30. září, 2022 Vít Dostál
NěmecČeský
premiér Petr Fiala (vlevo) přebírá ocenění Člověk roku
z rukou svého polského protějšku Mateusze Morawieckého.
Foto: Vlada.cz
Ještě před rokem se česko-polské vztahy nacházely na bodu mrazu. Česká republika žalovala u Soudního dvora EU Polsko za to, že se rozhodlo rozšiřovat příhraniční důl Turów, aniž by dostatečně důkladně posoudilo dopady tohoto kroku na životní prostředí. Soud v předběžných opatřeních vycházel žalobci vstříc a kauza se během loňského léta dostala do centra polské mediální pozornosti. Ze strany vrcholných polských představitelů i vládě příchylných veřejnoprávních médií byly dlouhodobé české výtky vůči dolu překrucovány a stanovisko Prahy mytizováno. Bylo možné se dočíst, že jde jen o předvolební hysterii, že za vším stojí zájmy českých uhlobaronů nebo že je vše součástí sofistikované německé snahy o dosažení hegemonie v Evropě.
Dnes je situace zcela jiná. Nejdříve zkraje roku zažehnala vzájemná dohoda turówskou kauzu. Poté došlo k ruskému vpádu na Ukrajinu, který vedl ke sblížení téměř celého západního světa a České republiky s Polskem zvláště. Dobře si porozuměli i premiéři. Svědčí o tom i skutečnost, že český ministerský předseda Petr Fiala (ODS) na začátku září v polském městě Karpacz převzal z rukou svého polského protějšku Mateusze Morawieckého (PiS) cenu Člověk roku. Ta se uděluje na Ekonomickém fóru – významné polské konferenci dnes opanované zejména vládnoucími konzervativními kruhy.
Tento obrat dokonaný během pár měsíců si lze jednoduše vysvětlit vnějším nebezpečím, které obě země rychle sblížilo. Jaké jsou ale česko-polské vztahy ve skutečnosti? Nebyla jejich upřímným výrazem bolestivá zkušenost z průběhu sporu o Turów? Je pak současný stav navozen exogenními faktory, po jejichž odeznění se mohou česko-polské vztahy znovu propadnout? Nebo je naopak jejich přirozeným stavem současná vzájemná harmonie, zatímco Turów byl pouhým přechodným vykolejením?
Odpověď o skutečné povaze relací mezi Prahou a Varšavou asi není možné umístit do žádné z těchto představených extrémních poloh. Přesto je namístě na tyto vztahy nahlédnout s kritickým odstupem a pojmenovat některá jejich – v současné chvíli možná méně viditelná – úskalí.
Před vykreslováním pochybností o skutečné kvalitě česko-polských vztahů si ale nejdříve řekněme, v čem tkví jejich současná kvalita. Za prvé spolu v tuto chvíli neřeší Česká republika a Polsko žádný zásadní spor na nejvyšší politické úrovni. Turówská kauza byla uzavřena vzájemnou dohodou a další dlouhodobě sporné záležitosti jednoduše nemají takovou důležitost, aby se jimi vážně zabýval kdokoliv, kdo může dotáhnout jejich řešení. Byť tu stále zůstávají. Jedním z nich je například územní dluh, na základě kterého má Česko předat svému severnímu sousedovi něco přes 350 hektarů půdy a upravit své hranice.
Za druhé je tu již zmiňovaný faktor vnějšího ohrožení. Ruská agrese vůči Ukrajině přinesla i česko-polské semknutí, které tak dobře symbolizovala březnová společná cesta premiérů Petra Fialy a Mateusze Morawieckého a šéfa polské hlavní vládní strany Právo a spravedlnost (PiS) Jarosława Kaczyńského do téměř obleženého Kyjeva. Ještě důležitější je ale souhra v praktických otázkách: v podpoře ukrajinského obranného úsilí zbraněmi, humanitární pomoci, mezinárodní diplomatické ofenzívě či ochotě přijmout obrovské množství válečných uprchlíků. Ve všech těchto otázkách jsou pohledy České republiky i Polska prakticky identické. K souznění došlo bez potřeby sáhodlouze jednat o tom, co by bylo vhodné udělat, a co už nikoliv. Na rozdíl od Německa, jež se ztrácelo ve válečném šoku, nebo od lavírujícího Maďarska si Češi s Poláky porozuměli.
Válka vedla obě země i k pochopení toho, že bezpečnostní prostředí ve východní Evropě otřesené již anexí Krymu a boji na východní Ukrajině od roku 2014 se po 24. únoru 2022 radikálně zhoršilo. Na to reagovaly oba státy znovu velmi koherentně – rozhodnutími o rozvoji vlastních armád, snahou o posílení východního křídla Severoatlantické aliance (NATO) i podporou jejích nových strategických dokumentů, jež na celou situaci reagují.
Intenzitu vzájemných vztahů pak ještě zvyšuje současné české předsednictví v Radě EU, které poněkud snižuje asymetrii významu obou zemí a dává Česku důležitější pozici, než jakou jindy v evropských záležitostech zastává. Dohody mezi členskými státy totiž moderují Češi, a i Varšava s nimi musí hovořit. Navíc jsme v situaci, kdy Poláci v klíčových tématech nepatří mezi problémové hráče. Hledání dohod tedy například oproti náročné diskuzi o novém dlouhodobém evropském rozpočtu na přelomu let 2020 a 2021 nekomplikují nebo neblokují.
Potud je tedy vše skvělé. Musíme ale pamatovat na to, že uvedený mnohovrstevný soulad v zahraničních a bezpečnostních politikách obou zemí je spíše jakýmsi společenstvím osudu. Není až tolik konsenzem utvořeným za cenu menších či větších kompromisů a s vědomím, že dobrý vzájemný vztah představuje hodnotu samu o sobě. Pominou-li vnější faktory (nebo přijde-li pocit, že již pominuly) i toto společenství osudu může začít erodovat.
Česká republika a Polsko se tedy shodnou na nejdůležitějších otázkách dneška, ale ani pro jednu zemi to nejsou všechna témata mezinárodní politiky, nad kterými jejich čelní představitelé přemýšlejí. Polská vládnoucí garnitura v kontextu války na Ukrajině srší sebevědomím. Je si vědoma obrovské pomoci, kterou bez většího váhání svému napadenému sousedovi všemožně poskytuje (na rozdíl od některých zemí západní Evropy, zejména Německa). Neustále připomíná, že ač byla často vysmívána jako rusofobní, měla ve skutečnosti Vladimira Putina skvěle přečteného a věděla, čeho je schopen (opět na rozdíl od některých zemí západní Evropy v čele s Německem). A i kvůli tomu budovala vlastní silnou armádu a diverzifikovala své energetické zdroje (do třetice na rozdíl od některých zemí západní Evropy, hlavně Německa).
Toto neustálé připomínání, že „my jsme to vám v Berlíně, Bruselu či Paříži přece říkali“, vede přední představitele polské pravice k dalším závěrům. Za prvé: celá Evropa by nás měla vlastně poslouchat, a to i v otázkách hodnot nebo dalšího směřování Evropské unie. Za druhé: západní Evropa nemá právo nám říkat, že děláme něco špatně. V tomto duchu byla vedena řada diskuzních panelů na zářijovém Ekonomickém fóru v Karpaczi – festivalu současných polských konzervativních kruhů.
V praktické politice se toto sebevědomí odráží v dalších ofenzivních krocích. Jedním z nich je rozhodnutí, že další kola jednání o hledání kompromisů ve věci architektury polského soudnictví mezi Varšavou a Evropskou komisí neproběhnou. Polsku tak zatím nejspíše nebudou z unijní kasy proplaceny prostředky utracené v rámci Národního plánu obnovy. Další takový krok spočívá ve vyčíslení požadavku válečných reparací od Německa. Do obou kauz se samozřejmě míchá i domácí a vnitrostranická politika, která jemnější rétoriku a činy neusnadňuje. Kurz byl nicméně nastolen a přinejmenším do parlamentních voleb plánovaných na podzim roku 2023 z něj polská pravice neuhne.
A co toto vše znamená pro Česko? Praha musí počítat s tím, že polská zahraniční a evropská politika chce v řadě oblastí měnit status quo. Lídři dnešního Polska nedůvěřují unijním institucím, Francii ani Německu. Pokud vidí Praha své vztahy s těmito aktéry jinak – a dejme tomu, že vidí – bude zde přítomen důležitý rozpor. Koneckonců, jak v jednom rozhovoru připomněla jedna z intelektuálních tváří Práva a spravedlnosti, profesor Zdzisław Krasnodębski, Polsko kromě nebezpečí od Ruska z Východu čelí i ještě o něco důmyslnějšímu nebezpečí ze Západu – z Evropské unie. Z toho plyne, že když se Česko bude na její instituce spoléhat, jako tomu bylo v kauze Turów, bude najednou bráno jako nedůvěryhodné či zrádcovské.
Nemůžeme tedy předpokládat, že jednotný pohled na válku na Ukrajině přinesl vyléčení všech ran česko-polských vztahů posledních let. Skutečné vzájemné porozumění si vyžádá ještě mnoho práce a času, a je potřeba počítat s tím, že v některých otázkách jednoduše ke shodě nedojde. Česko Poláky v jejich sporech s Evropskou komisí či Německem nijak vehementně nepodpoří, byť mnozí polští intelektuálové o takovém výsledku vlastního leadershipu sní. Postojem Prahy pak budou jen zklamáni. Pokud v těchto věcech nějakého partnera Polsko najde, půjde spíše o Budapešť, se kterou jej váže zase jiné společenství osudu. A sice spory s unijními institucemi ohledně dodržování zásad právního státu.
V Česku bychom si zkrátka měli uvědomit mnohovrstevnatost polské (zahraniční) politiky, abychom později nenaříkali nad tím, jak nerozumně se Varšava chová, když přece na válku na Ukrajině reagovala tak skvěle – tedy stejně jako my samotní. Je potřeba budovat mezilidské vztahy, abychom v budoucnu byli připraveni se navzájem chápat i ve chvílích, kdy k jednoduché domluvě nedojde.
Článek byl podpořen z prostředků Česko-polského fóra Ministerstva zahraničních věcí ČR.
ROČNÍK XIII. – 2. ČÍSLO, KVĚTEN 2024