10. února, 2014 Petr Zenkner
Od vstupu Česka do Evropské unie uplyne v květnu deset let. Vztah Čechů k EU asi nejlépe charakterizují slova pragmatičnost a schizofrenie. Na pragmatičnosti není nic špatného, protože využívání výhod členství a hájení vlastních zájmů je logické. Schizofrenie se projevila třeba tím, že se symbolem „odporu“ vůči Bruselu stala ODS, jejíž voliči byli vždy se členstvím České republiky v EU nejvíce spokojeni.
Dobře schizofrenní jsou také data získaná v listopadu 2007 agenturou SC&C. Dvě třetiny lidí ve výzkumu uvedly, že nikdy nesháněly žádné informace o EU. Přibližně stejný počet zároveň považoval informace, které poskytují média, za nedostatečné. Zároveň 61 % respondentů přiznalo, že vůbec neví, jak EU funguje. „Obecný negativní přístup k EU ovlivní následně veškeré hodnocení – jedná se pouze o generalizaci pocitů, protože znalosti občanů o EU a zájem o informace není vysoký,“ uvádí zpráva SC&C. Důležitou součástí českého vztahu k unii jsou tedy neznalost a nezájem, byť většinou vlažný. Ideových nepřátel unie mezi Čechy větší procento nenajdeme, ačkoli nás výzkumy Eurobarometru pravidelně řadí mezi nejvíce euroskeptický národ v Evropě. Jenže ono je to spíše o skepticismu Čechů vůči všemu, a Brusel je skutečně velmi daleko.
Názory před vstupem
Jako hlavní výhodu členství uváděli Češi v roce 2001 pro agenturu STEM volný pohyb osob a integraci do vyspělé Evropy. Nejvíce se báli růstu cen a zhoršení sociální situace. Mezi odpůrci vstupu do EU se tento faktor stával stále důležitějším; v roce 2001 ho zmínilo jen 18 % dotázaných, o dva roky později již 56 % lidí. Proto nepřekvapí, že nejvíce odpůrců bylo mezi voliči KSČM. Změn spojených se vstupem se obávali lidé starší, s nižším vzděláním nebo z hůře finančně a majetkově zajištěných domácností. Vyšší podíl byl u obyvatel obcí a měst do 5 tisíc lidí.
Otázka suverenity, tak často zmiňovaná vyhraněnými kritiky unie, nehrála v rozhodování Čechů zásadnější roli. Na druhou stranu, naprostá většina občanů chtěla na přechodnou dobu 5-7 let omezit „výprodej českého majetku do cizích rukou“. Tři čtvrtiny lidí byly pro přechodné omezení prodeje nemovitostí a 80 % chtělo omezit výprodej zemědělské a lesní půdy. Stoupenci rozšíření významně častěji věřili, že členství v Evropské unii bude znamenat záruku dodržování práva a pořádku (68 %), zdokonalení práce státních úřadů (61 %) a politickou stabilitu (59 %). Hledání spasitele, tehdy ještě v podobě EU? Možná, rozhodně však unie v tomto smyslu očekávané naděje splnit nemohla. Skutečný nátlakový vliv EU na Česko skončil, když jsme dosáhli toho, oč jsme usilovali – plnoprávného členství.
Dvě nebo tři evropská Česka?
V roce 2003 položil STEM také otázku, komu vstup do EU přinese největší výhody. Odpověď 76 % respondentů zněla, že hlavně mladým lidem, v případě zaměstnání pak tzv. bílým límečkům (48 %). Očekávali to hlavně lidé nad 60 let, respondenti s nižším vzděláním, důchodci a ženy v domácnosti. S optimismem se na vstup dívali lidé do 30 let, osoby s vyšším vzděláním, studenti, podnikatelé a Češi, kteří strávili jako turisté více než dva týdny v západní Evropě. V referendu, které stvrdilo podpisy premiéra Vladimíra Špidly a prezidenta Václava Klause pod přístupovou smlouvou, hlasovalo pro vstup do Evropské unie 77 procent Čechů. Při účasti 55 procent se pro členství v EU vyslovilo 3,45 milionu lidí, proti bylo přesně 1 010 448 občanů.
Již v období před 1. květnem 2004 existovaly ve vztahu k EU dvě Česka. Aktivnější, které hodlalo využít očekávané výhody spojené s vnitřním trhem, možností studia a volným pohybem v rámci Schengenu, jehož součástí se Česká republika stala v prosinci 2007. Pasivnější část Česka spíše ve členství viděla potenciální nebezpečí, respektive si uvědomovala, že nabízené možnosti nedokáže využít. Tyto dvě Česka stále existují, a možná se za těch deset let ještě více vyhranila. Pomíjet ale nelze ani to třetí mezi nimi, ne úplně vyhraněné, které má blíže spíše k tomu pasivnímu.
Ještě v únoru 2008 bylo s naším členstvím v EU spokojeno 59 % lidí. Již tehdy si ovšem 60 % lidí myslelo, že Česko není schopno hrát v EU aktivní roli. Ani u proevropských vysokoškoláků nepřevažoval opak. Zajímavé je rozložení názorů podle politických stran. Například 68 % respondentů, kteří ve výzkumu STEM uvedli, že jsou voliči ODS, považovalo fungování EU za demokratické a 50 % za promyšlené. Takový poměr neměli ani deklaratorně proevropští Zelení, menší byl i poměr u ČSSD a KDU-ČSL.
Předsednictví a ekonomická krize
První „pětiletku“ mělo ideálně ukončit české předsednictví v Radě EU. V lednu 2009, kdy začalo, dokonce vzrostla spokojenost s členstvím v EU na 66 %. Není třeba si předsednictví idealizovat, mělo ale v sobě potenciál úspěšného příběhu, který se mohl přenést i do dalších let. Bylo zajímavé také pro média, vždyť od ledna do července 2009 publikovaly deníky, televize, rozhlas a internet podle analýzy Newton Media 44 308 příspěvků (polovina z nich připadala na regionální média). Takový zájem o unijní témata už se nikdy neopakoval.
Předsednictví mohlo být završením úspěšné cesty Česka zpět do Evropy. Místo toho po něm zůstala nepříjemná pachuť spojená s pádem vlády a následným umíráním pod vedením „úspěšného“ úředníka Jana Fischera. Za jeho vlády se také postupně rozpadl tým lidí, kteří předsednictví připravovali. Jejich ztráta a neschopnost je systémově využít patří k dalším mínusům, protože mnozí z nich mohli za příznivější konstelace tvořit základ profesionálních českých euroúředníků. Na Česko se naštvala i řada Čechů v Bruselu, což české „zamini“ muselo několik let urovnávat. Tolik cena za frašku z března 2009, kdy se spojila obava šéfa ČSSD Jiřího Paroubka, že předsednictví pomůže v popularitě jeho konkurentovi Mirku Topolánkovi, a intrika prezidenta Václava Klause, který přes poslance Vlastimila Tlustého a Jana Schwippela pád Topolánkovy vlády přímo řídil. Paroubek se stal pouze užitečným idiotem pro jiného hráče, který ho vlákal do pasti při boji o ideovou čistotu ODS, a ze zpětného pohledu přišel o vítězství v dalších volbách a vytoužené premiérství.
Předsednictví však zůstalo v paměti pouze jako nevyužitá epizoda, když pohled Čechů na EU mnohem více ovlivnila krize eurozóny, protože oslabila představu, že Evropská unie je ostrůvek bezpečí a že funguje. V květnu 2011 klesl podle STEM počet lidí spokojených se členstvím na 50 %. Agentura Ipsos dokonce v listopadu 2012 „naměřila“ ještě horší čísla. Na otázku „do jaké míry je podle Vašeho názoru členství v Evropské unii pro Českou republiku přínosné,“ odpověděla 4 % respondentů, že velmi přínosné, 26 % spíše přínosné, 38 % spíše nepřínosné, 20 % vůbec ne přínosné a 12 % nevědělo. Výzkum Ipsosu z dubna 2013 pak jen potvrdil, že Češi považují za hlavní výhody členství v EU praktické věci jako volný pohyb osob spojený se zrušením hraničních kontrol (74 %), práci v jiných členských státech bez pracovního povolení (49 %) či studium v zahraničí za stejných podmínek jako mají obyvatelé daných zemí (34 %).
Hledá se politik, kterého zajímá EU
Přes všechny snahy o komunikaci evropských témat, na niž se mnohdy vydávají na straně EU velké částky, ta v případě Česka stojí a padá se zájmem českých politiků a prosazováním českých národních zájmů. Jimi nemusí být představa Česka jako druhého evropského Švýcarska (Petr Mach) nebo úvahy, které vidí Česko jako středoevropskou Velkou Británii (Jan Zahradil). Jasný pohled na EU dokázal zatím dlouhodobě formulovat a úspěšně „zasadit“ mezi lidi jediný český politik, a tím je Václav Klaus. Expremiér a exprezident velmi dobře odpovídá českému pragmatickému vnímání EU, spojenému s jistou nedůvěrou vůči nadnárodním celkům. Klaus promarnil příležitost tento pohled konstruktivně tematizovat, a asi toho ani nebyl schopen. Místo toho přispěl spíše k prohloubení škodolibého nezájmu Čechů o unii. Postupně se vyřadil z evropské debaty, mimo jiné i kvůli tomu, že ji nebral vážně. Bavilo ho EU glosovat, ale to pro změnu nestačí. EU se stala pouze jedním ze seznamu témat, jejichž společným jmenovatelem bylo být v opozici vůči hlavnímu proudu.
Zároveň ale platí, že proevropský Klaus se dosud nenašel. Nebyl jím Václav Havel, který bral Evropu moc vizionářsky a metafyzicky, ani ministr zahraničí Cyril Svoboda, který řídil Černín v době vstupu Česka do EU. Proevropský pragmatismus měl v sobě Josef Lux, ale kvůli předčasné smrti ho nemohl realizovat. A Karel Schwarzenberg je sice přesvědčený Evropan se schopností o EU mluvit, ale chybí mu schopnost oslovit „šedou zónu“ lidí, kteří jsou na pomezí zájmu a nezájmu. Pragmatickému postoji Čechů vůči EU by z „topky“ nejlépe vyhovoval Miroslav Kalousek, tíží ho ale „černá legenda“ z doby Nečasovy vlády. U lidovců existuje silný myšlenkový evropský „think-tank“, znají ho ale pouze lidé, kteří se EU zabývají. Bude velmi zajímavé sledovat i práci nového předsedy evropského výboru poslance Ondřeje Benešíka z KDU-ČSL, jehož členem je i nový předseda ODS Petr Fiala, člověk, který by se dal označit za skutečného eurorealistu vůči EU. Jeho kniha „Evropský mezičas“ stojí za přečtení, protože se v ní poctivě věnuje problémům, které unie reálně musí řešit. Oponentem z druhé strany je v Česku expremiér Špidla, který Česko sice dovedl do unie, ale zároveň mu nohy podrazily první volby do Evropského parlamentu, které v roce 2004 ovládla tehdy opoziční ODS. Špidla má zkušenosti z Bruselu a představuje závan evropského myšlení v tom dobrém slova smyslu, ať už s ním člověk souhlasí, či nikoli. Žádný z těchto lidí ale není Klausem ve schopnosti oslovit masy a formovat jejich pohled na svět.
Největším nebezpečím pro příští roky je, že se evropské téma stane v Česku ještě větší obětí populistů, kteří dokáží oslovit to „třetí Česko“. Evropské volby se blíží a máme tady „odborníky“, kteří by mohli nahradit kdysi nejpopulárnější českou evropskou političku Janu Bobošíkovou (ne nedělám si srandu), která v roce 2009 jen těsně neobhájila mandát. Doufejme, že „Soumrak demokracie“ vyhoří stejně jako v doplňovacích senátních volbách na Zlínsku, a že tentokrát američtí poradci ve spojení s jejich českými poskoky nenajdou recept na vítězství v evropských volbách pro slovenského oligarchu s českým pasem. Jenže téma fondů EU a korupce s nimi spojená, která prostě byla a nedá se omluvit, by mohlo ještě jednou slavit úspěch.
Petr Zenkner
ROČNÍK XIII. – 3. ČÍSLO, ZÁŘÍ 2024