27. června, 2025 Petr Zenkner
Recepce centrály holdingu Czechoslovak Group v paláci Afi v Karlíně. Foto: Wikimedia Commons/EditorInfoBusiness
Pro energeticky náročný průmysl v Česku byly ceny plynu kolem 200 eur za megawatthodinu (MWh), které se během roku 2022 objevily, naprosto likvidační. Kdyby se udržely, prožili bychom nejen bolestivou inflaci, ale i skutečnou krizi. Nynějších 30 eur za megawatthodinu znamená s ohledem na konec dodávek ruského plynu snesitelnou cenovku.
Dá se cynicky říci, že uklidnění přišlo po šoku ze zničení plynovodu Nord Stream v září 2022. Po něm ruský plynárenský koncern Gazprom ztratil možnost ovlivňovat cenu plynu v Evropě. Ruský sen, že starý kontinent zmrzne, navíc zhatily dvě teplé zimy po sobě. Letos a příští rok přibude v Evropě další kapacita nových LNG terminálů. Spolu s přebytkem nabídky plynu ve světě se dá čekat, že jeho cena bude po roce 2026 dále klesat. Do tohoto předpokladu nezahrnujeme vliv ruského LNG, který se do Evropy dále dováží. A přes snahy části zemí EU se ho nejspíš úplně nepodaří vyřadit ze hry. Jeho loňský podíl na evropských dovozech zkapalněného plynu byl necelých 18 procent.
V oblasti energetiky dosáhla česká vláda pod vedením premiéra Petra Fialy významného milníku, když se jí povedlo zbavit zemi závislosti na ruské ropě. Před únorem 2022 přes polovinu dodávek této suroviny zajišťoval ruský koncern Rosněfť. Šlo o ropu pro rafinerii v Litvínově, která je napojená na ropovod Družba. Naopak druhá rafinerie v Kralupech nad Vltavou je už od 90. let propojená s ropovodem TAL vedoucím z italského Terstu.
Česko, které je přes státní podnik MERO od roku 2012 pětiprocentním akcionářem konsorcia TAL, iniciovalo rozšíření kapacity ropovodu z Terstu o čtyři miliony tun, což stoprocentně pokryje potřeby tuzemských rafinérií v Litvínově a Kralupech (v roce 2023 šlo o 7,4 milionu tun). Rozhodnutí české vlády se shoduje se strategií jejich majitele, jímž je od roku 2005 polská petrochemická skupina Orlen. Ta ruskou ropu neodebírá ani pro své rafinerie v Polsku a Litvě. Původně Orlen počítal, že ji bude u nás zpracovávat až do června 2025. Kvůli dopadu amerických sankcí ale došlo k přerušení dodávek už začátkem letošního března.
Přístup Česka i polského Orlenu je odlišný oproti dvěma jiným středoevropským zemím. Rafinerie Slovnaft v Bratislavě vlastněná maďarským koncernem MOL hodlá v odběru ropy od ruského koncernu Lukoil dále pokračovat. Podobně jako samotný MOL. Je to jednak kvůli rozdílnému pohledu slovenské vlády Roberta Fica i maďarského premiéra Viktora Orbána na Rusko a válku na Ukrajině od zbytku EU. Hlavní důvod ale spočívá v tom, že ruská ropa je oproti té z tankerů levnější. Umožňuje to jednodušší logistika spojená s jedinou „trubkou” a také sleva, kterou Rusko za ropu nabízelo. V roce 2022 činila osm až deset dolarů za barel (159 litrů). Momentálně cena barelu ropy vlivem ekonomického ochlazení a ochoty kartelu OPEC konečně více těžit klesá. Začátkem května spadla na 60 dolarů a dostala se nejníže od roku 2021.
Pokud v Česku válka na Ukrajině nějaký obor „nakopla”, jsou to logicky zbrojaři. Do centra pozornosti se dostali výrobci munice Czechoslovak Group (CSG) a STV GROUP, producent palných zbraní Colt CZ nebo dodavatel proudových motorů do sebevražedných dronů PBS GROUP. V Česku navíc našli útočiště i někteří ukrajinští výrobci bezpilotních prostředků.
Jen v roce 2023 vygeneroval obranný průmysl podle studie společnosti EY tržby ve výši tří miliard eur, tedy 75 miliard korun. To představuje zhruba jedno procento českého HDP. Pro srovnání: podíl automobilek dlouhodobě odpovídá zhruba devíti procentům. Jenže zatímco automobilový sektor napojený na Německo má obavy z budoucnosti, u zbrojařů je to naopak. Dokládají to i jejich oznámené hospodářské výsledky za rok 2024. Obranný průmysl by tak v industriálním Česku mohl nahradit momentální výpadek německých automobilek, do nichž české firmy dodávají.
Vraťme se ale ke zbrojařům. U zmíněné skupiny CSG nejmladšího českého miliardáře Michala Strnada se období války na Ukrajině spojilo s mohutnou expanzí v Evropě i ve Spojených státech. V roce 2022 získala CSG italského výrobce malorážové munice Fiocchi Munizioni a loni dokončila akvizici amerického producenta střeliva Kinetic. Vedle toho má závody produkující velkorážovou munici na Slovensku a ve Španělsku. Zároveň si Strnadův koncern buduje celý řetězec výroby munice včetně vlastní trhaviny TNT a prachových náplní. Už v roce 2027 tak CSG Group bude při produkci střeliva plně soběstačná, možná ještě rychleji než německý Rheinmetall, který jde podobnou cestou.
Díky zvýšené poptávce po munici nejen na Ukrajině se loňské tržby CSG dostaly na více než čtyři miliardy eur a skupina ztrojnásobila čistý zisk na 526 milionů eur (13 miliard korun). Dostala se i do žebříčku 100 největších světových zbrojařů sestaveného švédským institutem SIPRI. Pořád se ale nachází v jeho dolní části.
Dalším významným výrobcem velkorážové munice (jediným v Česku, CSG ji vyrábí jinde) je firma STV, kterou vlastní miliardář Martin Drda. Také jeho firma expanduje, loni měla tržby 14 miliard korun a její čistý zisk meziročně stoupl z 1,5 miliardy na 5,5 miliardy korun.
Českou republiku dostala v této oblasti do centra dění muniční iniciativa, již v únoru 2024 na Mnichovské bezpečnostní konferenci oficiálně představil prezident Petr Pavel. Díky kontaktům tuzemských zbrojařů dokázalo Česko zajistit nákupy munice ukrajinské armádě, které se jí tehdy zoufale nedostávalo. Zboží šlo zpočátku hlavně ze skladů mimoevropských zemí v Africe a Asii. Za peníze donorů z osmnácti států se už nakoupilo téměř dva miliony kusů dělostřelecké munice různých ráží. Díky tomu se vyrovnal stav ukrajinské a ruské armády, když druhá jmenovaná měla v jednu chvíli převahu ve vystřelených granátech deset ku jedné. Součástí iniciativy jsou již i zakázky v Evropě, kde se postupně rozšiřují výrobní kapacity. Patří do ní také nákupy munice od společností CGS a STV.
Na muniční iniciativě se rovněž podílí obchodník se zbraněmi Omnipol, který je mimo jiné majitelem špičkového výrobce pasivních sledovacích zařízení ERA. Nebo významná zbrojovka Colt CZ vyrábějící kromě palných zbraní i malorážkovou munici. A to díky akvizici jiné české společnosti Sellier & Bellot. Jméno skupiny spojené s legendární americkou značkou pistolí Colt není náhoda. Koncern miliardáře René Holečka, tehdy ještě pod názvem Česká zbrojovka, získal tuto firmu už v roce 2021.
Posledním ukázkou toho, že válka na Ukrajině pomohla českému zbrojnímu průmyslu, je výrobce proudových motorů PBS Group. Tedy motorů, které pohání sebevražedné drony (vedle toho společnost vyrábí pomocné jednotky pro vrtulníky). Tato špičková firma konkuruje ve své kategorii největším hráčům, jako jsou Rolls-Royce, GE nebo Safran. U proudových motorů v roce 2024 vzrostla meziročně její výroba o 300 procent, letos PBS čeká růst o 200 procent. Z desítek motorů se tak firma posunula k výrobě stovek kusů ročně a výhledově jich bude zřejmě produkovat tisícovky. Vedle toho má PBS partnerství s ukrajinským výrobcem motorů Ivčenko-Progress a začátkem května otevřela nový výrobní závod v Roswellu v USA.
Vliv ruské agrese na tři velké české firmy
Škoda Auto
Pro největší českou automobilku (součást koncernu Volkswagen) bylo Rusko ještě v roce 2021 druhým největším trhem, hned po Německu. Firma měla v zemi i dva výrobní závody. Nyní jsou tam její oficiální prodeje nulové. Škoda Auto odepsala kvůli válce 700 milionů eur.
PPF
Největší česká finanční skupina PPF v 90. letech vydělala na ruské privatizaci. Určitou dobu držela procento plynárenského koncernu Gazprom. Rusko dlouho patřilo mezi místa, kde vlastnila řadu aktiv. Po roce 2022 se PPF zbavila zbylých nemovitostí i ruské divize poskytovatele spotřebních půjček Home Credit. Odepsala kvůli tomu přes 300 milionů eur.
Škoda Jaderné strojírenství
Energetická společnost ČEZ, v níž 70% podíl patří státu, v roce 2022 koupila od ruské OMZ propojené s Gazprombank nazpět společnost Škoda JS zaměřenou na výrobu komponent do atomových elektráren. Je důležitá pro provoz jaderných zdrojů v Dukovanech a Temelíně. Firma byla osm let na americkém sankčním seznamu.
Ruská agrese vůči sousednímu státu se projevila i na českém pracovním trhu. Podle ministerstva vnitra momentálně žije u nás asi 560 tisíc Ukrajinců, tedy téměř šest procent populace. Už před válkou pomáhali mírnit nedostatek pracovních sil v tuzemské ekonomice, hlavně ve stavebnictví a průmyslu. Válka však změnila demografii Ukrajinců v Česku, protože po únoru 2022 začaly převažovat ženy s dětmi. Ty si brzy dokázaly najít práci, byť často méně kvalifikovanou a hůře placenou. Výrazně je to vidět ve službách, kde se obsluha v obchodech a restauracích značně „ukrajinizovala“. Stejně tak Ukrajinky zachraňují sociální služby. Důležité je též jejich působení v administrativních profesích a stále také ve zpracovatelském průmyslu.
V případě Ukrajinců musíme ale brát v úvahu i druhou stranu mince. Pro řadu Čechů jsou jejich přínosy méně viditelné, případně je vidět nechtějí. Nebo se jimi cítí být ohroženi. Podobně jako v jiných zemích, kam Ukrajinci zamířili, se jejich pobyt politizuje. Kdyby však měly rozhodovat samotné firmy, bylo by vše jasné. Případný návrat Ukrajinců do rodné země vidí 65 procent firemních personalistů jako výrazné riziko. Odnesl by to i státní rozpočet, protože podle statistik ministerstva práce a sociálních věcí ukrajinští uprchlíci do konce roku 2024 na odvodech odvedli 55 miliard korun.
Ještě významnější je ale faktor, který se zase tolik nezmiňuje. Pokud ukrajinské ženy a jejich děti zůstanou v Česku, bude to mít významný demografický dopad. Podle různých odhadů by mohlo nakonec zůstat až 70 procent uprchlíků. Společnost v Česku tak omládne. Jen tři procenta Ukrajinců, kteří se u nás usadili, jsou v důchodovém věku, pětina z nich jsou děti do 15 let. Ženy tvoří 58 procent uprchlíků a řada z nich ještě může mít další potomky. Ukrajinci sice dlouhodobě nevyřeší stárnutí populace, bez jejich příspěvku by ale důchodový systém v Česku čelil existenční krizi už v této dekádě.
Článek vznikl v rámci projektu Reflections of the War in Ukraine in Visegrad Countries. Projekt je spolufinancován vládami České republiky, Maďarska, Polska a Slovenska prostřednictvím visegrádských grantů z Mezinárodního visegrádského fondu. Posláním fondu je podporovat myšlenky udržitelné regionální spolupráce ve střední Evropě.
ROČNÍK XV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2026