29. listopadu, 2016 Łukasz Kołtuniak
Zdroj: Facebook/TygodnikPowszechny
Katolický týdeník Tygodnik Powszechny založil kardinál Adam Stefan Sapieha v roce 1945. V té době již bylo jasné, že se Polsko dostává do sovětské zóny vlivu. Stejně jako v Československu však nenastala sovětizace Polska okamžitě a v prvních poválečných letech zde ještě existovala relativní svoboda projevu. Tygodnik Powszechny ji plně využíval k polemice s marxismem. V té pokračoval i po roce 1948, kdy už nebylo možné otevřeně kritizovat politiku komunistické vlády. S výjimkou let 1953-1956, kdy byl zakázán, navzdory omezené svobodě projevu marxismus intelektuálně ničil, když z něj vyléčil nemálo intelektuálů. Zmíněný zákaz v roce 1953 nastal poté, co redakce odmítla uveřejnit Stalinův nekrolog. Tímto odvážným činem se Tygodnik odlišil od linie katolického sdružení Pax, které spolupracovalo s komunistickým režimem. Změny, které v Polsku následovaly po slavném referátu Nikity Chruščova na XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu, umožnily obnovení časopisu v takřka původní podobě.
K pochopení linie Tygodniku se musíme vrátit do meziválečného období, kdy představovala katolická církev pro polskou levicovou inteligenci symbol všeho zlého, neboť podporovala národní demokracii a měla podíl na vlně antisemitismu. Brzdila rovněž společenské reformy a propagovala model Poláka-katolíka. Společnost byla tehdy velmi rozdělena. Nižší vrstvy zůstávaly věrné katolicismu, kterému se ovšem nedostávalo intelektuální reflexe. Inteligence se totiž většinou přikláněla k levici, část z ní dokonce okouzlil marxismus.
Když se za komunismu katolická církev ocitla v defenzívě a hrozilo jí ze strany režimu zničení, stala se obhájcem spravedlnosti a lidských práv. Výsledky II. vatikánského koncilu ovšem přijala konzervativní polská církev dosti chladně. Oproti tomu Tygodnik v čele s dlouholetým šéfredaktorem Jerzym Turowiczem vnášel do polské debaty francouzský model myšlení o katolicismu. Tato inspirace francouzskými mysliteli Jacquesem Maritainem a Emannuelem Mounierem se nelíbila polskému primasovi Stefanu Wyszyńskému, zato ale byla velmi atraktivní pro některé intelektuály. Spočívala totiž především na intelektuálním promýšlení katolicismu. Ten se měl rozloučit s ritualizací ve prospěch hluboce prožívané víry. Místo konzervativně autoritářské interpretace náboženství se měla dostat do popředí obrana důstojnosti člověka a jeho vnitřní svobody. Tento tzv. otevřený katolicismus si kladl za cíl umožnit jednotlivci poznat Boží přítomnost a nevázat ji na tradici.
Ačkoliv Wyszyński nesdílel nadšení Tygodniku z II. vatikánského koncilu, také polský episkopát se pevně stavěl za důstojnost člověka a lidská práva, což bylo atraktivní pro liberální inteligenci, jež ještě nedávno prožívala fascinaci komunismem. Ve své knížce Církev, levice, dialog (1977) Adam Michnik popsal, jak docházelo k postupnému porozumění mezi katolíky a takzvanou laickou levicí. Michnik v knize přiznává, že i on byl ovlivněn předválečnou tradici, která vnímala polskou katolickou církev jako baštu podivnosti a netolerance. Jenže jak po válce začala církev bránit lidskou důstojnost před komunistickými vládci, tak nacházela společný jazyk s levicovými intelektuály. Katolíci i laická levice měli najednou stejný cíl, jímž bylo svobodné, demokratické Polsko opírající se o lidská práva. Pro polského intelektuála se právě demokracie založená na dodržování lidských práv stala novou fixní ideou. Marxismus se se svou ritualizací a novořečí proměnil v ideologii nejen prázdnou, ale i utlačovatelskou, zatímco katolicismus se stával ideologií živoucí. Lze tak říci, že v očích polské inteligence si marxismus a katolicismus prohodily role.
Po roce 1956, kdy pod sovětským nátlakem skončily naděje na nějakou reformovanou verzi komunismu v Polsku, podporoval Tygodnik Powszechny dialog katolíků a marxistů. Až do roku 1976 se vůči režimu otevřeně nestavěl. Za tento jistý druh loajality se komunisté odvděčili několika poslaneckými křesly pro lidi z okruhu týdeníku, kteří vytvořili v Sejmu poslanecký klub nazvaný podle jiného katolického časopisu Znak. Zmíněná loajalita ale měla své hranice. Redakce se nikdy nepřiklonila k marxistické filosofii. Základem budoucího, relativně demokratického Polska měla podle Tygodniku být symbióza různých světonázorů. Díky poslancům Znaku byl polský Sejm jediným parlamentem ve východním bloku, kde se otevřeně kritizovali komunisté. Tygodnik Powszechny sice oficiálně akceptoval komunistický režim, ale zároveň přejímáním idejí II. vatikánského koncilu svým způsobem intelektuálně odzbrojoval marxismus. Tehdy náboženství v Polsku nejenže nesláblo, ale vedle lidových mas si získávalo i inteligenci. Církev až do té doby zřejmě nikdy nedisponovala takovým kapitálem význačných osobností jako v čase komunismu. A velkou zásluhu na tom měl právě Tygodnik.
Je třeba zdůraznit, že po roce 1976 zaujal Tygodnik vůči režimu tvrdý opoziční postoj a později jednoznačně podpořil hnutí Solidarita. Člen redakční rady časopisu Stanisław Stomma v roce 1976 jako jediný poslanec nehlasoval pro ústavní změny, které mimo jiné zahrnovaly zapsání vedoucí úlohy Polské sjednocené dělnické strany do ústavy. Gesto poslance Stommy nejenže symbolizovalo novou linii Tygodniku, ale svědčilo také o sílícím postavení demokratické opozice.
Když padl v Polsku komunismus, země potřebovala nové vedení. Disidentům sice nescházel zápal pro věc, ale chyběly jim politické zkušenosti. Prostředí Tygodniku a s ním spřízněného katolického časopisu Więź disponovalo lidmi se zkušeností s prací pro stát. Patřil k nim třeba první nekomunistický premiér Tadeusz Mazowiecki, jenž byl kdysi poslancem komunistického Sejmu za Znak. Ale po roce 1989 byla poptávka spíše po lidech podporujících liberální demokracii a hospodářský neoliberalismus. Prostředí Tygodniku nemělo problém s liberální demokracií, ale zdráhalo se podporovat ekonomické liberální koncepce Miltona Friedmana.
Spousta čtenářů očekávala, že časopis bude po roce 1989 více konzervativní a křesťansko-demokratický, než nakonec byl. Tygodnik poněkud ztratil svůj filosofický význam a stal se jakýmsi neformálním tiskovým orgánem Mazowieckého tábora. Zdálo se, že za komunismu velmi čtený katolický časopis ve svobodném Polsku rychle ztrácí vliv.
Ostatně období po roce 1989 bylo v Polsku velmi dramatické. Církev očekávala, že se nová demokracie bude opírat o katolické hodnoty. Levicoví liberálové zase předpokládali, že církev bude podporovat liberální demokracii. Společnost se rozdělila na dva tábory, které dodnes nejsou schopné se domluvit. Polsko liberální a Polsko konzervativní mají odlišné hodnoty i jazyk. Pro liberální inteligenci je církev znovu symbolem toho nejhoršího. Opět se užívá do češtiny obtížně přeložitelné slovo Ciemnogród, které v levicovém a liberálním žargonu symbolizuje údajnou zaostalost konzervativně katolického tábora. Na druhou stranu polští konzervativci zase často věří, že polský liberalismus představuje měkkou verzi stalinismu.
Dnes Tygodnik hledá v polské církvi obtížně své místo. Takzvaní otevření katolíci podporující liberální politický tábor se ocitají mimo hlavní církevní proud. Kvůli inklinaci Tygodniku k polským liberálům mu někteří kritici ironicky přezdívají „klerikální Gazeta Wyborcza“. Většina církve se totiž přiklání ke konzervativní pravici kolem strany Právo a spravedlnost (PiS), zatímco týdeník je k ní značně kritický. Pro liberální katolíky tak zůstává oporou, neboť na námitku „církev podporuje PiS“ mohou říci: „A co Tygodnik Powszechny?“
Časopis dodnes sídlící v Krakově zůstává i po více než sedmdesáti letech na scéně, aniž by příliš měnil svůj ideový profil. Což je dobře, neboť Polsku chybí onen katolicismus, který porazil marxismus a jejž Tygodnik vždycky podporoval. Tedy katolicismus schopný zahrnovat lidi z různých prostředí a slučující v sobě pocit svobody s vědomím smyslu lidské existence.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025