03. června, 2019 Tomáš Fošum
Premiér a příjemce unijních dotací Andrej Babiš. Foto: Vlada.cz
Květnové volby do Evropského parlamentu žádné velké zemětřesení v české politice nezpůsobily. Hnutí ANO premiéra Andreje Babiše sice dosáhlo procentuálně horšího výsledku než ve sněmovních volbách v roce 2017, ale přesto dokázalo zvítězit se ziskem 21,18 procenta hlasů. Připomeňme, že téměř identické skóre (21,05 procenta) zaznamenalo také v krajských volbách v roce 2016. O rok později v klání o Poslaneckou sněmovnu atakovalo hranici třiceti procent. Ačkoliv se tedy zdá, že Babišova podpora v české společnosti kolísá, ve skutečnosti zůstává v posledních letech plus minus stejná. Jeho výsledek záleží na typu voleb. Při vyšší volební účasti, jež provází zejména výběr poslanců dolní komory parlamentu, procentuální zisk ANO roste. Při volbách, které mnoho občanů považuje za druhořadé, hnutí oligarchy Babiše zase tolik nezáří. Na rozdíl třeba od maďarského premiéra Viktora Orbána.
Navíc, ač ho Orbán nedávno označil za génia, se Andrej Babiš volebním výsledkům svého maďarského protějšku, jehož Fidesz získal v letošních eurovolbách 52 procent, nepřibližuje ani ve svých lepších časech. Ponechme teď stranou další rozdíly, například že Orbán má přes prostředníky pod palcem podstatnou část maďarských médií, zatímco Babiš vlastní „pouze“ vydavatelství Mafra. Jeho panování nad Českem se každopádně musí opírat o neformální autoritářskou alianci s SPD Tomia Okamury a KSČM, čemuž dělá křoví do politické nicoty se propadající ČSSD, jež si poprvé nepřipsala ani jeden europoslanecký mandát. Tento blok zaštiťuje prezident Miloš Zeman.
Jednou z dobrých zpráv eurovoleb je fakt, že strany výše zmíněné aliance (ANO, SPD a KSČM) získaly – na rozdíl od hlasování do Poslanecké sněmovny před necelými dvěma lety – méně mandátů než demokratické strany (ODS, Piráti, KDU-ČSL, STAN a TOP 09). Pokud by z toho ovšem někdo chtěl vyvozovat, že se vítr obrací, může se při nejbližší příležitosti dočkat trpkého zklamání.
K evropským volbám řada lidí, kteří protestují proti takzvanému establishmentu a z křesla je většinou zvedne maximálně výběr nové Poslanecké sněmovny nebo prezidenta, nechodí. Velké množství těchto protestních hlasů v posledních letech sklízí nejen Okamura, ale – vzhledem ke svému postavení a životnímu příběhu – paradoxně rovněž Babiš. Ke květnovým eurovolbám přišlo v Česku necelých 29 procent oprávněných voličů. To je o dost méně než při loňském znovuzvolení Miloše Zemana českým prezidentem, kdy účast ve druhém kole činila takřka 67 procent. Podle průzkumů Zemana do značné míry podpořili voliči ANO, KSČM a SPD. Za poslední rok se nestalo nic tak převratného, aby většina z nich při podobné příležitosti hlasovala jinak.
Ne, na změnu trendu to u nás zatím nevypadá. A to ani ve vztahu obyvatelstva k Evropské unii, o čemž svědčí jedna z nejnižších volebních účastí v rámci EU. Hůře si letos v květnu vedli pouze Slováci (23 procent) a Slovinci (28 procent). Těžko říci, co by se muselo stát, aby Češi brali Unii více za svou. Jistě, EU se musí reformovat, ale jak? Na tom se hledá shoda asi tak těžko, jako když se britští poslanci dohadují o podobě brexitu. A nejde zdaleka jen o Česko, ale i o komplikovanou domluvu uvnitř Evropské unie.
Přesto se však u nás s ohledem na setrvale nízkou oblíbenost EU jedná o specifickou situaci. Ta vyrůstá ze společenského podhoubí, které se čelní politici jako Václav Klaus nebo Miloš Zeman buď nesnažili měnit, anebo ho přímo pomáhali utvářet. Andrej Babiš laťku ještě více snížil, když vykonává funkci premiéra navzdory svému trestnímu stíhání kvůli podvodu s unijní dotací. Navíc jeho Agrofert má momentálně pozastaveno čerpání z evropských fondů, neboť Babiš je ve zjevném střetu zájmů. Při pohledu z civilizovaných krajů musí pak působit děsivě, když český premiér hřímá, že jeho zemi by neměl nikdo mluvit do toho, na co používá peníze z eurofondů. Plaťte a buďte ticho, tak zní poselství nejpopulárnějšího českého politika, jenž zároveň útočí na „nesmysly“ přicházející z Bruselu. Takže vlastně ani není divu, že volby do Evropského parlamentu málokoho u nás zvednou ze židle, přestože nezanedbatelná část české legislativy pramení z té unijní. Je otázka, jak velké procento veřejnosti si to vůbec uvědomuje. Spíše menší než větší. Ale to není zdaleka jen vina Andreje Babiše.
ROČNÍK XIII. – 2. ČÍSLO, KVĚTEN 2024