11. února, 2015 Kateřina Hamatová
Bronisław Komorowski vládne s menším patosem než jeho předchůdci. Zdroj: Facebook/Bronisław Komorowski
Polským prezidentem se Bronisław Komorowski stal v roce 2010 – nejprve z pozice Maršálka Sejmu převzal funkci po tragicky zesnulém Lechu Kaczyńskim, a o několik měsíců později byl v přímé volbě zvolen pátým prezidentem Polské republiky. V letošních prezidentských volbách zatím nemá žádného výrazného konkurenta. I díky své image „prezidenta všech Poláků“ má velkou šanci svou funkci obhájit.
Kdo je Bronek
Bronisław Komorowski se narodil na dolním Slezsku v roce 1952 do rodiny se šlechtickou tradicí významných rodů Korczaků a Dolegasů. Jeho otec Zygmunt byl profesorem na Varšavské univerzitě a v 90. letech krátce zastával post polského velvyslance v Rumunsku. Za druhé světové války se Zygmunt Komorowski stal členem Armii Krajowej a se zbraní v ruce bojoval za polskou svobodu.
Boj za svobodu mají Komorowští pravděpodobně v krvi. Bronisław, který vyrůstal v komunistickém Polsku, se brzy začal zajímat o opoziční aktivity. Již ve skautu se seznámil s Antonim Macierewiczem, jedním ze zakladatelů opozičního KORu (Výbor ochrany dělníků) a odborového hnutí Solidarność (Solidarita), který na něj měl velký vliv a stal se jakýmsi jeho mentorem. Po pádu komunistického režimu se jejich cesty rozešly a Macierewicz od roku 2007 působí v řadách Práva a spravedlnosti (PiS).
Poprvé byl Bronisław Komorowski za svou protistátní činnost zadržen již v roce 1971. Když dokončil studia historie na Varšavské univerzitě (1977), stal se editorem katolicky orientovaného nakladatelství PAX a psal pro časopis Słowo powszechne. Mezitím se však nepřestával účastnit opoziční činnosti: spolu s Macierewiczem se podílel na vydávání a distribuci podzemního měsíčníku Głos a spolupracoval s KORem. Tím si samozřejmě vysloužil pozornost státních institucí a v roce 1976 proti němu začalo vyšetřování s krycím názvem „Bronek“. Na Den nezávislosti, 11. listopadu 1979 zorganizoval společně s aktivisty z Hnutí na obranu práv člověka a občana (Ruch obrony praw człowieka i obywatela) demonstraci, za což byl následující rok odsouzen k měsíci odnětí svobody. Po svém propuštění se začal angažovat v Solidaritě, což mu po zavedení válečného stavu 13. prosince 1981 zajistilo internaci, která trvala do dubna následujícího roku. Zde se seznámil s opozičními lídry Tadeuszem Mazowieckim a Bronisławem Geremkem. Po návratu na svobodu začal Komorowski pracovat jako učitel historie, ale zároveň se podílel na vydávání liberálně demokratického podzemního časopisu ABC.
Politická kariéra
Po pádu komunistického režimu v Polsku se Bronisław Komorowski začal politicky angažovat – nejprve v rámci Demokratické unie, která se v roce 1994 po sloučení s Liberálně-demokratickým kongresem přejmenovala na Unii svobody. Již v prvních demokratických parlamentních volbách v roce 1991 získal post poslance Sejmu, který se mu dařilo pravidelně obhajovat až do roku 2010, kdy na tuto funkci rezignoval. Vedle svého působení v Sejmu zastával rovněž v letech 2000 a 2001 post Ministra obrany ve vládě Jerzyho Buzeka. Rok 2001 se stal pro politickou kariéru Komorowského velmi významným – přešel totiž do řad Občanské platformy (PO), jejímž členem zůstává dodnes. V jejích barvách, jimiž jsou mimochodem modrá a oranžová, se stal v roce 2005 Vicemaršálkem Sejmu a o dva roky později jeho Maršálkem.
Jeho politická kariéra však nezůstala neposkvrněná – velkým skandálem se stala aféra, která vyšla na povrch společně se zprávou o rozpuštění Vojenské zpravodajské služby (WSI) v roce 2007. V jejím rámci je Komorowski některými opozičními politiky a médii viněn z toho, že ve funkci ministra obrany umožnil ilegálně vyvádět peníze z Vojenské technické akademie, používal materiály WSI proti svým podřízeným a dokonce navazoval styky s obchodníky se zbraněmi. Komorowski veškerá obvinění odmítá.
Ve stínu Smolenska
Když 10. dubna 2010 při letecké havárii u Smolenska tragicky zahynul polský prezident Lech Kaczyński spolu s desítkami významných polských funkcionářů, stal se Bronisław Komorowski jakožto Maršálek Sejmu dočasně hlavou státu. Prezidentské volby byly ohlášeny na 20. června. Komorowski v nich startoval jako kandidát PO a jeho hlavním rivalem byl podle očekávání Jarosław Kaczyński, lídr opozičního PiS.
Oba kandidáti vsadili v krátké kampani na smířlivý tón. Popularita Kaczyńského díky jeho umírněné rétorice výrazně stoupla a Komorowski si mnohé získal jako úřadující prezident. První kolo vyhrál Komorowski (41,54% hlasů), druhý Kaczyński na něj ztrácel přibližně pět procentních bodů. Průzkumy veřejného mínění před druhým kolem nedávaly jednoznačnou odpověď na otázku, jestli zvítězí kandidát PO, nebo PiS. V těsném souboji se s 53 % hlasů stal prezidentem právě Komorowski.
Nástup Bronisława Komorowského do úřadu ale stále provázel stín smolenské katastrofy. Jarosław Kaczyński obviňoval vládu Donalda Tuska z toho, že nechala vyšetřování případu na ruských úřadech, že pátrání nepostupuje dostatečně rychle a že veřejnosti zatajuje informace o tragédii. Některé konspirační teorie, které vycházejí především od příznivců PiS, dokonce tvrdí, že „Smolensk“ byl naplánovaný Ruskem ve spolupráci s vládnoucí PO, k níž patří i Komorowski. Vztahy mezi dvěma nejsilnějšími politickými stranami se výrazně zhoršily, ale i přes četné rozpory se poslanci PiS zúčastnili slavnostní inaugurace prezidenta Komorowského před Národním shromážděním.
Umírněnost jako nejvyšší ctnost
Bronisław Komorowski se brzy stal jedním z nejoblíbenějších polských politiků – jeho popularita prochází napříč celou společností, což je v Polsku jedinečný fenomén. Jak k tomu došlo? Hlavním aspektem je především jeho umírněnost a snaha tišit emoce mezi PO a opozičním PiS. Často mírní útočnou rétoriku Jarosława Kaczyńského, který se mimo jiné stále snaží rozdmýchávat emoce okolo smolenské katastrofy. Ostře se také postavil proti obviněním PiS z toho, že volby do místní samosprávy, které se konaly na podzim minulého roku, byly zfalšované a nedemokratické. Komorowski považuje vyjádření PiS za nebezpečná, protože podkopávají důvěryhodnost polské demokracie, přičemž jsou politicky motivovaná a mají jediný cíl – zdiskreditovat současnou vládu.
Sčítání hlasů nicméně provázely neobvyklé technické potíže, kvůli čemuž zveřejnění výsledků trvalo nestandardně dlouhou dobu, a navíc bylo celých 18 % hlasů neplaných. Právě nezvykle velký podíl neplatných hlasů PiS rozladil nejvíce. Podle Komorowského to ale může být ovlivněno tím, že voliči jednoduše nechtěli volit žádnou z politických stran. Navíc vysokých počet neplatných hlasů byl zaznamenán i u předcházejících regionálních voleb, takže na vině může být i volební systém.
Komorowski coby člen Občanské platformy má k jejím vládám přirozeně blízký vztah. Na druhou stranu neměl nikdy problém vládu za její (ne)činnost kritizovat. Například Tuskova vláda nebyla podle něj schopná naplnit reformní program, když jí chyběla politická vůle přijímat „bolestivá“ opatření. Vztahy Komorowského a Tuska se po roce 2010 výrazně zhoršily. Prezident se totiž chová velmi nezávisle na své mateřské straně. Velký rozruch například vyvolalo, když v roce 2011 Komorowski předal zákon o zeštíhlení veřejné správy, který prosadil právě Tusk, Ústavnímu soudu. Jeho rostoucí vliv v Platformě po odchodu Donalda Tuska do Bruselu naznačilo sestavování nové vlády premiérky Ewy Kopacz – ministrem zahraničí se stal Grzegorz Schetyna, který se dříve dostal do ostrého sporu s Tuskem. Jeho jmenování mělo podle všeho uspokojit především Komorowského.
Komorowski se zaměřuje především na obecné směřování země, přičemž se mu podle analytiků daří podporovat konzervativní hodnoty (pro-rodinná politika nebo propagace národních symbolů), aniž by si však znepřátelil liberálně naladěnou vrstvu polské populace. Smířlivou politiku oproštěnou od zbytečných emocí a historické zátěže se snaží provozovat také směrem navenek. V rámci vzpomínkových akcí k 75. výročí nacistické invaze do Polska v září 2014 ve svém proslovu k Bundestagu zdůraznil potřebu spolupráce a historického smíření s Německem. Tento pragmatický přístup orientovaný na současnost je v ostrém kontrastu s politikou vlády bratrů Kaczyńských, která v zahraničních vztazích často hrála na historickou notu.
Komorovského představa o směřování polské zahraniční politiky byla však často též v rozporu s linií, kterou v Tuskových vládách prosazoval ministr zahraničí Radosław Sikorski, což vedlo k jejich častým sporům. Když Sikorski v roce 2011 v Berlíně prohlásil, že budoucnost EU spočívá v její federalizaci, Komorowski prý doslova zuřil, protože s ním ministr takové prohlášení nekonzultoval. Konflikt vypukl i v souvislosti s nominací nových velvyslanců a rozpory Sikorského s Komorowskim se projevily i v jedné z nejvýznamnějších oblastí polské diplomacie – východní politice. Politika vůči polské menšině na Litvě tak dostala téměř schizofrenní podobu, stejně jako často zcela protichůdné výroky týkající se Ukrajiny. Před plánovaným podpisem Asociační dohody EU s Ukrajinou v listopadu 2013 Komorowski například vyjádřil přesvědčení, že dohoda bude podepsána. Naopak ministr Sikorski byl značně skeptický a řekl, že „Ukrajina ještě není připravena“, protože se jí nedaří reformovat například volební a soudní systém.
Konkurence v nedohlednu
Najdou se skupiny lidí, které v Komorowském nevidí dobrého lídra. Při příležitosti pochodu PiS 13. prosince 2014 se objevovaly transparenty vyobrazující prezidenta jako generála Jaruzelského, kterak čte rozhodnutí o zavedení válečného stavu. Odpůrcům Komorowského asi nestálo za námahu zjistit si, že 13. prosince 1981, kdy generál Wojciech Jaruzelski vyhlásil v Polské lidové republice válečný stav, byl Bronisław Komorowski jako opoziční aktivista internován. Tyto projevy jsou ale marginální. Podle průzkumů veřejného mínění Komorowskému v roce 2014 důvěřovalo celých 79 % dotázaných. I ke konci svého funkčního období je tak nejlépe hodnoceným polským politikem. Podle průzkumu z konce roku 2014 by Bronisław Komorowski dokonce vyhrál prezidentské volby hned v prvním kole s 56% podporou.
Politologové se shodují na tom, že současný prezident zatím nemá pro nadcházející volby žádného sobě rovného soupeře. Za PiS tentokrát nekandiduje Jarosław Kaczyński, ale europoslanec Andrzej Duda. Do voleb nejdou ani předáci Svazu demokratické levice a Polské lidové strany. To je do značné míry způsobeno tím, že Komorowski má natolik silnou pozici, že je velmi obtížné vybrat mu protikandidáta, který by měl šanci uspět. Podle průzkumů by se měl ve druhém kole střetnout Komorowski s Dudou. Vše zatím nasvědčuje tomu, že „umírněný prezident“ ve volbách uspěje a prodlouží svůj mandát o dalších pět let.
Kateřina Hamatová
ROČNÍK XIII. – 3. ČÍSLO, ZÁŘÍ 2024