02. června, 2023 Antonín Berdych
Expremiér Andrej Babiš (v roláku) se svými příznivci. Úplně vlevo stojí exministr Karel Havlíček. Foto (příznuto): Wikimedia Commons/ Miroslav Frais
Podívejme se krátce na nedávné události pohledem šéfa hnutí ANO Andreje Babiše, zakladatele stále nejsilnějšího politického subjektu v Česku. Ještě v létě 2021 průzkumy naznačovaly, že blížící se volby dokáže s přehledem vyhrát a že bude mít na výběr hned několik subjektů, s nimiž bude moci sestavit vládu a pokračovat ve funkci premiéra. Měl oporu v prezidentovi Miloši Zemanovi a opoziční koaliční bloky nepředstavovaly zásadní hrozbu.
Mobilizace velkého počtu voličů vedly k jeho překvapivé porážce. Hnutí ANO sice získalo nejvíce poslanců, ale nemělo žádnou naději na udržení se u moci. Jeho potenciální spojenci – ČSSD, KSČM a Přísaha – nezískali totiž i kvůli masivní kampani ANO žádný poslanecký mandát. Nová vláda koalic SPOLU a PirSTAN pak zvládla jak české předsednictví v EU, tak získat významnou podporu pro svůj odmítavý postoj k ruské invazi na Ukrajinu. Končící prezident Zeman byl zcela neutralizován jednak domácím i zahraničním vývojem, jednak vlastním zdravotním stavem. V prvním roce nové vlády neměli Babiš a další opozičníci velkou šanci svou situaci jakkoliv změnit.
Kandidatura Andreje Babiše na funkci českého prezidenta vykazovala problematické šance na úspěch od samotného počátku. Byla oznámena pozdě, nepodpořil ji sběr podpisů občanů a Babiš nepředložil voličům žádnou zřetelnou vizi nebo emoci. Laickým pozorováním vznikal dojem, že o funkci příliš neusiluje. Jeho účast v prezidentské kampani si nejspíše kladla za cíl především oslovit voliče neúspěšných subjektů ze sněmovních voleb a umožnit jim se s Babišem identifikovat. Hnutí ANO dlouhodobě naráželo na strop svých preferencí. Prezidentská volba, která tradičně oslovuje i nevoliče z parlamentních voleb, mohla tento stav změnit.
Vládní koalice dělala všechno pro to, aby nedala Babišovi v kampani žádnou výhodu. Až do konce roku 2022 se neodhodlala k žádnému nepopulárnímu kroku, a to navzdory hrozivému deficitu státního rozpočtu. Snížení valorizace důchodů schválila až v únoru 2023, zásadní škrty a zvyšování daní pak oznámila letos v květnu, tedy tři měsíce po prezidentských volbách. Mimochodem, odklad těchto kroků znamenal růst státního dluhu o více než 100 miliard korun.
Andrej Babiš se na poslední chvíli odhodlal využít strachu části veřejnosti z války. De facto využil proruského narativu, který v části české společnosti již delší čas existoval. Přispělo to k jeho porážce, má to však význam i pro další období. Babiš svou citelnou prohru v prezidentské volbě interpretoval jako „2,4 milionu hlasů pro hnutí ANO“. Je ale velkou otázkou, zda tento zisk dokáže ve stranických preferencích dlouhodobě zúročit.
Po tomto neúspěchu se hnutí ANO začalo prezentovat jinak. Jeho tvářemi se stali exministr průmyslu a obchodu Karel Havlíček jako „premiér stínové vlády“ a exministryně financí Alena Schillerová. Sám Babiš se z každodenního dění v médiích i v Poslanecké sněmovně stáhl a omezil se jen na komunikaci na sociálních sítích. I v tomto případě je strategie poměrně zřejmá: přílišnou polarizaci a silné emoce, které u části potenciálních voličů vyvolává, může tento přístup zmírnit. Je však zároveň možné, že Babišovo stažení může mít jinou, více osobní motivaci. Vyšší věk, opakované porážky a nejistá perspektiva návratu k moci jsou faktory, které je potřebné vzít v úvahu i u tak specifické postavy, jakou je zakladatel hnutí ANO.
Za pozornost stojí fakt, že do čela stínové vlády byl uveden Karel Havlíček, Schillerová zůstala „jen“ předsedkyní poslaneckého klubu. Je ovšem patrné, že právě ona má ze všech viditelných členů ANO největší schopnost zaujmout, vyvolávat emoce a působit autenticky. Bez ohledu na obsah tak představuje vedle Babiše prakticky jedinou plnohodnotnou političku v celém hnutí. Nelze přesně říci, jestli se za rozhodnutím dát do hlavní role Havlíčka skrývá snaha jeho image pouze zlepšit, nebo Schillerovou určitým způsobem vyvažovat. Daleko varovnější je pro celé hnutí to, že prakticky nikdo další z jeho poslaneckého klubu nemá dostatečné kvality na to, aby tvořil silnou mediální protiváhu politiků stávající koalice.
Bude tato nová strategie ANO do budoucna fungovat? Za jistých okolností by mohla. Žádná z postav celého hnutí nemá potenciál jej po Babišovi plnohodnotně převzít. Zachová-li si však jeho předseda svou omezenou mediální přítomnost a přenechá-li každodenní práci ostatním, může si část nových voličů naklonit.
Politickou opozici netvoří pouze hnutí ANO. Téměř milion hlasů v posledních volbách propadl u stran, které nezvládly překročit pětiprocentní hranici. Proto ANO už od roku 2021 oficiálně deklaruje svůj úmysl tyto voliče ve sněmovně „reprezentovat“, což je metafora pro snahu jejich hlasy do budoucna získat. Problém spočívá v tom, že aby se to podařilo, musí se ANO tomuto prostředí v argumentaci přiblížit. Babišovo hnutí vzniklo na zklamaných voličích vlády Petra Nečase (ODS), následně zvládlo pozřít většinu hlasů levice, ale přišlo o ty voliče, kteří se vrátili k tradičním stranám. A nyní hrozí, že bude-li oslovovat některé extrémy, může v tomto procesu zároveň ztrácet. Prezidentský souboj naznačil, že se tato strategie může snadno vymknout z rukou.
Volný pohyb nejsilnější politické strany v zemi po politické mapě je už od roku 2013 pozoruhodným fenoménem. Tento trend ilustruje sbližování Andreje Babiše a maďarského premiéra Viktora Orbána, které začalo už před volbami v roce 2021 a pokračuje i nyní. Karel Havlíček v březnu 2023 otevřeně prohlásil, že ANO bude více „konzervativní a vlastenecké“. Jak na snahu oslovit národovecké voliče zareagují ti, kdo je nyní reprezentují?
SPD vedená Tomiem Okamurou si své preference okolo deseti procent dlouhodobě drží. Na rozdíl od ANO se po krátkém zaváhání napevno usadila v proruském názorovém proudu. Zvládla přitom udržet jak vnitřní jednotu, tak i řady svých příznivců, a to navzdory svým vyzyvatelům. Dopady války na Ukrajině a energetická krize totiž představovaly živnou půdu pro nové populisty, kteří doufali v politický úspěch. V jednu chvíli se zdálo, že lidé jako Ladislav Vrabel nebo Jindřich Rajchl dokáží vytvořit nové hnutí, radikálnější a hlasitější, než je Okamurova SPD. Jde ovšem zřejmě o krátkodobé projekty, které velmi pravděpodobně nemají šance na úspěch. Vrabelovu snahu o „mírové protesty“ ukončil zcela banální skandál s prostředky vybíranými od demonstrantů. A podpora Rajchlovy strany PRO už na veřejných shromážděních rovněž upadá.
Snaha využít tezí ruské propagandy nebo již překonané společenské otázky kolem pandemie covidu nejsou dostatečnou platformou, která by umožnila tuto skupinu voličů oslovit. Obzvláště, když jsou už nyní reprezentováni právě hnutím SPD, které se dokázalo prosadit i na krajské a komunální úrovni.
Na politické mapě stále existuje ČSSD, která sice ve sněmovních volbách neuspěla, ale její preference se opakovaně pohybují mezi čtyřmi až šesti procenty. Strana vedená Michalem Šmardou je v mediálním prostoru prakticky neviditelná a její činnost je při detailním pohledu nedůstojná bývalé dominantní síly české politiky. To ovšem neznamená, že do budoucna nemá určité šance. Zvlášť pokud se do jejího čela postaví osobnost, jež jí dodá novou energii a autenticitu. Někým takovým by mohl být například šéf odborů (ČMKOS) a bývalý kandidát na prezidenta Josef Středula.
ČSSD se ovšem nezbavila žádné z přítěží, které ji do současné situace dostaly. Jedná se o spory v členské základně, kontroverzní osoby okolo některých straníků a především naprostou neujasněnost názorů na hlavní otázky současné politické debaty: válku na Ukrajině a postoj k proruským silám či spolupráci s Andrejem Babišem. Jediná přítěž, které se strana bez vlastního přičinění zbavila, je stín jejího expředsedy Miloše Zemana.
Současnou českou opozici lze definovat různě. Podstatné ovšem je, že společně nepředstavuje jakoukoliv alternativu ke stávající koalici. Extremistické síly se nemohou aktivně podílet na složení vlády a sociální demokracie nemá vyřešenou svou budoucnost. A samo hnutí ANO postrádá potenciál jejich voliče v dostatečné míře převzít. Predikovat vývoj po roce 2025, kdy se mají konat další volby do Poslanecké sněmovny, je obtížné. Nedojde-li k žádné dramatické změně, nebude stávající opozice schopna sama sestavit funkční většinu. A příkopy mezi ní a vládou jsou prakticky nepřekročitelné. Pokud se někomu stýská po politickém chaosu, může se ho za dva tři roky opět dočkat.
Podpořte prosím naši sbírku na Hithitu: https://www.hithit.com/cs/project/12032/tref-se-do-demokratickeho-stredu
ROČNÍK XIV. – 2. ČÍSLO, ČERVEN 2025