28. února, 2016 Olga Słowik
Olga Szmidt – šéfredaktorka portálu Popmoderna.pl, bývalá šéfredaktorka vědeckého časopisu „Polisemia“, autorka knihy Korespondent Witkacy. Na Fakultě polonistiky Jagellonské univerzity v Krakově píše doktorskou práci na téma autenticity v současné kultuře. Foto: archiv Olgy Szmidt
Na stránkách Popmoderna.pl jsi nedávno zveřejnila krátké shrnutí roku 2015 v kultuře. Napsala jsi, že se v polské literatuře objevilo několik důležitých titulů, ale zmínila jsi pouze „1945. Válku a mír“ („1945. Wojna i pokój“) od Magdaleny Grzebałkowské. Kdybys měla shrnout posledních 10-15 let, které polské knihy považuješ za nejdůležitější?
Olga Szmidt: Kdybych musela napsat takové krátké shrnutí, měla bych s tím velké potíže. Poslední dekáda v polské literatuře je totiž nejen velmi plodná, ale především rozmanitá. Kvůli tomu bych asi radši poukázala na spisovatele a básníky než na jednotlivé tituly. Těch autorů by stálo za zmínku docela dost! Určitě by to byli Michał Witkowski s jeho kontroverzními Chlípnicemi (Lubiewo), Dorota Masłowska, která podle mě otevírá 21. století v polské literatuře, nebo poezie Marcina Świetlického. Dále bych poukázala i na jiné poetiky, které považuji za stejně důležité a přesahující hranice polské literatury, tedy na tvorbu Magdaleny Tulli, Marka Bieńczyka, na poezii Andrzeje Sosnowského a Wita Szostaka. Obrovskou roli v polské kultuře hraje také literatura faktu/non-fiction – velmi ambiciózní, pronikavá a zároveň kritická vůči dějinám. Do tohoto proudu patří tebou zmíněná Magdalena Grzebałkowska. Pro čtenáře ze střední Evropy mi přijde důležitá hlavně tvorba Andrzeje Stasiuka, Ziemowita Szczerka, Filipa Springera a Małgorzaty Rejmer. Není náhoda, že se jedná o spisovatele, kterým je bližší reportáž než fikce.
Proč zrovna jejich tvorba je podle tebe pro Středoevropany důležitá?
Prostě proto, že ve svém díle pojímají střední Evropu v dost širokém záběru.
Pokusila by ses zhodnotit stav současné polské literatury?
Zdá se mi, že na takové hodnocení je ještě příliš brzy, ale možná to vyplývá z oné poměrně velké rozmanitosti polské literatury. Neznamená to samozřejmě, že všechny knihy jsou stejně kvalitní, to vůbec ne. Občas lze zaslechnout zklamané hlasy, že nám chybí veledíla. Neztotožňuji se s tímto názorem, netoužím po veledílech, nýbrž po zajímavé, riskantní a nesamozřejmé literatuře. Myslím, že mnoho spisovatelů si směle vytváří svůj vlastní rozpoznatelný styl. Považuji to za nesmírně zajímavé. Týká se to také básníků, na něž si sotva můžeme stěžovat. Když vyučuji současnou polskou literaturu, můj první dojem je vždycky stejný – opravdu se máme se studenty o čem bavit.
Myslíš si, že tvůj názor sdílí i ostatní literární vědci? Mám dojem, že v Česku kritici každý rok v prosinci opakují, že se v české literatuře nestalo nic mimořádného. Převládá zklamání a pořád se očekává příchod Velkého Spisovatele. Trpí polští literární kritici obdobným syndromem prosincového rozčarování?
Určitě takové hlasy zaslechneš, ačkoli poslední roky byly úrodné. Nepřišel možná Velký Spisovatel, ale objevilo se mnoho spisovatelů a spisovatelek, jejichž knihy stojí za to číst a o nichž stojí za to diskutovat, protože se odvážně vztahují ke skutečnosti. Na Velkého Spisovatele můžeme čekat vždycky, ale zdá se mi, že můžeme mezitím něco důležitého propásnout.
Vztahují se ke skutečnosti… Znamená to, že se polští spisovatelé – alespoň ti, které jsi zmínila – snaží komentovat aktuální politické události, společenské nálady?
Myslím, že ano. Skvělým příkladem je nová knížka „13 pater“ („13 pięter“) od Filipa Springera na téma krize bydlení v Polsku nebo poslední knížky od Ziemowita Szczerka. V posledních letech se objevilo i několik děl nabízejících zajímavý pohled na naši nedávnou minulost, tedy 90. léta. Neznamená to ale, že jiné proudy v současné literatuře neexistují. Důležité mi přijdou i takové knihy, jako je třeba próza Weroniky Murek – vystavěna na neobvyklé představivosti a velmi objevném přístupu k jazyku.
Krev na Tuskových rukavicích je špatná cesta
V Česku čím dál častěji pociťují někteří literární kritici a čtenáři nedostatek textů, jejichž děj se odehrává v současnosti nebo nedávné minulosti. Spisovatelé jsou obviňovaní z toho, že sahají po tématech ze vzdálené minulosti, anebo se uzavírají ve světě, který je odtržený od jakékoliv společensko-politické reality. Na druhou stranu existuje značná skupina tvůrců, kteří chtějí „vrátit literatuře místo ve veřejném prostoru“. Už několik let se vedou rovněž diskuse na téma angažovanosti literatury. Probíhají obdobné debaty i v Polsku?
O angažovanosti literatury diskutuje polská kritika pravidelně, ale mám dojem, že největší pozornost budilo toto téma před několika lety. Nevzpomínám si, že by se samotná volba tématu ze vzdálenější minulosti setkávala s nějakým vyloženým odporem. Je ale možné, že jsem nějakou část této polemiky nezaregistrovala.
Nedávno Polsko zaznamenalo vášnivou debatu ohledně toho, jestli se sluší, aby spisovatel, konkrétně Szczepan Twardoch, dělal reklamu na luxusní auta. Zdá se mi, že étos spisovatele je v Polsku stále velmi silný a pro mnohé kritiky a čtenáře je těžké smířit se s tím, že spisovatel může být zapojen do tak evidentních marketingových aktivit. Na druhou stranu důležitým aspektem současné debaty je ekonomické postavení spisovatelů a básníků v Polsku. Stále se o tom diskutuje a řekla bych, že ta diskuse sílí. Čas ukáže, jestli vyústí v nějaká praktická řešení.
Avšak pokud jde o explicitní formy literární angažovanosti, jistou zajímavostí je pro mě to, že jednou za čas básníci – kdysi Jarosław Marek Rymkiewicz, teď Adam Zagajewski – píší básně adresované politikům, v nichž jim buď vyjadřují svoji podporu, anebo je haní. Řekněme, že diskuse tím ztrácí na subtilnosti.
Chápu, že mluvíš o básni „Jarosławu Kaczyńskému“ („Do Jarosława Kaczyńskiego”), v níž po neštěstí u Smolenska psal Rymkiewicz o krvi „na Tuskových bílých rukavicích“, a o nedávno zveřejněném textu Adama Zagajewského „Několik rad nové vládě“ („Kilka rad dla nowego rządu)”. Proč tudy cesta nevede?
Nevím, jestli publicistika ve formě poezie je to nejlepší, co nás může v literatuře potkat.
Vraťme se ještě k finanční situaci spisovatelů a básníků – toto téma je aktuální také v Česku. Na konci roku 2014 zde vznikla Asociace spisovatelů. Její členové by chtěli mimo jiné, aby po vzoru Státního fondu kinematografie vznikl Státní fond literatury. O jakých požadavcích se mluví v Polsku?
Klíčovým problémem se zdá samotné odměňování či spíše neodměňování spisovatelů, ale také otázka sociálního pojištění. Samozřejmě lze zaslechnout hlasy, že tvůrci by si je měli sami platit, ale v aktuální ekonomické situaci to připadá v úvahu jen pro velmi úzký kruh tvůrců. Může se to zdát samozřejmé, pokud se pohybuješ v literárních kruzích, ale ukazuje se, že spoustu lidí je třeba teprve přesvědčit, že i psaní je práce. Zkrátka, je třeba taky pozměnit étos spisovatele a umělce. Když to zevšeobecním, zdá se mi, že situace mnoha spisovatelů, hlavně té mladší generace, ale nejenom jí, zapadá do celé řády problémů tzv. prekariátu. Nevím, jestli bych za současné situace dokázala poukázat na konkrétní řešení, možná kromě znovuzavedení nároku na odečet 50 % nákladů z daní. Problém s odměňováním se týká nejen spisovatelů, ale uměleckého prostředí obecně. Zdá se mi tedy, že jestli někdo konečně vypracuje dobré řešení, mělo by ono zahrnovat nejen spisovatele, nýbrž umělce jako celek.
Literatura v říši peněz
Myslíš si, že bude možné vést na toto téma dialog s novým ministrem kultury? Nebo spíše s ministrem financí?
Nevím. Doufám, že ano. Nejsem odbornice na tuto oblast, ale východiskem by podle mě mělo být Ministerstvo kultury a národního dědictví.
Jenže co přesně by mělo ministerstvo udělat? Aktivně podporovat spisovatele? Nebo možná spíš propagovat čtenářství, jehož úroveň je v Polsku velmi nízká?
Rozumím, že mluvíš o lokálních a spíše jednorázových řešeních. Možná se mýlím, ale nemyslím si, že například současný systém oceňování tento problém vyřeší. Nejde přece o to, abychom měli v téměř čtyřicetimilionové zemi několik spisovatelů, kteří jsou schopni živit se psaním. Větší význam bych přisuzovala spíše stipendiím, která jsou opravdu důležitá. Stěží si taky dokážu představit, že by očekávání, že řekněme básník prodá stovky tisíc výtisků, bylo jednak reálné a jednak férové. Není možné poměřovat všechno trhem a zisky z prodeje. Na druhou stranu obrovská část polských spisovatelů pracuje ve dvou nebo více odvětvích, aby se finančně zajistili. Je to řešení? Nemyslím si to. Literatura na tom podle mě tratí.
Propagace čtenářství je samozřejmě pokusem najít řešení, ale upřímně řečeno akce, které pozoruji v Polsku v posledních letech, působí především na ty, kteří už stejně čtou. Cílem by přece mělo být přitáhnout co nejvíce lidí ke kultuře.
V mnoha zemích se uvažuje o zavedení jednotné ceny knihy, což by mohlo příznivě ovlivnit knižní trh a ekonomickou situaci tvůrců a vydavatelů. Mějme na paměti, že jestli je kniha prodávána levněji, než je její maloobchodní cena, obvykle to nepocítí knihkupecký řetězec, nýbrž autoři. Existují i země, jako je Irsko, kde je příjem spisovatelů z prodeje knih do určité (vysoké) úrovně osvobozen od daně z příjmu. To, že se toto téma diskutuje v mnoha zemích, dokazuje, že pravděpodobně neexistuje zlatá střední cesta, která bude všude fungovat. Ale jistě není žádoucím řešením považovat literaturu za exkluzívní koníček.
Nakonec poněkud odbočím od tématu a zeptám se na tvoje zkušenosti s českou literaturou. Existuje nějaký český spisovatel, česká spisovatelka, ke kterým se vracíš?
Když teď o tom přemýšlím, tak čeští spisovatelé, kteří se ke mně jednou za čas vracejí, jsou Egon Bondy a z mladší generace Jaroslav Rudiš.
Děkuji moc za rozhovor!
Publikace tohoto textu je součástí projektu ÚMV: „Podpora veřejné debaty o aktuálních tématech týkajících se Polské republiky“ a byla podpořena Česko-polským fórem.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025