31. května, 2018 Antonín Berdych
Premiér v demisi podniká spanilé jízdy po celé zemi. Foto. vlada.cz
Po vítězných volbách hledal Andrej Babiš spojence a věřil, že lákadlo podílu na moci překoná deklarovaný odpor většiny stran ke spolupráci s jeho osobou. Kupodivu s ním však do vlády nechtěli ani lidovci, což lze chápat jako jasný indikátor nedostatečného koaličního potenciálu. Na začátku dubna Babiš tvrdě odmítl požadavky sociálních demokratů, načež mu prezident Zeman doporučil, ať dosavadní „parlamentní koalici“ s komunisty a hnutím SPD Tomia Okamury promění v koalici vládní.
Formálním důvodem, proč Andrej Babiš zavrhl jednobarevnou vládu opřenou o hlasy SPD a KSČM, byla „vzpoura“ jeho poslanců. Toto zdůvodnění nezní úplně věrohodně. Jistě, určitý odpor by taková konstelace vyvolat mohla. Babiš zvládl za poslední čtyři roky výrazně obměnit voliče i tón svého hnutí – z antikorupčně-liberálního na národovecko-levicový. Nemohl ovšem stihnout vyměnit své členstvo, z nějž poslanci vzešli a které nedovede být vždy tak ideově pružné jako jeho vedení.
Přesto lze obtížně uvěřit, že by si v ANO nedokázal prosadit svou. Logičtějším vysvětlením, proč se nakonec přece jen rozhodl jít s ČSSD a obětovat resort vnitra, je střednědobé strategické uvažování. Babišovým politickým zájmem je prezentovat se v zahraničí jako „standardní“ politik. Přeje si být vnímán jako úspěšný byznysmen, ne jako oligarcha postsovětského typu. Ví, že dohoda s tradiční stranou a tolerance od komunistů se v Evropě bere o dost lépe než domluvy s otevřenými xenofoby s drobnými přesahy do extrémní pravice.
Je smutné, jak funguje současný západoevropský etalon. Ten lépe snáší komunisty, kteří se bratří se severokorejskou Stranou práce, než populisty napojené na francouzskou Národní frontu. Ideologie ču-čche a koncentrační tábory v KLDR jsou zjevně daleko, zatímco západoevropské antisystémové strany postavení těch tradičních již citelně ohrožují. Tento morální a hodnotový relativismus se Babiše netýká, neboť je pragmatikem a chce mít prostě na Západě otevřené dveře. To nejspíš představuje hlavní důvod, proč mu komunisté na rozdíl od SPD nevadí.
Samo vyjednávání s ČSSD působilo velmi nevyrovnaným dojmem. Socialisté v druhém kole jednání požadovali sérii podmínek a konkrétních resortů. Zatímco v otázce ministerstva vnitra uspěli a tento úřad byl předsedovi Janu Hamáčkovi nabídnut, v dalších bodech neprosadili téměř nic. Cílem ČSSD bylo mít v koaliční smlouvě pojistky proti přehlasování; rovněž pak trvali na ujištění, že trestně stíhaný šéf ANO v případě svého odsouzení odstoupí.
Lpění sociálních demokratů na těchto podmínkách vyvolává na tváři úsměv. Dopředu tím de facto říkají, že svému budoucímu partnerovi zcela nedůvěřují a že základní věci politické kultury je nutné vymáhat pseudoprávním textem politické povahy. Dojem směšnosti je o to silnější, že sami socialisté koaliční smlouvu nedodrželi, když v roce 2017 odvolali Babiše z vlády Bohuslava Sobotky. Nemohou mít žádné záruky, že se podobným dokumentem bude šéf hnutí ANO jakkoliv omezovat.
Skutečný motiv vedení strany pro takové chování je až cynicky pragmatický. Díky několika letům ostrých konfliktů jistě nemají o Babišovi žádné iluze. Zároveň ale chápou možnost usednout ve vládě jako poslední politickou šanci na osobní prospěch. A jediní, kdo jim v tom může zabránit, jsou ostatní sociální demokraté, kteří budou o celé věci hlasovat. Proto vedení doufá, že je těmito podmínkami uspokojí.
Babišovu vládu čeká v budoucnu mnoho a mnoho překážek. Pokusme se definovat alespoň tu část z nich, jejichž obrysy jsou zřetelné. O té první již byla řeč: vnitrostranické referendum ČSSD. Strana je rozpolcena, mnohé silné osobnosti uvnitř dohodu s ANO otevřeně kritizují a jistě intenzívně pracují na tom, aby neprošla. Šance, že bude schválena, je přinejlepším poloviční.
Pokud ČSSD dohodu odmítne, vypukne na české politické scéně chaos doposud nebývalých rozměrů. Prezident Miloš Zeman bude Babiše tlačit do vlády s SPD, opozice ho zase bude nutit vzdát se osobních premiérských ambicí. ANO asi navrhne předčasné volby, s nimiž kromě něj nikdo jiný souhlasit nebude. Věrohodně předvídat, co se stane, je takřka nemožné.
Druhou zásadní překážku pro klidnou Babišovu vládu ztělesňují komunisté. Donedávna se zdálo, že si za svou podporu řeknou pouze o personální nominace do státních firem, institucí i ministerstev. Na poslední chvíli však začali tlačit v místě, kde je kompromis nemožný: v zahraničněpolitické a bezpečnostní oblasti. Požadavek zastropovat českou účast v zahraničních vojenských misích znamená přímý útok na naši atlantickou orientaci. Bude-li Babiš souhlasit, ocitne se pod nesnesitelnou palbou opozice a části veřejnosti. A pokud odmítne, cena bude ještě vyšší.
Třetím problémem se ukazuje být prezident Zeman. S postupujícím časem zcela odhazuje veškeré zábrany a pro Andreje Babiše bude čím dál těžší předstírat, že mezi nimi nepanují rozpory. Situaci bude mít premiér o to horší, že komunisté i ČSSD jsou de facto spojenci Hradu a zejména v zahraniční politice na ně nebude spolehnutí. I přes jeho zhoršující se zdraví je potřeba počítat s tím, že Zeman bude do české politiky rázně zasahovat.
A posledním obecným problémem, jenž Babiše čeká, představuje vládnutí samo. Česká republika se nachází déle než rok v permanentní kampani a za tu dobu politiky nikdo neposuzoval podle výsledků. Až se situace poněkud uklidní, přijde čas na každodenní agendu – a v ní Babiš a jeho tým rozhodně nevynikají.
Jména, která nyní má premiér k dispozici či která zvažuje, rozhodně nezafungují jako lákadlo na voliče. Ministr Dan Ťok systematicky nezvládá řízení resortu dopravy a zjevně končí. Ministryně Karla Šlechtová se na obraně rozhodně nevyznamenala a vrší chybu za chybou. Navrhovaná ministryně spravedlnosti Taťána Malá nemá mezinárodně uznatelné právní vzdělání a její vystupování budí otevřený posměch. A především: sám Babiš učinil jen za poslední rok tolik slibů, že je jejich splnění prakticky nemožné. A i ten nejapatičtější elektorát postupem času vycítí, že byl oklamán.
Vůči této tristní situaci stojí stále rozdrobená opozice. Je třeba uznat, že jak ODS, tak Piráti si osvojují techniku permanentní volební kampaně. Díky tomu – a díky důslednosti v odmítání spolupráce s Babišem – jejich preference pozvolna rostou. Ovšem na druhou stranu preference hnutí ANO stále neklesají. Je proto zřejmé, že ani mimořádné volby by nic zásadního nezměnily.
Obecně platí, že existují problémy, které nemají okamžité řešení. A to se vztahuje i na současnou českou politickou scénu. Řešení tak může přijít až s plynoucím časem. Fanoušci formující se vládní většiny mohou doufat, že jim splní všechny vyřčené sliby. A těm ostatním nezbývá než čekat, až bude zjevné, že naplněny nebudou; a že to těm prvním dojde co nejdříve.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025