31. května, 2019 Vít Dostál
Beata Szydło se stala novou europoslankyní. Vpravo vedle ní sedí předseda PiS Jarosław Kaczyński. Foto: Wikimedia Commons/KPRM
Právo a spravedlnost vyhrálo a získalo navíc psychologicky významný náskok před Evropskou koalicí tvořenou Občanskou platformou, Nowoczesnou (Moderní), Polskou lidovou stranou, Spojenectvím demokratické levice a Zelenými. Jejich lídři nemohou říci, že by šlo o těsné vítězství vládnoucí národně-konzervativní strany: PiS zvítězilo se ziskem 45 procent hlasů a 27 mandátů, zatímco Evropská koalice si připsala 38 procent hlasů a 22 mandátů.
Ústřední otázkou těchto voleb bylo, jaké Polsko si voliči přejí. Zda je jejich představa blízká světu Práva a spravedlnosti, nebo zda jej odmítají. Voliči si vybrali národní program Jarosława Kaczyńského. Po parlamentních volbách v roce 2015 se ještě mohli příznivci Občanské platformy a strany Nowoczesna utěšovat, že se PiS snažilo v kampani ukázat svoji lepší tvář a že mu podpora po rychlých změnách v soudnictví, médiích a státní správě zase spadne. Nestalo se. Nelze ale říci, že by hlasy za Právem a spravedlnost šly jen kvůli tomu, že Kaczyński realizuje konzervativní kontrarevoluci. Polsko se těší dobré ekonomické kondici a vláda rozjela několik štědrých sociálních programů, jejichž efekty pozitivně pocítil téměř každý Polák.
Kampaň posledních měsíců navíc probíhala do značné míry v režii PiS. Ještě, než se stačila Evropská koalice zformovat, představila vládní strana štědrý balíček sociálních a daňových opatření. Takzvaná nová pětka Práva a spravedlnosti zahrnovala zavedení příspěvku 500 zlotých i pro první narozené dítě (doposud ho rodiny dostávaly na druhého a každého dalšího potomka), třináctý důchod, zrušení daně z příjmu pro mladé do 26 let a obecně její snížení a zlepšení dopravní dostupnosti menších měst. Z takového menu si něco vybere skoro každá skupina – mladí, staří, rodiny i venkov. Výjimkou jsou snad jen obyvatelé větších měst, kteří ale v elektorátu Práva a spravedlnosti nepřevládají.
Dále se tématem veřejné debaty před volbami staly otázky hodnot a církve. PiS využilo podpisu nového varšavského primátora Rafała Trzaskowského pod Deklarací LGBT+ k rozšíření hysterie kolem sexuální výchovy ve školách, jež je jedním z bodů této deklarace. V dalších fázích kampaně Právo a spravedlnost poměrně citlivě pracovalo s ochranou tradice, rodiny a vlasti, a když byl pár týdnů před volbami zveřejněn na internetu filmový dokument o sexuálním zneužívání dětí kněžími, drželo se zpět. Je ale možné, že řada tradičních voličů Práva a spravedlnosti vnímala film i jeho důsledky jako útok na katolickou církev, což je motivovalo k účasti ve volbách. Obraz „normálního“ státu, ve kterém mají církev, národ a rodina své místo a jenž se brání multikulturní, ateistické a levicové vlně ze Západu, tak mohl představovat jakýsi evropský rozměr polského sporu o budoucnost země. Ve skutečnosti však Právo a spravedlnost dokázalo dostatečnému množství voličů nabídnout vizi, kvůli které mu odevzdali svůj hlas.
To se naopak vůbec nepodařilo Evropské koalici. Po úspěchu Občanské koalice (Občanská platforma a Nowoczesna) v podzimních regionálních a místních volbách se začaly ozývat hlasy volající po vytvoření širšího uskupení opozičních stran. Po nelehkém vyjednávání se to podařilo a pro volby do Evropského parlamentu (EP) se koalice rozšířila o Spojenectví demokratické levice (SLD), Polskou lidovou stranu a bezvýznamné Zelené. Jediné, co toto spojenectví ovšem nakonec mohlo nabídnout, byla sama skutečnost, že není Právem a spravedlností a že neexistuje nikdo jiný, kdo by vládnoucí stranu mohl porazit. A to se ukázalo jako příliš málo.
Evropská koalice vlastně v celé kampani neměla co říci. Její program byl velmi všeobecný. Místo hledání společné vize se zúčastněné strany rozhodly jít spíše cestou nejmenšího společného jmenovatele. Mobilizace probíhala skrze upozorňování na to, že PiS v Polsku špatně vládne. Avšak jako by opozice zapomněla na to, že toto „špatné vládnutí“ prozatím přineslo Kaczyńského straně trvalé vedení v průzkumech veřejného mínění.
Evropská koalice, jež vzhledem k různorodosti zapojených stran těžko mohla nabídnout programové lahůdky, tahala téměř po celou dobu kampaně za kratší provaz. Tvrdila, že nová pětka Práva a spravedlnost je populistický krok, na který nejsou v rozpočtu prostředky, ale stejně tak si byla vědoma, že štědrá sociální politika je způsob, jak si naklonit voliče. Když došlo na hodnotové otázky, nezbylo představitelům Evropské koalice nic jiného než pokorně vysvětlovat, že podpis pod Deklarací LGBT+ vlastně nic neznamená. Byli si totiž vědomi nálad v konzervativním Polsku.
Evropské koalici nakonec nepomohly ani články o různých machinacích ze strany Jarosława Kaczyńského při snaze postavit v centru Varšavy mrakodrap, jenž by uctil jeho bratra, i ze strany premiéra Mateusze Morawieckého, který výhodně nakupoval pozemky v době, kdy působil v komunální politice ve Vratislavi. S těmito zjištěními přišel list Gazeta Wyborcza, jejž lze řadit mezi politické oponenty vládnoucí strany, což samo o sobě sílu těchto příběhů a jejich možný vliv na veřejnost snižovalo.
Shrneme-li marné snažení Evropské koalice, lze říci, že neměla ani pořádný evropský program, a vzhledem k tomu, že strany šly do tohoto dobrodružství často spíše zkusmo, tak ani program domácí. Evropská koalice jednoduše Polákům nabídla příliš málo.
Novou politickou silou v Polsku se stalo Jaro, strana založená někdejším starostou města Słupsk a dlouholetým aktivistou LGBT Robertem Biedroněm. Ačkoli ten po oznámení výsledků jásal, je jasné, že se od něj čekalo více než šest procent hlasů a tři europoslanecké mandáty. V průzkumech dosahovalo Jaro i dvojciferných čísel a o Biedrońovi se mluvilo jako o možném prezidentském kandidátovi. Jeho netradiční styl kampaně i divoký program předpokládající přenášení dalších kompetencí na unijní úroveň byly v polském prostředí novinkou. Biedroń sice dokázal formulovat jasnější poselství než Evropská koalice, na druhou stranu ale bylo zřejmé, že on Právo a spravedlnost neporazí.
Další strany již pětiprocentní práh nepřekročily. Nacionalistická Konfederace se mu přiblížila a ukázala, že může Právo a spravedlnost ohrožovat zprava. Zvláště pak, když se rocker Paweł Kukiz po bídném výsledku může chystat na politický důchod a jeho voliči mohou přeběhnout právě k národovcům.
Co nám tedy volby do Evropského parlamentu řekly o současné polské politice? Zaprvé je důležité si všimnout vysoké volební účasti. Celkem 46 procent představuje oproti předchozím eurovolbám (24 procent) obrovský skok a ukazuje to na jejich výjimečnost v domácím kontextu. Při podrobnějším pohledu na čísla vidíme, že venkov a východ země hlasovaly častěji, než bylo ve volbách do EP obvyklé. Zvlášť patrný je tento rozdíl při porovnání s volbami v roce 2009, kdy jednoznačně vyhrála Občanská platforma. Letošní relativně vysoká volební účast také definitivně boří klišé, že malá chuť Poláků hlasovat pomáhá Právu a spravedlnosti. To naopak dokázalo své voliče mobilizovat, zatímco opozice nikoli.
Právě nad dalším postupem opozice visí velký otazník. Na společné kandidátce získalo SLD, neboť jinak by do Evropského parlamentu těžko protlačilo pět svých politiků. Tři mandáty obhájila Polská lidová strana. Nowoczesna a Zelení se ziskem křesla v EP snad ani nepočítali. Co do počtu mandátů tak ztratila zejména Občanská platforma. Ta ale sama o sobě nyní není dost silná na to, aby porazila Právo a spravedlnost. Opuštění společného projektu by ji navíc v očích voličů stigmatizovalo.
Z široké koalice by ale mohla pláchnout Polská lidová strana. Lidovci viditelně prohrávají souboj s Právem a spravedlností o polskou vesnici. Spojení s městskými liberály jim může zajistit křesla, ale nikoli budoucnost. Je pro ně nyní dilematem, zda mají risknout další taktickou alianci, nebo se raději pustit do dlouhého a bolestivého souboje.
Pro opozici je ale jedna věc zřejmá: pokud nevypracuje pro voliče lepší nabídku než pouhé poukazování na fakt, že není jako PiS, tak nezvítězí. Vzhledem k tomu, že se její lídři několik dalších týdnů budou zabývat spíše tím, proč prohráli, zda vydrží pospolu nebo jestli k sobě přiberou Roberta Biedroně, nezdá se, že by byli schopni přijít s velkým příběhem.
Po evropských volbách tak má všechny trumfy v rukou Jarosław Kaczyński. Polskou vládu navíc čeká rekonstrukce, neboť několik ministrů a náměstků bylo zvoleno do Evropského parlamentu. Jarosław Kaczyński vždy dokázal držet svoji stranu pohromadě a lze počítat s tím, že poskládá kabinet tak, aby všechny frakce ve straně byly spokojené a aby zároveň veřejnosti představil kompetentní profesionály. Po květnových volbách je zaděláno na to, aby Jarosław Kaczyński řídil Polsko do roku 2023.
Ačkoli byly tyto polské volby jen pramálo o EU – a kandidující uskupení to ani neukrývala – dopady na evropskou politiku jsou značné.
Předně vysoká volební účast v Polsku výrazně přispěla k nárůstu celkového evropského čísla. Pokud by to někdo chtěl interpretovat jako vzestup zájmu o Evropskou unii, nechť si znovu přečte předchozí řádky. Volby do EP byly v Polsku důležité kvůli výrazné domácí polarizaci a blízkosti voleb parlamentních. Poláci v sobě neobjevili své evropanství, které by je dohnalo do volebních místností, a nebylo tomu tak ani v ostatních unijních státech. Vyšší volební účast měla spíše domácí než evropské příčiny.
Zadruhé je vhodné si všimnou toho, jaké kádry budou Polsko v Evropském parlamentu reprezentovat. Najdeme zde šest bývalých premiérek a premiérů – Beatu Szydło, Ewu Kopacz, Marka Belku, Leszka Millera, Włodzimierze Cimoszewicze a Jerzyho Buzka. V Evropském parlamentu usednou i čtyři bývalí šéfové polské diplomacie: opět Włodzimierz Cimoszewicz, Anna Fotyga, Radosław Sikorski a Witold Waszczykowski. Řada polských poslanců si pak bude plnit již čtvrtý mandát. V Evropském parlamentu, kde se počítá seniorita a zkušenosti, tedy Poláci rozhodně nebudou hrát druhé housle.
Polsko bude mít silnou delegaci v Evropské lidové straně, kam také putují nejzkušenější tváře, a to včetně Radosława Sikorského, který slaví návrat do velké politiky. Bezesporu dostanou vedení minimálně jednoho významného parlamentního výboru. Stejně tak nebude bezvýznamná polská pozice u socialistů. K europoslancům SLD zvoleným na kandidátce Evropské koalice pravděpodobně přibydou i nováčci z Biedrońova Jara.
Otevřenou otázkou je osud Práva a spravedlnosti, jež se s 27 mandáty stalo čtvrtou (a po brexitu třetí) největší stranou v Evropském parlamentu – za německou CDU/CSU, italskou Ligou a dočasně i britskou Stranou pro brexit. Ačkoli je pohled Kaczyńského formace na institucionální podobu EU blízký stranám, jako je právě Liga italského ministra vnitra Mattea Salviniho, v řadě politických otázek, jako jsou vztah k Rusku, jednotný trh nebo transatlantické vztahy, se neshodnou. Právo a spravedlnost doufá ve spolupráci s Fideszem maďarského premiéra Viktora Orbána, který však se slušným počtem mandátů představuje žádanou nevěstu. Pro Právo a spravedlnost je navíc problémem propad a nejistý osud jeho dosavadní frakce Evropských konzervativců a reformistů, ve které by po odchodu Británie z EU mělo téměř polovinu poslanců a jež už nyní spadla z pozice třetího nejsilnějšího parlamentního uskupení na šesté místo, když ji předstihli liberálové, zelení a Salviniho nacionalisté. Hledání svého místa v Evropském parlamentu stejně jako výběr příštího polského eurokomisaře tak mohou být unijním motivem v jinak domácími tématy ovládané předvolební kampani, která Polsko v následujících pěti měsících čeká.
ROČNÍK XIII. – 3. ČÍSLO, ZÁŘÍ 2024