28. února, 2025 Tomáš Fošum
Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj s českým premiérem Petrem Fialou během setkání v Praze, které se uskutečnilo v červenci 2023. Foto: vlada.gov.cz
Jak se změnilo vnímání války na Ukrajině v české populaci během posledních tří let? Lze říci, že podpora zemi čelící ruské agresi klesá?
Takto jednoduše to říct nejde. Je tam zajímavý vývoj v čase. První půlrok po zahájení ruské invaze v únoru 2022 byl ve znamení až nebývalé solidarity s Ukrajinou. Projevovalo se to nejen zájmem o samotné téma, ale zároveň pro řadu odborníků až překvapivou ochotou přijímat ukrajinské uprchlíky. Nicméně ve druhé polovině roku 2022 se začala situace normalizovat v tom smyslu, že největší zájem o téma opadl, ale hlavně se začaly objevovat protiukrajinské a proruské narativy zejména na sociálních sítích. To se pak ještě spojilo se složitou ekonomickou situací, kdy dramaticky rostly ceny energií a celkově byla vysoká inflace. Otázka pomoci se tak stala více polarizující.
Na druhou stranu nelze určitě mluvit o nějakém setrvalém poklesu podpory Ukrajiny. Třeba podpora pro ukrajinské uprchlíky se už někdy na konci roku 2022 stabilizovala kolem 55 procent. Většina veřejnosti je tak i nadále pro to, abychom umožňovali jejich setrvání. Tato čísla se v podstatě nemění. V lednu 2025 to bylo 54 procent. Mění se však podpora pro válečné úsilí. Jen za posledního půlroku narostl podíl lidí, kteří říkají, že vojenská pomoc Ukrajině ze strany Česka je moc velká, ze 43 procent na 47 procent. Klesá také počet těch, kteří si myslí, že by Česká republika měla podporovat Ukrajinu až do znovuzískání všech ztracených území. To dnes říká už jen 28 procent dotázaných. A těch zbývajících 72 procent se přiklání k tomu, že by Česko mělo usilovat o co nejrychlejší konec války, i kdyby to znamenalo, že Ukrajina ztratí část svých východních území.
To se nebojí, že Rusko pak bude pokračovat dál na západ?
Část z nich tuto obavu skutečně má. Skoro padesát procent lidí považuje za velmi nebo spíše pravděpodobné, že by v případě úplné kapitulace Ukrajiny Rusko v následujících deseti letech napadlo některou ze zemí Evropské unie. Na druhou stranu se ale zde projevuje jakási únava z války. Pocit, že nás ekonomicky zatěžuje. A zároveň přesvědčení, že by pro obě strany bylo nejlepší, kdyby co nejrychleji skončila, bez ohledu na některé bolestivé důsledky pro Ukrajinu a její územní celistvost.
Vyplývá z vašich průzkumů, komu Češi rozpoutání války kladou za vinu? Je podle nich hlavním viníkem Rusko? Nebo je to Západ, který nerespektoval ruské obavy z dalšího rozšiřování NATO?
Jakkoliv jsem zmiňoval únavu z války a rostoucí preference pro její rychlý konec, rozhodně to neznamená, že by česká veřejnost nevnímala Rusko jako hlavního viníka. Zhruba dvě třetiny lidí na něj tak pohlížejí. A větší část zbývající třetiny vinu rozděluje podobnou měrou mezi Rusko na jedné straně a NATO a Ukrajinu na straně druhé. Jenom zhruba deset až patnáct procent Čechů vyloženě přijímá proruský narativ a říká, že je Rusko obětí a muselo reagovat na provokace NATO nebo Ukrajiny vojenskou operací.
Nabízí se zde srovnání s některou z okolních zemí, třeba se Slovenskem.
V průzkumech se ptáme, jestli veřejnost preferuje, abychom byli součástí západního bloku, nebo abychom byli jakýmsi neutrálním mostem mezi Západem a Východem, případně zda se máme přiklonit k Východu. Převažuje neutrální pozice, když 55 procent lidí svým způsobem říká, že by bylo nejraději oním „mostem“. Lehce přes 40 procent chce být součástí Západu, a jenom nízké jednotky procent by preferovaly východní směřování a chtěly by se vrátit do vlivové sféry Ruska. Zatímco na Slovensku se pro poslední možnost podle průzkumu institutu DEKK vyslovuje osmnáct procent populace. Takže tam je poměrně podstatný rozdíl.
Jak by si oněch 55 procent Čechů most mezi Západem a Východem představovalo? Po druhé světové válce se naší zemi podobná strategie nevyplatila.
Myslím si, že tento postoj vyplývá z kombinace různých důvodů. Jde mimo jiné o ztrátu důvěry ve vizi z devadesátých let, která mluvila o návratu na Západ, mezi západní demokracie. Tato vize částečně odumírá, což může být způsobeno třeba zklamáním z toho, že nedochází k ekonomické konvergenci. A částečně půjde podle mě o hodnotově kulturní záležitost. Můžou se zde projevovat obavy z některých kulturních posunů v Evropské unii, například z příliš liberálního směřování v některých otázkách. Případně pak téma zelené transformace, kdy v poměrně velké části veřejnosti opatření spojená pod hlavičkou Green Dealu budí spíše obavy z ekonomických dopadů na Česko, než že by je vnímala jako příležitost.
Takže bych řekl, že mix těchto důvodů vede k tomu, že příklon k Západu není tak silný, jako býval. Na druhou stranu pořád není nahrazen příklonem k Východu. Většina veřejnosti, jde zhruba o dvě třetiny, dnes vnímá Rusko jako nepřátelskou zemi. Je to v podstatě jediný stát, který většina lidí považuje za nepřátelský. Třeba Čínu vnímá jako nepřátelskou zemi zhruba třetina populace, ostatní ji chápou spíše jako konkurenta, nebo dokonce partnera, případně to nedokážou posoudit, ale ne vyloženě jako nepřítele.
Za přelom v rusko-ukrajinských vztazích bývá považován 24. únor 2022, ale válka trvá už jedenáct let. V roce 2014 Rusko anektovalo Krym a zahájilo válku na Donbasu. Jak tehdy Češi situaci vnímali? Byla podpora Ukrajiny podobně vysoká jako po ruské invazi z roku 2022?
Jakkoliv Ukrajinci samozřejmě vnímají jako začátek války rok 2014 a snaží se to takto rámovat v mezinárodním prostoru, vnímání české veřejnosti se hodně posunulo až s invazí v roce 2022, kdy skokově klesla popularita ruského prezidenta Vladimira Putina a obliba Rusů jako menšiny. A naopak vzrostly obavy z možnosti, že by Rusko mohlo pokračovat dál a napadnout některou ze zemí Evropské unie. Rovněž míra solidarity s Ukrajinou dramaticky narostla až po roce 2022. Připojení Krymu nic moc velkého s českou veřejností neudělalo. Až začátek plnohodnotné invaze a příchod statisíce uprchlíků znamenaly pro českou veřejnost moment, kdy skutečně začala válka. Začalo se dít něco nečekaného, co postavilo spoustu našich představ o světě na hlavu. Rok 2022 také mezi Čechy spustil masivní filantropickou vlnu, což se o roce 2014 rozhodně říct nedá.
Jak se promítla válka na Ukrajině do volebních preferencí českých politických stran? Jak velkou roli hraje toto téma pro příznivce jednotlivých subjektů?
To se vždy obtížně rozplétá, protože věcí, které mají vliv na volební preference, je strašně moc. Víme ale, že Ukrajina už není z hlediska volebního rozhodování tématem číslo jedna. Že již dlouho převažují ekonomická nebo jiná domácí témata. Na druhou stranu hodnocení vlády za zvládnutí války na Ukrajině a příchodu ukrajinských uprchlíků je relativně dost pozitivní, když to srovnáme s jejím hodnocením v jiných aspektech. A platí to hlavně u voličů vládních stran. To může hrát poměrně velkou roli v situaci, kdy se část voličů od vládních stran odvrací, ale téma války na Ukrajině zůstává jedním z mála, kde vlastně dokážou vládu pochválit. Oceňují zvládnutí příchodu uprchlíků nebo aktivní diplomatickou roli, kterou Česká republika sehrála na mezinárodním poli. Pomoc Ukrajině tak může být jakýmsi svorníkem, díky kterému si vláda dokáže část podpory udržet.
Dá se říci, že pro voliče koalice Spolu vedené premiérem Petrem Fialou je válka na Ukrajině důležitějším tématem než třeba pro příznivce opozičního hnutí ANO, v jehož čele stojí expremiér Andrej Babiš?
Pro takové tvrzení nemám data, ale je pravda, že se příznivci obou subjektů stavějí k válce hodně odlišně. Pro voliče Spolu je podpora Ukrajiny důležitá. Oproti tomu u voličů hnutí ANO je obzvláště silně vidět ona únava z války a nějaká preference toho, ať už to rychle skončí. Tolik neřeší, co by za současné situace znamenalo rychlé ukončení války pro Ukrajinu. Na druhou stranu je také pravda, že i voliči hnutí ANO se poměrně silně solidarizují s ukrajinskými uprchlíky. A zároveň za viníka války považují Rusko. Hnutí ANO si tak na rozdíl od některých jiných opozičních subjektů v čele s SPD nemůže dovolit vystupovat ostře protiukrajinsky nebo proti uprchlíkům. Je u něj vidět spíše motivace soustředit se na vnitrostátní témata, na domácí politiku. Nebo na témata, kde je postoj voličů ANO mnohem jednotnější, jako jsou třeba kritika dopadů Green Dealu nebo migrace z mimoevropských regionů.
Jak moc velký vliv má na postoje voličů k ruské agresi to, co říkají politici?
To, co říkají politici, podle mě rozhodně velký vliv má. Třeba jsme tu měli období, kdy hodně zaznívaly hlasy ze strany opozice, že se pomoc Ukrajině a uprchlíkům děje na úkor pomáhání české veřejnosti. A to ve chvíli, kdy my sami nemáme na to, abychom se vyrovnávali s naší ekonomickou krizí. A toto rámování se uchytilo. Víme třeba z jednoho průzkumu, že průměrný Čech měl za to, že na humanitární dávky pro ukrajinské uprchlíky se vydá ekvivalent čtyřiceti procent toho, co se vydá na starobní důchody. Zatímco realita byla přibližně jedno procento. Byla tam tedy velmi silná tendence přeceňovat nákladnost naší pomoci uprchlíkům a Ukrajině. Tyto narativy se podle mě podařilo postavit do pravého světla ve chvíli, kdy ministerstvo práce a sociálních věcí začalo zveřejňovat informace o tom, že výběr daní od pracujících uprchlíků už přesáhl celkovou humanitární dávku. Přesto i na nejnovějším sběru dat z ledna 2025 vidíme, že pořád existuje silná představa, že nás pomoc stála spoustu peněz a že se to dělo na úkor české veřejnosti. Pro část veřejnosti je to už usazený obraz toho, co se tady kolem pomoci uprchlíkům a Ukrajině dělo.
Česko přijalo na hlavu nejvíce ukrajinských uprchlíků. Mnoho Ukrajinců u nás pracovalo již před válkou. Proměňuje se vnímání lidí z Ukrajiny v Česku?
To je složité posuzovat, protože se objevilo několik tendencí vedle sebe. Na jednu stranu u části veřejnosti, a bylo to hlavně u vzdělanějších lidí, se po únoru 2022 začalo vnímání Ukrajinců zlepšovat, do čehož se promítala pravděpodobně solidarita s uprchlíky. Na druhou stranu u části veřejnosti naopak začaly narůstat obavy. Objevovaly se hlasy, že dříve příchozí přišli za prací, ale teď sem přichází spoustu uprchlíků, a my nevíme, co od nich čekat. Šlo o obavy různého typu. Někdo se bál, že uprchlíci budou brát Čechům práci, někdo naopak toho, že budou zneužívat sociální systém. V průběhu času se ukázalo, že spousta největších obav se nenaplnila, neboť nedocházelo k žádným dramatickým excesům. Naopak velká část veřejnosti vnímá pozitivně integraci uprchlíků na trhu práce, když všude kolem sebe vidí pracující Ukrajince. Více lidí je dnes s touto pracovní integrací spokojeno než nespokojeno. A ta míra obav z toho, že příchod uprchlíků bude mít negativní dopady na českou společnost, se snižuje. Pořád ovšem platí, že pro více lidí uprchlíci představují spíše ohrožení než příležitost. Ten poměr se v čase posouvá, ale vnímání příchozích Ukrajinců jako ohrožení je pořád silnější.
Proč se tak děje?
Projevuje se zde konzervativismus a uzavřenost Čechů, kteří prostě vnímají národnostní a kulturní heterogenitu spíše jako problém. Říkal jsem, že dnes většina lidí vnímá integraci Ukrajinců na trh práce jako úspěšnou. Když se ale podíváme na jazykovou a kulturní integraci, dostaneme méně pozitivní obrázek. Jednoduše by se dalo říct, že dnes Češi nemají až takový strach z toho, že by tady Ukrajinci nepracovali a zneužívali sociální systém. Myslím, že tato obava už je do značné míry rozptýlená. Pořád tady ale zůstává strach z toho, jak tady s námi budou kulturně a jazykově fungovat. A jestli sem nebudou přinášet element konfliktu nebo něčeho, co nám znepříjemní život, na který jsme tady zvyklí. Toto vnímání migrace obecně jako spíš zdroje nějakých problémů než zdroje něčeho zajímavého, nových impulsů, je pro Čechy dost typické.
Nedala by se úspěšnost integrace Ukrajinců na pracovním trhu srovnat s Vietnamci? Ti mají u nás také image pracovitých lidí.
Vietnamci jsou velmi speciální případ, kde v posledních deseti patnácti letech došlo opravdu k velkému posunu. Jejich obraz jako tvrdě pracujících lidí už tady byl delší dobu, ale navíc klesla třeba míra vnímání kriminality ve spojení s vietnamskou menšinou. A ta se dnes skutečně těší velmi dobré pověsti, ale musela si ji tvrdě odpracovat. Češi mají prostě obavu z toho, aby někdo nedostal něco zadarmo. To je v něčem až patologická obava, že bychom mohli někomu pomáhat více, než je v danou chvíli nezbytně nutné. Jakmile se dotyčný jen trochu postaví na nohy, už očekáváme, že bude pracovat minimálně jako ostatní, nebo raději ještě více.
Takže Ukrajinci mají v tomto dobře nakročeno, protože právě integrace na trhu práce je hodně důležitá a u nich je vnímána pozitivně. Ještě ale může nějakou dobu trvat, než vymizí obavy a negativní emoce, které byly pro část lidí s příchodem ukrajinských uprchlíků spojené. A je to přece jen trochu čerstvé. Lidé si stále ještě pamatují informace třeba ze sociálních sítí, které šířily strach z toho, co bude příchod Ukrajinců znamenat pro náš sociální systém, pro vzájemné soužití. Naštěstí se ale téměř nedějí žádné excesy, žádné dramatické kriminální činy. Tedy věci, které, i kdyby byly konáním jednotlivců, můžou ztížit situaci mnohasettisícové menšiny.
Chtějí ukrajinští uprchlíci u nás zůstat? Děti, jež zde před třemi lety začaly chodit do školy, už umějí dobře česky, našly si tu kamarády.
Ve STEMU průzkumy mezi Ukrajinci neděláme, ale platí to, co říkáte. Tedy že ve skutečnosti nejen pracovní integrace probíhá dobře, ale i ta jazyková je velmi slušná. Hlavně u dětí ve školách, které po třech letech mluví česky velmi dobře. A o něco pomaleji si i jejich rodiče češtinu osvojují. Je tedy velmi pravděpodobné, že velká část z nich tady bude chtít zůstat. Dobrou zprávou je, že česká společnost je na to docela připravená. Z našich výzkumů vyplývá, že lehce přes padesát procent dotázaných říká, že bychom měli Ukrajincům dovolit se usadit dlouhodobě. A když se ptáme na rodiny, které tady budou pracovat, naučí se jazyk a budou dodržovat české zákony, tak dokonce přes osmdesát procent Čechů souhlasí s tím, že by mohly dlouhodobě zůstat. Takže se zdá, že jak bude k podobným případům čím dál více docházet, tak nehrozí, že by se z toho stalo nějaké velké konfliktní téma.
Jaromír Mazák se jako sociolog věnuje problematice občanské a politické participace a otázkám sociální soudržnosti. V analytickém ústavu STEM se zaměřuje na rozvoj nových výzkumných témat. V minulosti pracoval na Univerzitě Karlově jako výzkumník a vysokoškolský pedagog se zaměřením na politickou sociologii, statistiku a analýzu dat. Na téže univerzitě získal také PhD ze sociologie. Strávil dva trimestry na stáži na Oxfordské univerzitě. Foto: Monika Hánová
Článek vznikl v rámci projektu Reflections of the War in Ukraine in Visegrad Countries. Projekt je spolufinancován vládami České republiky, Maďarska, Polska a Slovenska prostřednictvím visegrádských grantů z Mezinárodního visegrádského fondu. Posláním fondu je podporovat myšlenky udržitelné regionální spolupráce ve střední Evropě.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025