zase pod tlakem ocitaly bezpečnostní složky, když za podivných okolností přišel o místo ředitel protikorupční policie Evžen Šírek.
Tyto temné kapitoly polistopadové politiky ovšem blednou ve srovnání s tím, co se u nás děje nyní. V čele exekutivy stojí trestně stíhaný premiér Andrej Babiš, jemuž za dotační podvod v kauze Čapí hnízdo hrozí vězení. A nejen jemu, ale i jeho manželce a dětem. Mezitím dochází ke znepokojivým změnám u policie, když mimo jiné skončil šéf její pražské sekce, která má případ na starosti. Na jaře premiér Babiš dotlačil k odstoupení ředitele Generální inspekce bezpečnostních zdrojů (GIBS) Igora Murína. Na post ministryně spravedlnosti dosadil Taťánu Malou, která kvůli odhalenému plagiátorství vydržela v úřadě pouze třináct dní. Již před svým nástupem do funkce se ale „proslavila“ výrokem, že posouzení Babišova případu justicí by mohlo počkat do doby, než dotyčný odejde z politiky.
Po její demisi si premiér nahlas pohrával s myšlenkou, že by do nalezení vhodného adepta řídil ministerstvo sám. Když se zvedla vlna zděšení, vyslal do jeho čela Jana Kněžínka s tím, že nechtěl poslouchat „blbé kecy opozice“. Babiš tomu ještě nasadil korunu, když při Kněžínkově jmenování ministrem zpochybnil jeho mandát. Mluvil totiž o „pověření“ řízením resortu, což česká ústava nezná, a o hledání nového ministra. Kněžínek se tak od začátku ocitl ve slabém postavení a ví, že může být kdykoliv nahrazen. V normální politické straně musí předseda vyvažovat zájmy různých skupin. Není absolutním monarchou. Když je zároveň premiérem, nemůže se svévolně zbavit ministra ze své strany. To ale neplatí v „hnutí“ ANO, kde rozhoduje Andrej Babiš jako generální ředitel a vlastník v jedné osobě.
V případu Čapího hnízda sice Sněmovna Babiše hned dvakrát zbavila poslanecké imunity, ale od té doby se v dobře zdokumentovaném případu navenek nic neděje. Českou justici čeká velká zkouška. Vláda může kdykoliv odvolat šéfa státního zastupitelství, které má rozhodnout o tom, zda Babiše pošle před soud. Jistou naději vzbuzuje skutečnost, že v kauze jde o zneužití evropských peněz. Pokud by se ji český premiér pokusil řešit nějakým mocenským krokem, mohlo by to v EU vyvolat úplně stejné reakce jako zásahy proti justici v Maďarsku a Polsku. Navíc se Babiš na evropském fóru také dostává do problému jako jeden z největších příjemců unijních dotací. Bude muset zřejmě dokazovat, že na jejich rozdělování nemá žádný vliv a že svůj Agrofert opravdu neovládá. Není proto divu, že se v poslední době tak hlasitě zastává maďarského premiéra Viktora Orbána, který se v září rozčiloval v Evropském parlamentu kvůli výtkám na svou adresu. Oba politiky spojují nejen autoritářské tendence a laciné zneužívání migrační krize, ale i záliba v inkasování unijních dotací. Jediný rozdíl mezi nimi je, že Orbán nemá vlastní firmu a peníze z EU směřují k jeho blízkým. To Babiš si je přihrává otevřeně.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025