30. listopadu, 2014 Marie Jüptner Medková
Tramvaj, pět odpoledne. Na snížené plošině dva kočárky. Jedna paní drží čtyřměsíční děťátko v ruce, v kočárku zoufale plakalo. Druhá krom kočárku svírá ruku předškoláka. Ženy po pěti zastávkách vystupují, uvolňuje se prostor a osmdesátník – gentleman v tvídovém saku stojící u tyče praví ke korpulentnímu padesátníkovi: „To jste mohl ty maminky pustit sednout.“ S klidem pronesená poznámka spouští malé tramvajové inferno. Padesátník na to, že na operačním sále on vždycky uhne. Ukazuje se, že krom chirurgie též výborně ovládá demagogii a v mžiku vyplní celý prostor tramvaje. Fyzicky i mírou hluku. Starého pána stihne během dvou minut nařknout z komunismu, práskačství a přičíst mu vinu za vše špatné v dnešní společnosti. Chvíli to vypadá, že dojde k inzultaci.
Padesátník z tramvaje je odborník – chirurg. Šest let náročného studia, roky atestací a sbírání zkušeností. Jeho odbornost z něj ale neudělala ohleduplného, moudrého nebo dobrého člověka, občana s rozhledem ani férového diskutéra.
Zamlčená tvář odborníka
Když jsem zážitek vyprávěla babičce zdravotnici, pravila: „Doktoři, no, navíc chirurgové.“ A mávla rukou. Nejen chirurgové. Nejednou si děláme legraci z odborníků a jejich nekompetence v mezilidských vztazích a mimo jejich obor. Ovšem když přijde řeč na politiku, dosazujeme ve svých řečech na politické posty právě ODBORNÍKA. Dokonce ho vnímáme jako vysvoboditele, který pro nás nalezne nejlepší cestu ze společenského marasmu a zbaví nás tíhy všedních dní. Přitom v politice lidé nejvíc potřebují právě to, co podle našich pichlavých poznámek odborníkům chybí – moudrost, komunikační dovednosti, praktičnost, sebereflexe, empatie, duchovní a duševní vyzrálost. V politice nestačí odbornost. Ostatně mnoho našich politiků jsou odborníky v nějakém oboru a politickým dovednostem se museli učit. Politik musí vidět věci v širokém kontextu. Musí se naučit prezentovat, diskutovat, argumentovat, ustupovat, usměrňovat. Odborné posudky z různých perspektiv mohou zajistit poradci, lidsky vyzrálou osobnost schopnou přímé komunikace nikoliv.
Zrodil se mýtus
Rusnokova vláda byla plná odborníků. Pojem sice zesměšnila, touha po odbornících však zůstává. Z odborníka se stal mýtus. Je to člověk rozhodující bez ohledu na zájmy své a strany, která jej nominovala. Člověk bez antipatií, mindráků, ale i tužeb a osobních názorů. Člověk, který neexistuje. Náš spásonosný mýtus. Jenže roboti se pro politiku nerodí, ba ani nehodí. Je zákonité, že takový odborník v politice nakonec přinese další frustraci. Jen si jeho chyb často všimneme až na plodech jeho práce. To zklamání je ale naše vina. Chceme po něm něco, k čemu není kompetentní – totiž vnést do jeho rozhodnutí naše vlastní hodnoty, které jsme mu ale zapomněli sdělit.
Touha po spásonosné odbornosti přináší rezignaci na lidské kvality politiků a hodnoty, které stojí za každým rozhodováním. Ať už jsou proklamované nebo ne. Například pro manažera řídícího školu je základní hodnotou „penězotok“ (získávání peněz na platy zaměstnanců, údržbu budovy apod.) a bezproblémové fungování v rámci právního řádu. Jakou úroveň má výuka, zda si učitelé doplňují vzdělání, jak jsou studenti vyzrálí a dobří, jak jsou motivováni k mimoškolní činnosti, to ho obvykle nezajímá. To má pak ovšem zajímat ty, kdo shora či zdola manažera úkolují. Kraj, město, rodiče. A v politice je to podobné.
Proces je stejně důležitý jako výsledek
Toužíme po odborníkovi, který by z vějíře možností vybral TU JEDNU nejlepší, a ignorujeme při tom, že jedno nejlepší řešení neexistuje. Za každým rozhodnutím stojí vždy fakta a hodnoty. Výběr řešení vyžaduje diskusi, argumenty, zvažování hodnot. Hodnoty jsou různé a často nevyslovené, ovšem určují vše. Problém touhy po spásonosném odborníkovi kotví v tom, že nás vlastně proces rozhodování nezajímá. Je pro nás pohodlné, když ho někdo jiný provede. Řešíme už jen výsledky. Nezapojujeme se, ale ani nesledujeme, jak rozhodnutí vznikají. V britské televizi běží on-line přenos z poslanecké sněmovny. Kdokoliv se může dívat na to, jak vzniká to či ono rozhodnutí, jaké padly argumenty, co spadlo pod stůl a proč. Jednoduchá věc ve věku digitálního vysílání. I u nás máme velké možnosti, stačí pár kliků na internetu. My se ale dobrovolně vzdáváme možnosti využívat občanských práv v našem režimu. A to nejen práva rozhodování formovat, ale i práva ho sledovat. A když nevíme, odkud rozhodnutí pramení, sotva kdy se z nás stanou dobří občané s rozhledem a schopností účastnit se na demokratické proceduře. „Stát má smysl duchovní, smysl mravní,“ říká T. G. Masaryk. Jaký ten smysl duchovní bude, to závisí na nás občanech a našich zastupitelích.
Marie Jüptner Medková
Autorka pracuje jako rodič na rodičovské dovolené.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025