22. prosince, 2018 Miroslav Šepták
Christian Kern letos nejprve oznámil kandidaturu v eurovolbách, aby se nakonec z politiky stáhl. Foto (výřez): Miroslav Šepták
Kořeny krize Sociálnědemokratické strany Rakouska (SPÖ) sahají až do roku 2013. Tehdy dosáhla svého historicky nejhoršího výsledku v parlamentních volbách od konce druhé světové války (26,8 procenta). Ani tato porážka ji nepřiměla k potřebné sebereflexi v podobě jasného vytyčení programových priorit a personálních změn. Kromě toho socialisté zvolili variantu pokračování vládní koalice s téměř stejně silnými lidovci (24 procent). Oba partneři avizovali nový styl politiky bez vzájemných rozmíšek a hádek i realizaci reformního programu v mnoha důležitých oblastech – například v penzijním a sociálním systému nebo ve vzdělání. Mnohé sliby však zůstaly jen na papíře a zdálo se, že obnovená velká koalice spíše přešlapuje na místě, než aby důsledně plnila vládní program.
Cestu z krize měla vyřešit změna ve vedení sociální demokracie. Nevýrazného předsedu a zároveň spolkového kancléře Wernera Faymanna vystřídal v květnu 2016 někdejší šéf Rakouských drah Christian Kern. Muž s pověstí zdatného manažera avizoval investice do vzdělání a výzkumu, podporu živnostníkům a katalog opatření pro lepší integraci cizinců do rakouské společnosti. Vláda pod Kernovým vedením zpočátku působila kompaktnějším dojmem než předchozí kabinet, avšak velmi záhy ztratila původní nadšení.
Tváří v tvář klesajícím voličským preferencím učinili první krok ke změně lidovci (ÖVP). V květnu 2017 povolali do čela mladého, tehdy teprve dvaatřicetiletého Sebastiana Kurze, který na nic nečekal, nefungující koaliční spolupráci vypověděl a inicioval předčasné volby.
V nich loni v říjnu s přehledem porazil úřadujícího kancléře Christiana Kerna, když ÖVP obdržela 35,1 procenta, zatímco SPÖ se musela spokojit s 26,9 procenta odevzdaných hlasů. Následná povolební vyjednávání skončila v prosinci minulého roku uzavřením koalice lidovců a Svobodných (FPÖ). Sociální demokracie odmítla pokračování spolupráce s lidovci a poprvé od roku 2006 okusila, jaké je to zasedat v parlamentních opozičních lavicích.
Strategie sociálních demokratů se zdála být jasná. V pozici nejsilnější opoziční síly chtěli tvrdě pranýřovat „asociální“ opatření pravostředové vlády pod vedením Sebastiana Kurze. Zpočátku úspěšně mobilizovali část rakouské veřejnosti proti vládnímu usnesení o možnosti pracovat dvanáct hodin denně za předpokladu dodržení zákonných přestávek. Posléze se ale ve straně začaly projevovat symptomy silného vnitřního pnutí. Patří mezi veřejná tajemství, že současná SPÖ je rozdělena do dvou navzájem soupeřících křídel. První, progresivní, požaduje, aby se dal tradičním sociálnědemokratickým tématům liberální nádech. Druhý, spíše tradicionalistický názorový proud spjatý s Rakouským odborovým svazem naopak jakýkoli liberální nátěr odmítá.
Když se Kernovi nepodařilo obě křídla sjednotit, oznámil letos v září odchod z čela sociální demokracie s tím, že bude v příštím roce lídrem stranické kandidátky ve volbách do Evropského parlamentu. Po pár dnech ovšem předvedl názorový veletoč prohlášením o odchodu ze všech politických funkcí, což navenek zdůvodnil únavou z vnitrostranických intrik a tahanic. Lze se jen domnívat, zda uvedená příčina byla zásadní pohnutkou jeho jednání. Spíše je pravděpodobné, že si bývalý kancléř nedokázal zvyknout na roli opozičního lídra a jednoduše nechtěl dlouhých pět let čekat na odvetu prohraného souboje s Kurzem. Ani kandidatura do Evropského parlamentu nepředstavovala pro Kerna adekvátní řešení, neboť by se v Bruselu ocitl na vedlejší koleji. V konečném důsledku tak ztratil nervy a kvapně odešel z politiky.
Kernovým rozhodnutím zjevně zaskočení sociální demokraté nakonec zvolili poměrně neotřelé řešení. Strana si poprvé ve své stotřicetileté historii do čela zvolila ženu, Pamelu Rendi-Wagnerovou. O názorech respektované imunoložky na některá důležitá témata, jako jsou například zahraniční politika nebo úprava kompetencí mezi státem a spolkovými zeměmi, není k dispozici mnoho informací. Její nevýhodou může být nedostatek zkušeností, neboť v politice působí teprve od minulého roku. Je těžké předpovědět, zda dokáže sjednotit rozhádanou SPÖ.
Ambice jí rozhodně nechybí; podle svých slov chce být první rakouskou kancléřkou. Bude se tak muset utkat s „těžkou váhou“. Sebastian Kurz, přezdívaný Basti, totiž má vzhledem ke svému mládí, značné sociální inteligenci a schopnosti vybrat si vhodné spolupracovníky nemalé šance překonat vousatý rekord Bruna Kreiského. Ten v čele spolkového kancléřství strávil třináct let (1970–1983). Rendi-Wágnerová tak musí ukázat, co dokáže lépe a jinak než dlouhodobě oblíbený šéf lidovců.
ROČNÍK XIV. – 2. ČÍSLO, ČERVEN 2025