17. září, 2014 Jan Škvrňák
Když se po bitvě národů u Hradce Králové v roce 1866 kdesi v polním lazaretu setkal zraněný Čech se stejně postiženým Polákem, který mohl být jeho spolubojovník z Krakova, nebo naopak protivník od Poznaně, oba zjistili, že si sice rozumí, ale zcela se míjí v pohledu na svět.
Do „století, které začalo rytířstvím a skončilo kapitalismem“, vstoupily oba národy za zcela jiných podmínek. Poláci byli od 90. let 18. století (po trojím dělení) součástí Pruska, Rakouska a Ruska, výjimkou byl pouze Krakov. Ačkoliv v něm mnozí viděli základnu pro národní osvobození (stejně jako Piemont později sjednotil Itálii), tento státeček byl stejně tak malý, jako bezmocný, a nakonec ho v roce 1848 anektovalo Rakousko. Národní program polského národa byl jasný: obnovení polsko-litevské unie v hranicích z poloviny 18. století. Toho mělo být dosaženo celonárodním povstáním. Jaké mělo být politické uspořádání obnoveného státu, bylo až druhořadé.
České království, pod něž spadalo také moravské markrabství a zbyteček Slezska, bylo součástí rakouské monarchie. České země měly své zemské sněmy, které sice mohly rozhodovat o dílčích daních, ale státní moc veto na jejich zvýšení jednoduše ignorovala. Často spíše hlasovaly o tom jakou representační sadu příborů koupit. Češi se nicméně cítili loajálními poddanými vládce ve Vídni.
Zcela odlišné bylo ovlivnění obou národů Velkou francouzskou revolucí. V případě českých zemí byly ideály osvícenství (a osvícenského absolutismu) přijaty již dříve a bylo dosaženo některých reforem. Pro Poláky znamenala Revoluce a hlavně její vojenský vítěz Napoleon naději i hořké zklamání. Službou ve francouzské Grande Arméé sice v roce 1807 dosáhli vytvoření polonezávislého Varšavského vévodství, ale jeho dny byly sečteny po ústupu Napoleona z hořící Moskvy. České země utrpěly ze státoprávního hlediska v roce 1806 zánikem Svaté říše římské, ve které byl český král jedním z volitelů císaře. V rakouském císařství už bylo označení český král pouze dvěma slova v titulatuře rakouského císaře. S tím byla spojena další centralizace. S nástupem Františka II. na trůn v roce 1792 také skončila éra osvícených habsburských panovníků a začala doba reakce, která z revolučních ideálů přála snad jen bratrství v rakouské armádě.
Rebelie, nebo pozitivní program?
V 19. století se Češi i Poláci postupně začali dožadovat také svých občanských práv – přetvoření státu na konstituční monarchii s všeobecným volebním právem, domácím jazykem jako úředním, bez cenzury a policejního dohledu. Polská politická reprezentace spojovala splnění většiny těchto požadavků se svým vlastním státem, Češi s federalizovaným Rakouskem. Stejně jako se Habsburské mocnářství zmítalo mezi absolutismem a konstitucionalismem, tak se k němu čeští politici stavěli buď bojkotem českého a říšského sněmu, nebo spoluprací. Tím se jim podařilo dosáhnout pouze limitovaných úspěchů.
Nemožnost se naplno angažovat v politice znamenala pro mnohé obrozence hledání seberealizace v jiné oblasti. Ve státech se zvýšeným policejním dohledem to může být kultura, školství a věda nebo ekonomika. Ve všech těchto odvětvích byli obyvatelé českých zemí (i Němci) úspěšní, podařilo se vytvořit moderní vzdělaný národ s vědeckým bádáním na vysoké úrovni, hlavně v přírodních vědách. Z ekonomického hlediska patřily české země ke světové špičce, rovnat se nemohly snad jen kolébce průmyslové revoluce – Anglii.
Zatímco mocnářství nad Dunajem nabízelo v těchto oblastech slušnou možnost rozvoje, Poláci v Prusku a především Rusku byli vystaveni kruté germanizaci a rusifikaci – namísto rozvoje se museli věnovat hlavně obraně národa a jazyka. Síly ke každodenní „pozitivní práci“ odčerpávala také tvrdě potlačovaná polská povstání a vůbec život v konspiraci. Prim tak v polské politice hrála snaha získat vlastní stát cestou rebelie, nicméně polská povstání v ruském záboru v letech 1830-1 a 1863-4 skončila porážkou. V poslední třetině devatenáctého století v Polsku sílily, až posléze převládly, názory, které požadovaly ekonomicky a kulturně vyspělé Polsko. To by až posléze získalo nezávislost. S povstáním se počítalo, ale až v okamžiku, kdy k němu bude dostatek sil a především vhodná mezinárodní situace.
Spolupráce, nebo nepochopení?
Polská povstání a především vztah k Rusku byly tím, co Poláky a Čechy rozdělovalo. Ruský car představoval pro polské hnutí nepřítele na život a na smrt, Češi byli straníky panslavismu (K. H. Borovský byl osamoceným mezi slepými) v čele právě s tímto monarchou, a proto obviňovali Poláky z toho, že jsou zrádci slovanské myšlenky. Po prusko-rakouské válce, poté, co čeští představitelé pochopili, že ústupků od svého panovníka dosáhnou jen tak, že se spojí s jeho nepřítelem (jako Maďaři), napadlo je oslovit ruského vládce. V roce 1867 se vydali na výstavu do Petrohradu. Domů se vrátili rozčarováni. Car Alexandr II. se s nimi sice sešel, ale to bylo od něj vše, co pro českou otázku udělal.
Čeští představitelé nebyli častému povstávání nakloněni, kromě radikálních demokratů, kteří byli pozatýkání v letech 1848-9 nebo se stáhli z veřejného života, i pražské bouře vznikly spíš náhodou – až poté, co vládní vojsko začalo střílet do pokojné demonstrace. Politici v Čechách se pokoušeli své požadavky prosadit nenásilně, cestou práva. Proto byla česká podpora polských povstání dost mizerná, zúčastnilo se jich jen několik dobrovolníků z mladší generace a radikální demokraté se spíše jen omezovali na pomoc povstalcům uprchnout ze země po porážce povstání.
Prostor pro spolupráci mezi Čechy a Poláky se nabízel ve vymezování se vůči Němcům. Když německý historik Theodor Mommsen v roce 1897 prohlásil: „Rozum lebka Čechů nepřijme, avšak ranám i ona porozumí“, ostře proti němu protestovali nejenom čeští historici, ale i jejich polský kolega Oswald Balzer, rektor lvovské university. K výraznější vědecké spolupráci, která by předznamenávala politickou, ovšem nedošlo.
Již v 90. letech se v českém politickém myšlení zjevila osobnost universitního profesora Masaryka. Zatímco v Polsku, kde mezi národní vůdce patřili představitelé maloburžoazie nejlépe s modrou krví, by zřejmě zůstal omezen na akademickou činnost, v Čechách byl sice nejprve představitelem zatím okrajového hnutí realistů, ale pečlivě budoval svoji pozici a piloval svoji demokratickou ideologii. S myšlenkou samostatnosti se „popolštil“ až po vypuknutí Velké války. Na rozdíl od svých předchůdců se mu zadaného cíle podařilo dosáhnout. Byl si nicméně vědom toho, že vznik Československa byl do značné míry důsledkem posunů na mezinárodním poli a bez silné zahraniční garance tento stát nepřežije, jak se ostatně ukázalo v roce 1938. Masarykovým řešením, kromě spojenectví s Francií a Británií, byla spolupráce „pásma malých národů“ od Finska po Řecko, která by vytvořila protiváhu proti Německu i Rusku. Ačkoliv na toto téma vedl řadu spíše nezávazných jednání s polskými představiteli, přeci to byl on, kdo v hraničním konfliktu o Těšínsko patřil k „jestřábům“. To znemožnilo přátelské sousedské vztahy mezi oběma západoslovanskými státy v meziválečném období.
Jan Škvrňák
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025