11. února, 2015 Marie Bydžovská
Do plánů napsat text o roli cizinců v české společnosti v posledním čtvrtstoletí silně zasáhly teroristické atentáty ve Francii, a rozvrátily tak celý koncept článku. Po událostech, které šokovaly celou společnost, vyvstávají do popředí muslimští přistěhovalci a zdá se, jako by byli nejdůležitějšími imigranty, jež musí Česko řešit. Přesto nechci psát jen o nich.
Strach z přistěhovalců a nelibost velké částí české populace nad příchodem cizinců totiž nesouvisí pouze s problematikou islámských extrémistů. Podívejme se třeba na Eurobarometr, průzkum prováděný napříč všemi zeměmi EU. V jeho podzimním vydání vyšla imigrace jako třetí největší výzva pro evropské země. Předběhly ji pouze nezaměstnanost a ekonomická situace. V Česku imigraci zařadilo mezi dvě největší výzvy pro EU 26 procent respondentů.
Strach z muslimů a především islamistických teroristů je nicméně minimálně v Česku ještě mnohem silnější než obavy z přistěhovalců. Mnohé vypovídá výzkum veřejného mínění, který v září pro deník Blesk vypracovala agentura SANEP. Islamizace české společnosti se podle něj obává 66 procent obyvatel. Přitom nejvíce se bojí zanášení islámského práva do křesťanské kultury (45,8 procenta) a až poté teroristických akcí (22,7 procenta). S výstavbou nových mešit nesouhlasí 75 procent dotázaných.
Další představu o názoru Čechů si můžeme udělat z prosincového výzkumu CVVM, jenž zjišťoval, co považují Češi za nejzávažnější hrozby pro naši zemi. Na první místo se dostal mezinárodní organizovaný zločin (65 procent) a těsně za něj teroristické skupiny či jednotlivci (62 procent). Radikální náboženská hnutí považuje za vážnou hrozbu 47 procent dotázaných. Uprchlíci z jiných zemí a cizinci žijící v ČR jsou velkou hrozbou pro 32 respektive 22 procent Čechů.
Hrozí nebezpečí v Česku?
Muslimové tvoří jen nepatrný díl českých cizinců. Jejich přesný počet je jen těžko stanovitelný, protože při sčítání lidu je vyplnění kolonky náboženské příslušnosti dobrovolné. Při posledním sčítání lidu v roce 2011 se k islámu přihlásilo asi 3 500 osob. 4,5 milionu lidí ale kolonku náboženská víra nevyplnilo vůbec. Neoficiální odhady tedy udávají, že v ČR žije okolo 10 až 20 tisíc muslimů. Kromě několika stovek českých konvertitů pochází většina muslimů žijících v ČR z nejrůznějších severoafrických, blízkovýchodních a asijských zemí, dále pak z postsovětských republik a oblasti Balkánu.
V českých médiích se rychle po šokujících pařížských událostech vyrojily rozhovory s českými muslimy, kteří téměř jednohlasně potvrzují, že teroristické akce odmítají a chtějí žít se svými sousedy v míru. Razantně odmítlo útoky i Ústředí muslimských obcí v ČR: „Co nejostřeji odsuzujeme hanebný útok extremistů na redakci pařížského satirického periodika Charlie Hebdo a rodinám jeho obětí vyjadřujeme naši nejhlubší soustrast,“ vydalo prohlášení hned v den útoků.
Nic také v současnosti nenasvědčuje tomu, že by se počet muslimů žijících v ČR v blízké budoucnosti měl razantně zvyšovat či že by Česku hrozily útoky ze strany radikálních islamistů. Přistěhovalci z muslimských zemí míří mnohem častěji do západních států, kde mívají již nějaké příbuzné či počítají, že v nich budou žít na lepší materiální úrovni.
Zatím jediný výraznější rozruch související s muslimy způsobil dubnový zásah Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu v objektech Islámské nadace v Praze. Důvodem bylo podezření z vydání a distribuce knihy konvertity Bilala Philipse „Základy tauhídu“, která podle policie šíří rasismus, antisemitismus, xenofobii a násilí proti takzvaným méněcenným rasám. Po zásahu byl obviněn jeden člověk, pětapadesátiletý arabista Vladimír Sáňka. Hrozí mu až deset let vězení.
Přesto i v Česku se mohou objevit muslimové, pro které je radikální islám atraktivní. Vzhledem k možnostem internetové propagandy, kterou Islámský stát a další fundamentalistické skupiny bravurně ovládají, tak i Česku hrozí akce podnikané zfanatizovanými jednotlivci.
Ještě před pařížskými teroristickými útoky se na webu Česká justice objevila zpráva o navrhované novele zákona o zpravodajských službách. Podle ní se „zpravodajská služba zabývala v České republice pobývající osobou, kterou lze označit za islámského fundamentalistu. Veškeré víceméně pravidelné finanční příjmy této osoby pocházejí z některé z arabských zemí a slouží k financování nákladné náboženské a proselytické činnosti,“ cituje Česká justice z důvodové zprávy, jejímž autorem je BIS.
Populisté a velké oči
Otázka muslimských přistěhovalců je mimořádně sledovaná a vyvolává emoce ve všech evropských zemích. Evropané mají oprávněný strach a strach má vždycky velké oči. Je zajímavé, že ať je počet muslimů v zemi jakýkoliv, ostatní obyvatelé se vždy domnívají, že jich je výrazně více. Svědčí o tom graf zpracovaný magazínem The Economist. ČR v něm bohužel není zastoupená, ale stěží bude situace u nás jiná než ve zbytku Evropy.
Například ve Francii tvoří muslimové osm procent obyvatelstva, většinová společnost se ovšem domnívá, že jich je 31 procent, v Itálii představují čtyři procenta, ostatní si myslí, že jich je 20 procent. Polsko a Maďarsko mají podobně jako naše země přibližně 0,1 procenta muslimů, ostatní obyvatelé ale věří, že tam žije muslimů pět respektive sedm procent.
Bohužel se tohoto důležitého tématu nejčastěji chápou populisté. V Česku je nejviditelnějším příkladem rétorika Tomio Okamury. Jeho řešení muslimské problematiky působí jak vystřižené z humoristického časopisu. Facebookové doporučení, že „můžeme chovat pejsky a prasátka jako domácí mazlíčky a chodit je venčit do okolí jejich center, mešit a oblíbených piknikovišť, dávat podnikům v okolí jména jako U hodného pejska, U veselého prasátka a podobně,“ snad nelze chápat jako vážně myšlenou radu.
Přestože preference jeho hnutí Úsvit přímé demokracie následně mírně posílily, stále nestačí, aby obhájilo byť jen jediný mandát ve volbách do Poslanecké sněmovny.
I v tom se zatím značně lišíme od západní Evropy, kde závratně posilují strany, které mají omezení imigrace mezi svými hlavními cíli. Čeští politici mají proto výhodu, že se mohou poučit z chyb západních států. Ignorování problému ze strany mainstreamových politiků bylo důvodem, že na něm mohli získávat politické body populisté.
Proměna české společnosti
Evropa a stejně tak i Česká republika se neproměňují pouze tím, že přicházejí lidé žijící podle cizokrajných kultur, ale mění se samotní starousedlíci, kteří reagují na ať již reálné či zdánlivé nebezpečí, které v příchozích spatřují. Rizikem tak nejsou jen kriminalita, či dokonce terorismus, které přicházejí s přistěhovalci, ale i radikalizace a příklon k extremismu a strachu u starousedlíků.
Islamisty a bojovníky proti nim spojuje snaha omezovat svobody ostatních. Teroristé bojují proti svobodě slova, jak se vyvinula v západní společnosti, proti odpadlictví od islámu a tím i proti svobodě vyznání a proti běžným svobodám třeba pro ženy. Na druhou stranu i antiislamisté by nejradši zakázali Islám jako náboženství a omezili přinejmenším svobodu vyznání.
Za omezování svobod se ale nestaví pouze radikálové. V různé míře si ho ze strachu z terorismu přeje většina populace. Téměř šokující jsou výsledky průzkumu veřejného mínění, který si nechal krátce po pařížských útocích (13. a 14. ledna) vypracovat Český rozhlas od agentury Median. Podle něj by Češi podpořili větší kontrolu ze strany státu. 88 procent se staví za přísnější kontroly na letištích a na hranicích, 74 procent za hustší kamerové pokrytí měst, 64 procent za větší dohled nad bankovními účty, 64 procent za podrobnější monitorování sociálních sítí, 56 procent za větší pravomoci policie při odposleších telefonů a těsná většina za větší kontrolu elektronické pošty.
Česko bralo jako velký úspěch nejen vstup do EU, ale i připojení se v roce 2007 ke státům schengenského prostoru, které zrušily vzájemné vnitřní hranice. Ačkoliv netvoříme s ostatními „schengenskými“ zeměmi jeden stát, žijeme spolu s jejich obyvateli ve společném prostoru bez hraničních kontrol. Kdokoliv se tak může rozhodnout a jet třeba na víkend do Říma nebo na pár dní lyžovat do Alp.
Jenomže tato svoboda má svůj líc i rub. V zóně volného pohybu jsme spojeni se zeměmi, v kterých se demografická a národnostní struktura vyvíjela po Druhé světové válce naprosto odlišně od zemí na východ od Železné opony. Pokud se objeví rizikoví přistěhovalci ve Francii, jsou v určité, i když značně menší míře nebezpečím i pro Česko.
Češi v průzkumech veřejného mínění tvrdí, že svobodu pohybu považují za největší výhodu členství v EU. Vlády, ať levicové nebo pravicové, dlouhodobě zdůrazňují, že volný pohyb po Evropské unii je naše důležitá priorita. Průzkum Českého rozhlasu ale poukazuje na to, že ačkoliv česká veřejnost v klidné době tento zájem sdílí, v době paniky se jej snadno zřekne. 63 procent dotázaných se totiž vyjádřilo, že je pro obnovení hraničních kontrol.
Co se stane s židovsko-křesťanskými kořeny Evropy?
Jak se tedy postavit k cizincům ve světle krvavých událostí z počátku letošního roku? Evropa již nemůže zůstat stejná. Doufejme, že nedojde jen k posunu k nenávisti, nesvobodě a uzavřenosti. Naopak by si Evropa měla uvědomovat své kořeny, a pokud požadujeme od přistěhovalců dodržování našich hodnot a pravidel, měli bychom si je více uvědomovat a více se jich držet my sami. Může to znít banálně, ale když se podíváme kolem sebe, máme sami problémy s dodržováním pravidel a uznáváním vlastních hodnot. Patří mezi ně jak již zmiňované svobody jednotlivců, ale třeba i právo na usilování o osobní štěstí pro všechny – ať již muže nebo ženy, bílé či černé – nebo snaha chránit za každou cenu lidské životy. Možná by ani nebylo od věci si ujasnit, podle jakých pravidel chceme v naší zemi žít.
Stejně tak si Češi a Evropané musí uvědomovat, že za pokračování našeho životního stylu a udržení našich civilizačních hodnot se nebojuje jen v Evropě. Islamistický terorismus neohrožuje pouze Evropu, ale celý svět. Ve stejný den, kdy teroristé v Paříži zastřelili 12 novinářů, islamistická organizace Boko Haram zaútočila na město Baga, ležící na severovýchodě Nigérie a pozabíjela stovky lidí, některé zprávy uvádějí dokonce až dva tisíce mrtvých. V médiích se o masakru objevily spíše jen zmínky, a pokud vyšly delší texty, tak nejdříve s několikadenním zpožděním.
V současnosti je nejpronásledovanější náboženstvím křesťanství. V jednadvacátém století je více křesťanských mučedníků než v dobách rané církve, upozornil na konci června papež František. Otázkou pronásledování křesťanů se zabývá křesťanská organizace Open Doors, která mapuje šikanování věřících v padesáti zemích světa, kde se křesťanům žije nejhůře. Podle této organizace bylo v roce 2014 kvůli víře zabito 2 123 lidí, dvakrát více než v roce 2012. Celkový počet pronásledovaných křesťanů humanitární organizace odhaduje na sto milionů. Islámský extremismus byl hlavním zdrojem útisku v 36 z 50 sledovaných zemí.
Mezi nejvíce pronásledované skupiny patří také Židé, a to i Židé žijící v Evropě. Ředitel Židovského muzea v Praze Leo Pavlát poukázal v rozhovoru pro Český rozhlas, že jenom z Francie v roce 2012 do Izraele emigrovalo přes tisíc Židů, v roce 2013 téměř 3 300, v roce 2014 již 7 000. V loňském roce se podle jeho slov přes 30 tisíc francouzských Židů dotazovalo na podmínky emigrace do Izraele.
Mnoho se mluví o Evropě jako o civilizaci s židovsko-křesťanskými kořeny. Pokud opravdu chceme hájit kořeny naší civilizace, nemůžeme zavírat oči ani před pronásledováním Židů a křesťanů. Evropa nebude mesiášem zbytku světa, ale naše solidarita má patřit i pronásledovaným a vyhnaným Syřanům, Iráčanům či Nigerijcům a prchajícím Židům.
Marie Bydžovská
ROČNÍK XIII. – 2. ČÍSLO, KVĚTEN 2024