11. února, 2015 Jan Holovský
Češi, Češi, Češi. Co jsou zač ti lidé v srdci Evropy? Následující řádky jsou nejen zamyšlením ke čtvrt století svobody, ale rovněž příspěvkem k dnes módní diskuzi o jednotlivých národních identitách ve víceméně sjednocené Evropě a globalizovaném světě. Nebude to pohled vyčerpávající, ale rád bych v něm ukázal hlavní důvody toho, kdo jsme a proč jednáme tak, jak jednáme. Tomu našemu „češství“ jsem „vykopal“ tři základní stavební kameny – polohu, křesťanství a historické události.
Český klín
Prvním základním kamenem naší identity je tedy poloha. Tím nemyslím jen to, že jsme Středoevropané a historická součást Západního světa. Češi jsou, jak známo, Slované, kteří už asi 1 500 let existují v české kotlině, a ta byla až do druhé světové války přímo klínem v německém světě. Německý vliv na nás je proto historicky velmi silný a z německojazyčné společnosti jsme také nejčastěji přebírali nové myšlenky a životní styl. I dnes má náš západní soused nenahraditelný význam pro naši ekonomiku a kulturu a slouží nám i jako nemilosrdné zrcadlo. Ne nadarmo Čechům někteří slovanští sousedé říkají „malí“ nebo „poloviční“ Němci. Upřímně řečeno, mohli jsme dopadnout i hůř. To však neznamená, že v nás není stále přítomná určitá míra slovanské citovosti, kterou si ostatně každý rok připomínáme 5. července nejen na Velehradě.
Silný národotvorný význam má i samotný charakter české krajiny. Náš mytický pohraniční pás hor byl skvělou hradbou proti vpádu nepřátel a jedním z důvodů, proč se Češi udrželi i v německém „obklíčení“. Mohli jsme dopadnout třeba jako Slované kdysi žijící v místech, kde dnes mají Němci hlavní město. Na druhou stranu, spolu se spíše zvlněným a těžko prostupným terénem a absencí velkých splavných řek, nemluvě o moři, naše poloha znamená relativní (nejen) dopravní izolaci. V Evropě se už nejpozději od konce středověku vytvořila tzv. kaskáda obecné kulturní vyspělosti směrem od západoevropských center pokroku k východoevropské periferii. Poloha českých zemí zhruba uprostřed této osy, ještě před silně zaostalými Karpaty, znamenala sice jisté opoždění vývoje, ale zároveň nám pomohla udržet se na ekonomickém Západě (aktivní a silnější střední třída, elity co nemyslí jen na vlastní spotřebu).
Důležitou částí polohy je fakt, že Češi obývali hlavně úrodnější části země, zatímco Němci hornaté pohraničí, takže naše opožděná (a o to úspěšnější) průmyslová revoluce měla silně zemědělský charakter. Stejně tak i naše formativní národní obrození, které tyto zemědělské kořeny vtisklo do umění a kultury vůbec. Dodnes je v nás kus sedláka s jeho pragmatickým pohledem na svět, stejně jako představa idealizované agrární minulosti. Možná někomu již v době moderních technologií nepřijde poloha tak důležitá, ale jednou rozdané karty už do balíčku vrátit nejdou, takže dnes je to podobně jako předtím – poloha nás vyděluje i chrání a stále zkoušíme dohnat vyspělou západní Evropu.
Křesťanství v nás
Druhým základním kamenem naší identity je – pro mnohé překvapivě, školství se v tomhle za posledních 75 let moc nevyznamenalo – křesťanství. A to i dnes. Jeho západní forma nejen uhnětla a rozvíjela kulturní základy státu, ale včlenila nás do Západní civilizace se vším, co k tomu patří. Pokud vám není jasné, co zbylo z křesťanského myšlení a morálky v českých hlavách po více než dvou stoletích zpochybňování a sekularizace, obzvlášť v Česku plném „neznabohů“, vězte, že toho není málo. Ústup náboženství z veřejného prostoru, u nás díky historickému vývoji o něco rychlejší, neznamená úplný ústup z našich hlav a mechanismů jednání. Dokonce by se dalo říct, že na křesťanských základech naše společnost stojí a padá.
Leccos je už zpochybněno, ale připomenu několik hodnot, které v zemi svatého Václava ještě pořád visí ve vzduchu. Láska k bližnímu, rovnost, svobodná vůle, pokrok, pokora, desatero, solidarita, odpovědnost. Zajímavostí je i to, že se po ústupu náboženského kontextu s těmito hodnotami celkem vtipně žongluje a díky složitosti a blahobytnosti naší doby vznikají nečekaná spojení. A tak dnes díky původní rovnosti lidí před Bohem máme rovnost nejen před zákonem, mezi státy, kulturami, civilizacemi, ale sílí pokusy ji přenést i na rovnost se zvířaty. O její adaptaci v myšlení socialistů se také popíše ještě hodně stránek. Z křesťanské solidarity se zase stala solidarita automatická – sociální stát, dotace, příspěvky méně vyvinutým zemím, národům, podnikům… K tomu ostatně přispěla i láska k bližnímu, dnes přirozeně rozšířena na celý vesmír včetně zatím tušených mimozemšťanů. A to nemluvím o dnešní svobodné volbě – jestli Zemana, nebo knížete, Gambrinus, nebo pivo, Romana Vaňka, nebo Láďu Hrušku. V každém případě je protiklad původně křesťanských hodnot a jejich reálné naplňování v nábožensky vlažné společnosti pro Čechy typický.
U hodnot ještě chvíli zůstanu. Z užšího pohledu jsou ty naše většinou původně katolické, ale protestantismus také není bez vlivu. Už obnovení husitské tradice v 19. století výrazně pomohlo české skepsi vůči katolictví, vyjádřené následně přímo protestantskými masarykovskými idejemi v opozici proti katolické Vídni. Protestantismus se navíc silně podepsal na zformování liberalismu a celého moderního pojetí kapitalismu, který tu v přestávkách mezi totalitou také občas provozujeme. A tak se u nás původně protestantské hodnoty pracovitosti, střídmosti a přísného individualismu paradoxně potkávají i potýkají s pevně zakořeněným, původně katolickým náhledem na svět – odděleným veřejným a soukromým životem („Ať si dělají, co chtějí, ale doma!“), menším důrazem na šetrnost a větším na okázalost. Jeden z největších rozdílů pak je princip odpuštění, který je v katolictví benevolentnější a samotným člověkem ovlivnitelnější. To ve výsledku znamená, jak říká Cyril Höschl, shovívavější „odpouštěcí“ společnost. V dobrém i ve zlém. Tak co, už se začínáte poznávat?
Legrace na šachovnici
Třetím a posledním kamenem je pak velká řada určujících historických událostí. I když to dnes dějepis schytává zleva zprava, bez obsahu jeho stránek nepochopíme ani tak přirozenou věc, jako náš smysl pro humor. Jeho výsledné podobě dost pomohl fakt, že jsme menší národ, pravidelně posouvaný po světové šachovnici státy většími. A takový národ má jako hlavní obranu humor. Na tom se asi v době globalizace, kdy už menší stát nemá úplně v rukou procesy, které ho modelují, nic moc nezmění. Taková situace nás vede nejen k humoru, ale též k vynalézavosti, která se nám tolik osvědčila v boji, ve sportu nebo během kupónové privatizace. Veledůležitý je pak fakt, že máme za sebou jedno velmi turbulentní století, ve kterém každý režim zpochybnil ten předchozí. Z milovaného císařpána se stal žalářník národů, druhá republika vymazala ideje té první, nacisté chtěli vymazat všechno, komunistická strana to zase celé několikrát překopala a po roce 89 se vsadilo na materialismus a kulturní relativizaci.
Když to naroubujeme na celkový vývoj současné postmoderní vědeckotechnické civilizace, výsledkem je, slovy Václava Bělohradského, tekutá společnost. A já dodám, že vzhledem k již napsanému skeptická a nedůvěřivá společnost s vyšším „bodem varu“. Když po roce 2008 došly i ty peníze, Češi pomalu zavrhují etablované politické strany a směry, protože nic jiného než vyšší životní úroveň už ideově vyprázdněné společnosti nenabízejí. A tak jsme v dalším předělovém období, kdy nevíme co dál, takže velká část společnosti hledá moderního mesiáše (další zajímavá ozvěna křesťanství).
Alkoholový multikulturalismus
Ale něco zkvašeného k těm třem základním kamenům ještě chybí. České země mají totiž tu výhodu, že leží na rozhraní třech hlavních alkoholových oblastí – severozápadní pivní, jižní vinné a severovýchodní tvrdého alkoholu. Jak všichni víme, v praxi to znamená, že Čech má většinou dobrý vztah ke všem třem a může si vybírat. Stále rozmanitější pivní kultura tu však bezesporu převažuje a podle mnohých má silný vliv na národní povahu. Za všechny zmíním názor jisté feministky, která si postěžovala, že u nás nemá smysl hlasitě bojovat proti mužskému šovinismu a domácímu násilí, protože české muže už dávno uklidnilo pivo. Opačnou stranou mince jsou každoroční stupně vítězů ve světové spotřebě alkoholu.
Co nás čeká a nemine
„Státy vznikají a zanikají těmi ideály, na nichž byly postaveny“, moudře pravil T. G. Masaryk. Ten náš stojí na prolnutí české identity a velkých světových událostí. Na tom samém by taky mohl jednou skončit. Před Čechy v roce 2015 stojí taková řada celoevropských výzev, že si to nezadá s někdejší frontou na banány. Deformuje nás zhoršující se demografická krize, protože se každý rok narodí o třetinu méně dětí, než je potřeba k přežití naší stárnoucí společnosti. Do toho vnější problémy bezpečnostní v čele se sílícím střetem s islámským světem, pak tu je Čína, Rusko aj. K tomu máme, jako většina vyspělých a všechny postkomunistické země, různé vnitřní problémy, mezi nimiž vyčnívá omezení demokracie a zdrojů rozbujelými zájmovými skupinami. Odborně se tomu říká „distribuční koalice“ a její nezvládnutí je historicky jedna z hlavních příčin kolapsů kultur, států i celých civilizací. To vše jednou budeme považovat za dějinné události, které dále modelovaly naší identitu. A my se uprostřed toho stále hledáme. Přitom se stačí rozhlédnout kolem sebe, na jedno z nejlepších míst k životu. A můžeme směle vztyčit hlavu.
Jan Holovský
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025