11. února, 2015 Josef Mudra
Katalog kuriálních hříchů papeže Františka by mohl platit jako zpovědní zrcadlo i v českých katolických luzích a hájích.
Když papež František před Vánoci 2014 před shromážděnými kardinály a dalšími pracovníky římské kurie představil svůj katalog kuriálních nemocí s tím, že „jsou přirozeně nebezpečím pro každého křesťana a pro každou kurii, komunitu, kongregaci, farnost a církevní hnutí a mohou se vyskytovat na rovině individuální i komunitní“, jistě vyvolal pozdvižení nejen v Římě. Malá revoluce smýšlení, kterou římský biskup předvádí již od svého nástupu, byla nyní podána koncentrovaně v podobě, v jaké ji veřejně zřejmě žádný Petrův nástupce neučinil. A setkání, jež mělo být pro vysoké církevní úředníky spíše pěknou předvánoční besídkou s výměnou zdvořilostí a blahopřání, se změnilo v palbu do vlastních řad. Je otázkou, jaký rozruch vyvolalo papežovo vystoupení v českém katolickém prostředí; zejména na oficiálních místech. Mediální mainstream dal Františkovým slovům náležitý prostor, katolické sdělovací prostředky projev hodnotily spíše opatrně a vesměs kopírovaly pozice, jež oproti „církevnímu středu“ dlouhodobě zastávají: liberální a progresivistická církevní média jásala nad prorockým duchem papežových slov, zatímco novináři se sklonem k tradicionalismu až triumfalismu nad vhodností pontifikových výrazů přinejmenším zdvihali obočí.
Vatikánský katalog je bezesporu vhodným zpovědním zrcadlem pro českou katolickou církev; pojďme se prostřednictvím papežského výčtu společně zamyslet nad polistopadovým obdobím a jeho ohlasy v církvi. Nabízíme pohled mírně subjektivní a spíše kritický; ne s úmyslem církev stavět na lavici obžalovaných, ale poskytnout příležitost k reflexi věcí, které se snad spíše nepovedly, než podařily.
Pozor na planý aktivismus
Papež hovoří o absenci kontroly, sebekontroly, pokání; o pocitu nesmrtelnosti, nezastupitelnosti, imunity, komplexu vyvolených. Mnohokrát z úst našich církevních hodnostářů slýcháme blahosklonný postoj, že Češi vlastně nejsou ve své většině ateisté, že jsou lidmi hledajícími, že je v nich mnoho dobrého. Tyto výroky však nemohou v citlivém posluchači nevzbudit dojem, že řečník je uvnitř přesvědčen o opaku; lidé zkrátka nepotřebují, aby se duchovní stavěli do role morálních autorit, jež budou – jakkoli shovívavě – hodnotit ostatní. Duchovní totiž buď morální autoritou je přirozeně, nebo je karikaturou, která se o to víc snaží do role mravokárce pasovat. Snad by české a moravské církvi příliš neškodil postoj hříšníků, hledajících, učedníků, poutníků, než těch, kdo diktují pravidla a staví se do nepravdivé a zavádějící role „morálně úspěšných“. Čest výjimkám; zde zpravidla platí, že skutečné autority mají příliš pokory a sebereflexe, než by se pouštěly do laciného blábolení o druhých.
František diagnostikuje v církvi planý aktivismus, církev jsoucí spíše Martou než Marií. Ukazuje se, že katolická církev v českých zemích – snad z jistého sentimentu ze slavné minulosti – nedokázala dostatečně přijmout holý fakt, že je církví malou – nejde tedy o masovou organizaci, která by svými kapacitami mohla konkurovat církvi třeba v Itálii, Polsku nebo Bavorsku. Snad proto mnoho lidí z řad laiků i kléru – vesměs s nejlepšími úmysly – chrlilo nápad za nápadem, projekt za projektem, aktivitu za aktivitou. Často na úkor vlastního duchovního života, za cenu syndromu vyhoření, zahořklosti, zneuznání, neboť kýžené výsledky se i přes veškerou snahu nedostavovaly. Aktivismus byl a je patrný zejména ve snaze církve věnovat se mládeži: akcí je mnoho, stejně jako diecézních center pro mládež; vnějškovosti a masovosti se často dává přednost na úkor niternosti a hloubky. Jak by ne, když mnozí organizátoři akcí neznají ani přirozený odpočinek a tím méně jsou schopni a ochotni spočinout na hrudi Spasitele a naslouchat tepu Jeho srdce. Plodem takových apoštolů bývá, jak opět kritizuje římský biskup, teatrální přísnost a neplodný pesimismus, jež jsou ve skutečnosti symptomem strachu a vlastní nejistoty.
Plenární sněm jako švejkovina
Plánování a funkcionářství – další choroba církve, kterou vidí Petrův nástupce. V mnoha českých a moravských společenstvích či spíše vnitrocírkevních organizačních jednotkách – na prvním místě jde o diecéze a následně po jejich vzoru jednotlivé vikariáty a farnosti – se „plnění plánu“, tvorba plánu, výkaznictví stalo samostatným cílem. Pastorační plány, často dobře myšlené, avšak koncepčně zcela nesprávně pojaté, protože malované od zeleného stolu, vycházející z idealismu spíše než z reality, nemohly být pochopitelně v adekvátní míře naplňovány s ohledem na omezené finanční i personální zdroje. Po pětadvaceti letech tohoto přístupu takové dokumenty prakticky nikdo (mnohdy včetně svých tvůrců) nebere vážně a mění se v slohová cvičení vytištěná na křídovém papíře či pečlivě schovaná na církevních webech ve formátu .pdf. Jednoznačným rysem takových postojů a velkým selháním byl tzv. Plenární sněm katolické církve v ČR, který probíhal celých osm let, v průběhu let 1997 až 2005. Jeho hlavním cílem měla být aplikace závěrů Druhého vatikánského koncilu ve zdejších podmínkách. Plenární sněm církve má své opodstatnění, znaly jej již církve v severní Africe na přelomu starověku a středověku a zná je současné církevní právo. Český sněm, jakkoli navenek vykazoval všechny známky propracovanosti do posledního detailu (a promodlenosti), se změnil v jednu velkou švejkovinu: vznikly sněmovní kroužky a odborné sekce, a to od úrovně farností přes vikariátní a diecézní úroveň až po rovinu celostátní. Jednotlivé stupně spolu však v konečném důsledku příliš nekomunikovaly, mimoděk se ukázaly organizační deficity, komunikační bariéry, odtrženost od církevní i společenské reality, přetrvávala dělící čára mezi klérem a laiky i intelektuální vyprahlost nemalé části účastníků procesu. Vyvrcholením byla dvě zasedání plenárního sněmu na Velehradě, nejprve v cyrilometodějském oktávu 2003 a poté o dva roky později, kdy byl sněm zakončen. Když po mnoha a mnoha měsících po promulgaci Vatikánem byly publikovány plody celé práce v podobě sněmovních dokumentů, mnozí pozorovatelé byli zaskočeni: kromě klasického církevního ptydepe nevyprodukoval Sněm nic a celá trapná monstrakce byla odsouzena k zapomnění.
Na stejné startovní čáře
Papež hovoří o jakési disharmonii či dokonce kakofonii: příčinami mohou být rozdílné ideje, boj o posty, absence ducha společenství, chybějící organická jednota. Mluví o kariérismu v církvi, zbožšťování představených, kurii vytýká mentální a duchovní zkamenění, mechanismy praktik a papírů místo skutečného úsilí „být Božími muži“ (a ženami). Opět lze tyto úvahy vztáhnout na české církevní klima posledních 25 let. Totalitním režimům se podařilo s úspěchem církev rozleptat a vnitřně znesvářit. Pokud byla vůbec nějaká sjednocující osobnost, jejíž morální integritu nikdo uvnitř církve v oné zlomové době nezpochybňoval, byl to kardinál František Tomášek, ačkoliv jeho hrdinství ve vztahu k minulému režimu (poté, co byl státem uznáván jako biskup) bývá spíše přeceňováno. Po listopadu byli jakoby na jednu startovní čáru postaveni faráři politicky nepohodlní, ale režimem tolerovaní; kolaboranti z Pacem in terris; aktivní spolupracovníci StB i jejich oběti; vězni padesátých let i ti, již i v nejtěžších letech působili v pastoraci; předúnoroví řeholníci i ti, kdo za nejrůznějších podmínek a okolností vstoupili do řehole za komunismu; příslušníci podzemní církve. Obdobná byla situace mezi laiky. Každý si ovšem nesl svou minulost. Nadto za poslední čtvrtstoletí přišla nová generace, ovšem opět formovaná lidmi z generací starších. Svatý otec se rovněž pustil do kritiky stranického smýšlení, kdy příslušnost k určité skupině je stavěna nad přítomnost k církvi, ano i Kristu. V českých a moravských poměrech netřeba chodit pro příklady daleko. Je známo, že biskupské stolce na přelomu režimu byly téměř bez výjimky obsazeny příslušníky a sympatizanty hnutí fokoláre, jehož vliv v českých církevních poměrech, společnosti i politice je dosud enormní.
Svatojánský kýč i duchovní Alzheimer
Papež kritizuje ty, kteří si vybrali prázdnou slávu, vnějškovost, triumfalismus, odznaky cti. Jistá část věřících – a jsme toho svědky zejména v prostředí intelektuálů, namnoze konvertitů z řad mladé generace – tuto vnějškovost přímo vyžaduje. Zhlédla se v austrokatolicismu, oné ideologii jednoty oltáře a trůnu, středoevropské verze caesaropapismu. Tento model uspořádání pochopitelně v naší polistopadové realitě nemůže fungovat a dále vhání církev do ghetta a namísto církve otevřené dialogu z ní činí skupinku neškodných podivínů, kterým nikdo nerozumí a jejichž v nejpravdivějším slova smyslu folklórních akcí se lid ku svému pobavení rád účastní; příkladem jsou pompézní a notně zkomercionalizované kýčovité nepomucké oslavy – Svatojánské navalis – v Praze.
Papež hovoří o jakémsi duchovním Alzheimeru, ztrátě smyslu pro osobní víru, jež mnohé postihuje pod tlakem povinností. Zde František pojmenovává častý nešvar: část kléru ráda ukládá druhým až nesnesitelná břemena, aniž by se sami jen dotkli tíhy kříže. Takoví lidé rezignují na pravdu a žijí dvojím životem, často velmi cynicky. Příkladem selhání očistných mechanismů je například kauza někdejšího generálního sekretáře České biskupské konference, dnes pracovníka berlínské nunciatury, který uprchl ze země po nikoli věrohodně vyvrácených obviněních z aktivní spolupráce s StB. Na druhé straně papež varuje před terorismem klevet, které jsou v církevním prostředí hojně rozšířeny. Drby, klevety a účelově šířené fámy mohou být jednak prostředkem mocenského boje, jednak pouhé naivní zvědavosti a snahy dokázat, že ten druhý je horší než já. Klevety jsou hojně rozšířeny v českém a moravském církevním prostředí, což svědčí o jistých nezdravých tendencích, nevyrovnání se s minulostí i ochotou mnoha lidí skrývat se za pohodlné masky a morální soudy. O tom, že nepodložená obvinění ničemu dobrému nepřispívají a jako nástroj likvidace protivníků je třeba je odmítnout, svědčí zdravá reakce části české společnosti na nepodložený vynucený odchod trnavského arcibiskupa Bezáka.
Restituce prohloubily zákopy
Papež diagnostikoval rovněž nemoc hromadění majetku. Již nyní se ukazuje, že církevní restituce nakonec nic dobrého nepřinesou, zákopy mezi církví a veřejností se jen prohloubí, antiklerikální propaganda má svou munici na další dlouhá desetiletí. Jsme svědky počínajících nových a nových kol nekonečných tahanic a soudních pří, zpráv o skokovém zvýšení nájemného v objektech, kde jsou poskytovány sociální a zdravotní služby, pro něž tak jako tak nemá církev využití. Ne vždy se totiž majetek dostane do rukou andělů s čistými úmysly a i v takových případech, kdy tomu tak skutečně je, se jistě naleznou firmy ochotné se správou majetku „pomoci“. Pokud papež kritizuje i kuriální lhostejnost vůči druhým, jde často o rodnou sestru lačnosti po majetku.
Na posledním místě papež zmiňuje chorobu „světského profitu a exhibicionismů, když apoštol svoji službu transformuje na mocenské postavení a svoji moc na zboží, za něž získává světské zisky či větší moc“. Opět se vracíme k pověstnému propojení oltáře a trůnu: česká a moravská církev jako by – opět v očekávání majetků a poct – rezignovala na prorockého ducha výměnou za pakt s mocnými. Na národních poutích ve Velehradě a na Staré Boleslavi byl často vídán prezident republiky Václav Klaus, pastýřské listy českých a moravských biskupů obsahovaly často pouze přitakání transformačním reformním praktikám, naopak kritiky polistopadového tunelování a plíživé dekonstrukce sociálních standardů a s nimi spojeným mravním úpadkem jsme se z jakéhosi důvodu nedočkali.
Na rozcestí
Dvacet pět let po listopadovém sametu stojí česká katolická církev na rozcestí: pokud má hrát jakž takž důstojnou úlohu ve společnosti, je třeba, aby – v souladu s posledním koncilem – měla prst na tepu doby a byla schopná a ochotná tlumočit evangelium lidem 21. století jejich jazykem, vědoma si jejich problémů. Jistě je možná i opačná cesta: postupné uzavření do ulity, tiché schvalování nešvarů vlivných tohoto světa výměnou za účast na jimi pořádaných recepcích; setrvávání v iluzi o vlastních úspěších. Statistiky, jak ty ze sčítání lidu, tak ono – pro jistotu již nezveřejňované – sčítání účastníků bohoslužeb – vysílají katolické církvi varovný signál. Papež František hodil svou poněkud nelichotivou předvánoční promluvou pro římskou kurii rukavici i katolíkům v Čechách a na Moravě. Využijí této příležitosti?
Josef Mudra
ROČNÍK XII. – 3. ČÍSLO, ZÁŘÍ 2023