09. října, 2019 Jan Gregor
Hlavní protagonisté filmu Budiž světlo: manželé Zuzana (Zuzana Konečná) a Milan (Milan Ondrík). Foto: Facebook/nechjesvetlo
Slovenský režisér Marko Škop si v počátcích své kariéry udělal jméno coby empatický pozorovatel a glosátor proměn slovenské vesnice v porevoluční éře. Dokumentární debut Iné svety (2006) a o tři roky pozdější Osadné komentovaly s vtipem a porozuměním život národnostně promíchané komunity obyvatel na východní periferii Slovenska a jejich snahu přizpůsobit se změnám, které do zapadlých vísek přinesla globalizace. Škop se v poslední době přiklonil ke hrané režii a jeho nejnovější film Budiž světlo, který se premiérově promítal v hlavní soutěži letošního karlovarského festivalu, se opět odehrává na venkově, tentokrát v oblasti Oravy.
Pryč je ovšem nadhled a humor jeho výše zmíněných dokumentů. Skupinku rázovitých figurek ze Šariše zde střídá neformální bratrstvo církevních hodnostářů, policistů a organizátorů paramilitárních mládežnických skupin, které se zaštiťuje odporem k homosexuálům, liberálním elitám i neexistujícím uprchlíkům.
Premisa o národovecké mafii propojující neviditelnými nitkami společenské instituce oravské vsi by mohla vyznít tezovitě, ale Škop ji vykresluje velmi věrohodně. Onu konspiraci odhalujeme jako diváci pomalu, současně s poněkud naivním hlavním hrdinou filmu. Gastarbeiter Milan (Milan Ondrík) přijíždí na počátku snímku na Vánoce k rodině po měsících odloučení, které strávil na stavbě v Německu. Není žádný sluníčkářský svatoušek. Lehce povýšeně se například posmívá svým arabským kolegům ze stavby, zároveň mu ale zkušenost z práce v zahraničí otevřela natolik obzory, aby mu xenofobie jeho sousedů z Oravy přišla směšná.
Chvíli to vypadá, že budeme sledovat sociální drama o vztahu nepřítomného otce k rodině, kde jeho slovo ve výchově dospívajících dětí zásadně chybí. Zejména nejstarší syn Adam (František Beleš) tráví dny a večery bůhvíkde. Rozbuškou thrillerové zápletky je zpráva o záhadné sebevraždě Adamova spolužáka, jenž byl údajně před svou smrtí vystaven nespecifikované šikaně. Milan zjišťuje, že se kolem jeho syna motají holohlaví sígři, kteří jsou podezřele zadobře s místním holobrádkovsky vyhlížejícím knězem. Jedna z výmluvných scén zachycuje paramilitární skupinku mladých chlapců, jak s farářem odklízejí sníh před barákem zasypaného souseda a po splněné práci si dávají do těla vojenskou rozcvičkou okořeněnou vlasteneckými hesly.
Milan nejdříve odmítne prosbu rodičů mrtvého, aby se v případu angažoval a pomohl jim tím, že nechá Adama svědčit. Chce hlavně ochránit svou rodinu a do ničeho se moc nemíchat. Ale příběh postupně graduje, když se Milan přece jen pokouší pátrat po Adamově roli v tragických událostech a postupně se kvůli tomu stává psancem ve vlastní vesnici. Z realistické sondy do života na slovenské vesnici se stává pečlivě gradované žánrové drama s westernovým půdorysem o jedinci stojícím proti většině, připomínající svou hutnou atmosférou například film Hon Thomase Vinterberga nebo Leviatana Andreje Zvjaginceva.
Na Budiž světlo se můžeme dívat jako na vhodný fiktivní doplněk k loňskému výbornému dokumentu Až bude válka Jana Geberta, který fenomén paramilitárních skupin mapoval skrze sugestivní portrét ambiciózního vůdce jedné z nich. Téma indoktrinace mladých lidí propagandou strachu na straně jedné a síly na straně druhé je na Slovensku evidentně živé. Marko Škop v jednom z nejlepších slovenských filmů posledních let nepodává o své zemi příliš lichotivou zprávu. Jeho poselství je ale o to mrazivější, protože by se jen mírně obměněná obdoba jeho příběhu mohla odehrávat ve venkovských zapadákovech leckde v Evropě.
ROČNÍK XIV. – 2. ČÍSLO, ČERVEN 2025