03. června, 2022 Antonín Berdych
Tehdejší český premiér Mirek Topolánek s rakouským kancléřem Wernerem Faymannem během českého předsednictví v roce 2009. Foto (oříznuto): Wikimedia Commons
Stojí za připomenutí, že Česko už jednou Evropskou unii vedlo, a to v první polovině roku 2009. V té době byla role předsednických zemí výraznější, změnu přinesla až Lisabonská smlouva. Tu jsme ratifikovali jako poslední, v platnost vstoupila 1. prosince 2009. Tehdejší prezident Václav Klaus oddaloval její podpis a vyslovoval mnohé výhrady k novému uspořádání EU. Většina z jeho argumentů se s odstupem času jeví jako zcela přehnaná.
I když „postlisabonská“ Evropa roli premiérů a členských zemí ve vedení Unie oslabuje, stále jde o důležitý a náročný úkol, na který se každá země připravuje několik let. Česká republika v době vlády Andreje Babiše (ANO) však zcela otevřeně předsednictví podceňovala. Lze jen odhadovat, zda Babišův skeptický postoj byl ovlivněn více populistickými argumenty (že je předsednictví drahé), nebo chronickým nedostatkem dlouhodobé vize, kterou jeho vláda projevovala u mnoha strategických otázek. Podstatné je, že se přípravy konaly úmyslně mimo zorné pole české veřejnosti, měly vysloveně administrativní charakter a nikdo z Babišovy vlády se k nim komplexněji nevyjadřoval.
Vnitropolitická situace v roce 2021 debatě o úloze a prioritách Česka v EU navíc objektivně nepřála – pandemie nemoci covid-19 a blížící se sněmovní volby stavěly tyto otázky zcela mimo hlavní proud veřejného zájmu. Porážka Andreje Babiše v těchto volbách, eliminace ČSSD a KSČM a výrazná převaha dvou dosud opozičních koalic v počtu získaných poslaneckých mandátů ale zcela změnily politickou situaci v zemi. Nástup nové vlády znamenal zároveň možnost začít se roli v EU věnovat systematicky. Blížící se předsednictví pak k tomu představuje zcela ojedinělou příležitost.
Nová vláda Petra Fialy (ODS) vytvořila post ministra pro evropské záležitosti, stal se jím senátor a bývalý rektor Masarykovy univerzity Mikuláš Bek (STAN). Dostal za úkol nejenom evropskou politiku vlády koordinovat, ale také připravit předsednictví po organizační stránce. Kabinet tím navázal na tradici z doby vlád Mirka Topolánka (ODS) a Jana Fischera (nestraník), kde post vicepremiéra a později ministra pro EU existoval. Lze říci, že to byl od Fialovy vlády správný krok.
Nový kabinet má k dispozici podklady, které připravil tým na Úřadu vlády za premiéra Andreje Babiše. Veřejně dostupné jsou takzvané sektorové priority, které se věnují konkrétním úkolům v jednotlivých resortních radách. Chybí však politické priority za Česko jako celek, byly pravděpodobně přenechány nové vládě k přehodnocení.
Situace v Evropě se ovšem dramaticky změnila v okamžiku, kdy letos v únoru Rusko zahájilo invazi na Ukrajinu. Válka v tomto rozměru má zásadní dopady na mnoho oblastí a dalece přesahuje jen bezpečnostní rámec. EU musí řešit nejenom otázku sankcí a dalších hospodářských vztahů s Ruskem, ale také energetiku, potravinovou bezpečnost, otázky migrace a pochopitelně především i pomoc Ukrajině během války a do budoucna i po ní. I když je podle mnohých zpráv Evropa v těchto věcech poměrně jednotná, na příkladu zvažovaného embarga na energetické zdroje či vojenské pomoci vidíme, jak důležité je některé země přesvědčovat k většímu odhodlání.
Česká republika se během posledních měsíců vrátila jako viditelný a aktivní stát, který Ukrajinu podporuje vojensky i politicky. Symbolická cesta premiéra Petra Fialy do obleženého Kyjeva měla velkou mediální pozornost, ještě cennější jsou ale reakce samotné Ukrajiny a našich spojenců na rozsah a podobu vojenské pomoci napadenému státu. Česko jako předsednická země může udělat významné kroky, aby Unii přesvědčilo k důslednějšímu postoji vůči ruské agresi.
Nejde ale jen o okamžitá opatření. Česko i Evropa musejí řešit dlouhodobé problémy, které válka přináší. Zejména jde o energetickou bezpečnost, neboť Západ je stále do určité míry odkázán na ruské dodávky ropy a plynu. Výstavba nové infrastruktury a navazování nových vztahů zabere čas, je ale v zájmu českém i evropském. V tom by měla naše vláda spatřovat hlavní úkol. Předsednictví se ovšem zaměřuje i na mnoho jiných dlouhodobých politik, neřeší jen aktuální dění. Bude proto zajímavé sledovat, jak Fialův kabinet promítne různé teze svého programového prohlášení do svých politických priorit v Evropě.
Každé předsednictví má velký dopad i na domácí politickou scénu. Je to logické – ministři předsedají důležitým jednáním, v předsednické zemi se koná cela řada klíčových aktivit za účasti evropských a mnohdy i světových politiků. Mají podstatnou mediální pozornost a dávají vládě šanci být vidět v pozitivním světle. Je to příležitost, která se tak často neopakuje.
Opět vzpomeňme události z let 2008–2009. Podpora vlády Mirka Topolánka a preference jeho ODS měly od roku 2007 trvale sestupnou tendenci, přičemž tento proces završily krajské volby v říjnu 2008. S narážkou na stranickou barvu sociální demokracie získaly označení „oranžové tsunami“ a ukončily vládu ODS ve všech krajích kromě Prahy. Šlo o jednoznačný triumf ČSSD a jejího tehdejšího předsedy Jiřího Paroubka. Podle více agentur měla sociální demokracie na konci roku 2008 preference v intervalu 35 až 44 procent, ODS pak jen 22 až 30 procent.
Od ledna, kdy předsednictví začalo, se domácí politická agenda z médií vytratila a bylo možné sledovat opačný trend – za několik měsíců se preference obou tehdejších hlavních stran opět přiblížily. Vzhledem k tomu, že se vyjma evropského předsednictví neděly žádné jiné významné politické události, je zřejmé, co tento trend nastartovalo. Výsledkem bylo svržení Topolánkovy vlády uprostřed předsednictví, na kterém se vedle Jiřího Paroubka a dvou poslankyň Strany zelených podíleli i spojenci Václava Klause z řad ODS.
Vraťme se do současnosti. Vláda Petra Fialy zdědila velmi obtížnou situaci: rozvrácené veřejné finance, extrémní inflaci a slabý hospodářský růst. Musela rovněž oživit celý proces přípravy předsednictví a vtisknout mu své vlastní vize. Je ovšem potřeba dodat, že tento proces se děje zcela neveřejně – žádnou ucelenou politickou představu k této věci vláda doposud nepředstavila.
Pro úspěšné předsednictví má přitom (často vlastní zásluhou) velmi vhodné podmínky. Disponuje bezpečnou většinou v Poslanecké sněmovně a působí navenek jednotně. Prezident Miloš Zeman je politicky zcela izolován a nemá žádnou reálnou šanci vládu poškozovat tak, jak to činil před třinácti lety Václav Klaus. Opozice není schopna formulovat jakoukoliv alternativní politiku, soustředí se jen na boj o voliče se zcela odlišnými zájmy. A v neposlední řadě je kabinet oproti tomu předcházejícímu tvořen kompetentními členy, kteří mají předpoklad náročnou roli zvládnout.
Po tomto pozitivním výčtu je ale nutné dodat, že vláda svého potenciálu vůbec nevyužívá. Ministr Bek je politicky naprosto neviditelný, s jeho jménem není spojeno žádné velké téma ani konkrétní iniciativa. Ministr zahraničí Jan Lipavský (Piráti) se navzdory mnohé kritice navenek ukazuje jako člověk, který roli šéfa diplomacie zvládá bez jakýchkoliv komplikací. Ani pro něj se ale zahraničněpolitické priority ČR v rámci EU nestaly velkým tématem. Toto hodnocení pak platí i pro ostatní ministry, premiéra a celou vládu. Do začátku předsednictví zbývá přibližně měsíc a veřejné povědomí o něm i o vládních cílech jsou fakticky nulové. Neexistuje pádný argument, který by tuto chybu dokázal přesvědčivě ospravedlnit.
Samozřejmě to nemá žádný vliv na předsednickou roli jako takovou, podstatné je to, co se děje uvnitř. Marketing je v tomto druhotný. Ale žádná vláda si nemůže dovolit promeškat příležitost, která se nabízí tak zřídka. Současné preference Fialova kabinetu nejsou zdaleka špatné, nicméně nebýt ruské invaze a následných událostí vypadaly by vinou zděděných ekonomických potíží zcela jinak.
Řada lidí může namítnout, že předsednictví už nyní neznamená tolik jako v roce 2009. To je sice pravda, vláda by ale měla tuto věc řešit, nikoliv ji jen pasivně přijmout. Pokud by se dopředu předsednické téma aktivně, důsledně a dlouhodobě komunikovalo, zájem veřejnosti o něj by vzrostl. A efekt z jeho následného průběhu by kabinetu rozhodně prospěl. Až budou ekonomické dopady na českou veřejnost působit déle a pozitivní dojem z pomoci Ukrajině ztratí svou sílu, budou vládní strany potřebovat podporu více než kdy jindy. Může být ale pozdě.
Je každopádně dobrou zprávou, že roli předsednické země zastává Česká republika v čele s premiérem Petrem Fialou a jeho vládou. Alternativou by byl chaos střídaný s apatií v podání Andreje Babiše a jeho ministrů, které by z dálky ovládal prezident Zeman. Tuto představu musíme mít stále na paměti. Česko se této role ujímá v těžkých časech, má navíc šanci se vrátit na evropskou scénu ve velkém stylu. A co je nejdůležitější, má předpoklad tuto roli dotáhnout do úspěšného závěru.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025