11. února, 2015 Tomáš Fošum
Toto není Lánský puč! Zdroj: Vláda.cz
Je jasné, že přesná definice politické odvahy neexistuje, neboť každý politický čin lze hodnotit z různých úhlů, navíc jeho motivace nemusí být vždy úplně čitelná. Při snaze politickou odvahu nějak vymezit představuje vhodnou pomůcku zmíněná kniha: Kennedyho hrdinové se zpravidla rozhodli čelit své straně, svým voličům či většinovému veřejnému mínění, protože byli přesvědčeni o správnosti svého stanoviska a zároveň věřili, že společnost jim dříve či později dá za pravdu. Kompasem jim bylo vlastní svědomí, jemuž se nehodlali zpronevěřit, přičemž vědomě riskovali další kariéru.
Následující výběr českých politiků je ryze subjektivní a neznamená, že dotyční jsou hrdinové každým coulem. Někteří dokonce bývají svými odpůrci líčeni jako ztělesnění zkorumpovanosti. Ostatně, i jeden z Kennedyho senátorů byl zvyklý brát „všimné“, přesto se v důležitý moment zachoval čestně a statečně. Zkrátka, nejde tu o celkový morální profil toho kterého politika, ale o různé odstíny, záblesky politické odvahy. Ve slavném westernu bylo statečných sedm. Při výběru politiků jsem se tudíž omezil na tento počet – s tím, že ten sedmý na svůj hrdinský zápis již nějaký čas čeká.
První český prezident Václav Havel prokázal odvahu během svého života mnohokrát, asi je zbytečné zmiňovat jeho roky strávené v komunistickém kriminále. V demokratických časech běžně vykazoval politickou statečnost v zahraniční politice – například když krátce před svým odchodem z prezidentského úřadu v roce 2003 podpořil americkou vojenskou intervenci v Iráku, která byla, nejen u české veřejnosti, velice nepopulární, Havel však byl přesvědčen o její správnosti.
V domácí politice lze za odvážný čin označit například jeho kontroverzní Rudolfinský projev z prosince 1997. Dodnes převládá interpretace, že tehdy Havel zbaběle kopal do svého rivala Václava Klause, jenž se po pádu své vlády ocitl na politickém dně. Jenže je si třeba uvědomit, že Havel tenkrát riskoval své další působení na Pražském hradě. Za pár týdnů se totiž konaly prezidentské volby, přičemž tehdy ještě hlavu státu volil parlament. Havel tedy v Rudolfinu mluvil ke svým voličům, přičemž hlasy Klausovy ODS mohly vzhledem k rozložení sil v obou sněmovnách sehrát klíčovou roli. Havel byl tak nejspíše veden poctivou snahou odkrýt karty. Než být prezidentem z Klausovy milosti, to raději jím nebýt vůbec. Risk vyšel a Václav Havel v tajné volbě uspěl.
Havlovi bývá přičítána k dobru omluva vyhnaným sudetským Němcům z prosince 1989. Jenže Havel svůj – zpočátku ukázkově politicky odvážný – postoj postupem času poněkud relativizoval. Zarážející bylo, když se před sněmovními volbami v roce 2002 přihlásil k parlamentnímu prohlášení o neměnnosti výsledků druhé světové války. Na místě by bylo spíše důrazné odmítnutí kolektivní viny, která byla u nás na Němce po válce uplatněna, a vymezení se vůči populistickému strašení „německým živlem“ v předvolební kampani.
Václav Klaus se vždy rád stylizoval do role rebela, který tu bojuje s přesilou fanatických „ekologistů“, tu zase stíná hlavy bruselské hydře. Tyto libůstky mu ovšem u většiny voličů neškodily. Přesto svého času Václav Klaus ukázal, že má opravdovou politickou kuráž. Nejde ani tak o reformy na počátku 90. let, které zaštítil a o jejichž prospěšnosti dokázal veřejnost, natěšenou na západní blahobyt, přesvědčit. Politickou odvahu projevil především v roce 1992 při dělení Československa. Jedinou alternativu totiž představovala nefunkční federace a neustálé výčitky, kdo komu brání v rozletu. Dnešní bezproblémové vztahy Čechů a Slováků, daleko lepší než za federace, dávají Klausovi a spol. zpětně za pravdu. Jenže tehdy vůbec nebylo jasné, že to tak dopadne. Dělení státu představovalo velký risk, a kdyby se nepovedlo, Klaus by skončil na smetišti dějin o 20 let dříve. Tady je třeba se smutkem konstatovat, že žádný velký politický čin už Václav Klaus od rozdělení Československa nepředvedl. Spíše naopak. Svůj politický odkaz neustále rozmělňoval nepříliš chvályhodnými kousky typu opoziční smlouvy nebo házení klacků pod nohy svým nástupcům v čele ODS.
Asi už nikdy nebude ministrem vnitra chlapík, jenž v mládí pásl krávy na slovenských horách. Jan Ruml měl před listopadem 1989 díky své příslušnosti k disentu vůbec dobrodružný život. Určitě měl tedy pro strach uděláno. Na podzim 1997 na vnitru dobrovolně skončil a byl na odchodu z politiky. Měl v plánu dohnat věci, které za komunismu nemohl, například vystudovat vysokou školu. Právě v ten okamžik se však nechal strhnout do nečekaného politického dobrodružství, když společně s Ivanem Pilipem vyzval Václava Klause, aby odstoupil z funkce předsedy ODS kvůli nejasnému financování strany. Premiér Klaus byl tehdy na služební cestě v Sarajevu, což Ruml ve chvíli, kdy plánoval své veřejné vystoupení, nevěděl. Poté, co byl o Klausově nepřítomnosti informován, mu alespoň do Sarajeva zavolal. Klaus odstoupit odmítl a jeho vláda padla. Jan Ruml náhle získal punc zrádce, který zbaběle vrazil dýku do předsedových zad.
Jenže Ruml, v rámci ODS tehdy všeobecně uznávaná morální autorita, se podle dostupných svědectví Klause rozhodně nebál. Spíše v reakci na zprávy o tajném stranickém kontu a chystaném odchodu lidovců z vlády podlehl dojmu, že je třeba okamžitě jednat, a vzal to na sebe. Pilip se přidal, ale iniciátorem byl Ruml, jehož kroky v tu chvíli bezpochyby nevedl osobní prospěch ani touha po pomstě – chtěl zachránit vládu, v níž on sám už nebyl. Myslel si, že jde o hodiny, proto se rozhodl na Klausův návrat nečekat. Rozpadu vládní koalice se obával i kvůli pravděpodobnému nástupu Miloše Zemana k moci, u něhož údajně spatřoval riziko kvůli ruskému vlivu v jeho okolí. Rumlova záchranná mise však selhala, vláda padla. Ironií osudu se navíc „atentátníkům“ povedlo zachránit Klausovu skomírající politickou kariéru. Klaus se mistrně prezentoval jako oběť spiknutí (Havla, Rumla, lidovců a dalších), navíc se brzy překvapivě spojil se svým někdejším úhlavním nepřítelem Zemanem, jehož nástupu do čela vlády tak Jan Ruml stejně nezabránil. Rumlovi už se nikdy nepodařilo obnovit „předsarajevský“ vysoký kredit a z politiky se časem vytratil. Minimálně v jedné věci mu však historie dala za pravdu – stačí se podívat na dnešní prokremelské taneční kreace prezidenta Miloše Zemana.
Málokdy se dnes o expremiérovi Mirku Topolánkovi dočtete něco pozitivního. Přitom přese všechny své kontroverzní kroky si zaslouží ocenění, jak svého času uhasil „občanskou válku“ na pravici, která vypukla po výše zmíněném „Sarajevu“. Když v roce 2002 stanul v čele ODS, očekávalo se, že bude víceméně pokračovat v Klausově politice. Jenže Topolánek se od Klause, jenž se v roce 2003 stal prezidentem, začal emancipovat. Nesdílel jeho předpojatosti vůči Evropské unii, zeleným, katolické církvi, sudetským Němcům a Václavu Havlovi. Navíc si dovolil kritizovat opoziční smlouvu z dílny dua Klaus-Zeman. Topolánek byl v dobrém slova smyslu pragmatik, chtěl dělat praktickou středopravicovou politiku bez prázdného ideologizování. V roce 2006 byl ochotný vzít do vlády Zelené, navíc jim kývl na Karla Schwarzenberga coby ministra zahraničí. Klaus zuřil: „Rakušan“, šlechtic a Havlův kamarád k tomu v čele diplomacie!
Topolánkův kabinet začal chystat nepopulární reformy, nebál se řešit ani neustále odkládané církevní restituce, jež však i díky Klausově páté koloně v ODS parlamentem neprošly. Čím dál otevřenější spory s „otcem zakladatelem“ se Mirku Topolánkovi nevyplatily. Klaus si takticky počkal na prezidentské volby v roce 2008, kdy ještě hlasy Topolánka a spol. potřeboval. Po svém znovuzvolení ovšem premiérovi víceméně vyhlásil válku. Demonstrativně se vzdal funkce čestného předsedy ODS a v březnu 2009 měl prsty v pádu Topolánkovy vlády uprostřed českého předsednictví EU.
I přes neslavný konec Mirka Topolánka v politice je mu třeba přiznat, že se svého času zachoval politicky odvážně, když smířlivě natáhl ruku k příznivcům Václava Havla, které Klausova ODS po roce 1997 považovala za smrtelné nepřátele. Politicky na svou „herezi“ doplatil, alespoň načas však z ideologické sekty udělal středopravicovou stranu ochotnou hledat širší podporu pro prosazení nutných změn.
Politická odvaha může mít spoustu podob. Jednou z nich je ochota čelit sám rozbouřenému davu. Když v červnu 2011 před ministerstvem financí rozzuření odboráři skandovali, aby tehdejší ministr Miroslav Kalousek „vylezl“, asi nečekali, že se tak stane. Kalousek je svým příchodem zaskočil, navíc v klidu reagoval na urážky a spílání. Jako mistrný diskutér si náhlou bezmocnost davu užíval a z celé situace vyšel jako vítěz. Ne všechny kroky Miroslava Kalouska lze samozřejmě označit za vzorové. Například jeho salto mortale v srpnu 2006, kdy ještě coby šéf lidovců byl ochotný uzavřít koalici s ČSSD za tiché podpory komunistů, dodnes postrádá racionální vyjasnění. V paměti zůstává jen nezvykle bledý Kalousek s třesoucíma se rukama. Pokud byl k tomuto kroku dotlačen spolustraníky, on, který se před tím dlouhé měsíce vymezoval vůči parlamentní spolupráci sociálních demokratů s komunisty, měl raději rezignovat. Tenkrát z hlediska politické statečnosti jednoznačně selhal. Třeba si z toho vzal ponaučení a nikdy už nepůjde proti svému přesvědčení, a tudíž například neuzavře v budoucnu mesalianci s Andrejem Babišem.
Jiří Dienstbier junior má ve své ČSSD pověst solitéra, s nímž se obtížně spolupracuje. To je docela dobře možné, ale ono solitérství může v některých případech vyplývat z jisté zásadovosti a neochotě porušovat sliby. V roce 2010 učinili sociální demokraté Jiřího Dienstbiera svým kandidátem na pražského primátora. Ačkoli se ČSSD v kampani ostře vymezovala vůči „kmotrovské“ ODS, po volbách se právě s ní rozhodla udělat koalici, přestože se nabízelo přirozenější spojení s vítěznou a hlavně nezkompromitovanou TOP 09, což prosazoval právě Dienstbier. Ten nehodlal porušit dané slovo voličům a pražská ČSSD ho odstavila od rozhodování.
Další střet s vlastní stranou čekal Jiřího Dienstbiera při prezidentských volbách v roce 2013. Dienstbier tehdy v barvách ČSSD sám kandidoval, nicméně do druhého kola se nedostal. Strana najednou řešila dilema, koho z finalistů podpořit. Nakonec pragmaticky vsadila na svého bývalého předsedu Miloše Zemana, ačkoliv s ním byla už deset let na kordy. Vlastně ho podpořit musela, pokud se nechtěla dostat do rozporu s většinou svých voličů, kteří by Zemana podpořili tak jako tak.
Jiří Dienstbier se ovšem stranickému rozhodnutí odmítl podřídit a prohlásil, že Zemana z dobrých důvodů volit nemůže. Dva měsíce na to se novopečený prezident dočkal ovací na sjezdu ČSSD, kde zároveň Dienstbier přišel o funkci místopředsedy strany. Na jeho varování, že Zeman se na prezidenta nehodí a sociálním demokratům škodit nepřestane, však brzy došlo. Při tzv. Lánském puči se v říjnu 2013 pokusil prezident odstranit z funkce šéfa ČSSD Bohuslava Sobotku oslabeného nedobrým výsledkem ve sněmovních volbách. Tehdy se Dienstbier za Sobotku důrazně postavil a pomohl mu puč odrazit. Příliš velkého vděku se zato nedočkal. Sobotka, jenž se i díky němu stal premiérem, sice vzal Dienstbiera do vlády, ale jeho kandidaturu na funkci prvního místopředsedy ČSSD nepodpořil. Nejspíše k tomu přispěla událost z loňského léta, kdy Dienstbier odmítl přistoupit na kompromis s opozicí ve věci služebního zákona, a dostal se tak se Sobotkou do sporu. Zde se ukázal typický Dienstbier, který odmítá hájit něco, o čem není přesvědčen.
Dlouhodobým čekatelem na politickou odvahu je již zmíněný Bohuslav Sobotka. Přitom v létě 2013 měl obrovskou příležitost vysloužit si ostruhy. Tehdy se sociální demokraté přeli, zda podpořit Rusnokovu vládu, nebo ne. Připomeňme, že Rusnokův kabinet si najmenoval prezident Zeman bez ohledu na parlament a notně tak pošlapal dosavadní ústavní tradice. Prezident utržený ze řetězu potřeboval zkrotit, což si uvědomoval i Sobotka, který před novináři přesvědčivě argumentoval, proč si prezidentská vláda nezaslouží důvěru. Jenže v momentě, kdy zjistil, že většina vedení ČSSD bude prosazovat, aby strana vládu podpořila, měl Sobotka dvě možnosti: Buď jít do vnitrostranického střetu a ohrozit před blížícími se sněmovními volbami své předsednické a potenciálně i premiérské křeslo. Anebo se podvolit a doufat, že se tím premiérem přece jen nějak stane. Bohužel pro naše demokratické tradice si vybral tu druhou možnost. Premiérem se s odřenýma ušima sice stal, ale pomohla mu jen souhra náhod, nikoli politický um, natožpak odvaha.
Netřeba ovšem nad Sobotkou úplně lámat hůl. Zdá se, že ještě dostane příležitost své selhání napravit. Ve vládě se totiž ocitl s nevypočitatelným Andrejem Babišem, jenž postupně přebudovává naši liberální demokracii v oligarchii postsovětského ražení. Sobotka nebezpečí spojená s Babišem vnímá, čas od času o nich na veřejnosti otevřeně mluví a … A nic. Dál sedí s Babišovým ANO ve vládě. Možná chce stejně jako v případě Rusnokovy vlády problém vysedět. Jenže podruhé mu stejná taktika asi nevyjde. Měli bychom proto ve vlastním zájmu Sobotkovi přát, aby, až se začne zase lámat chleba, našel sílu jít s oligarchou do střetu, a to i za cenu konce vlády. Možná už pak nikdy nebude premiérem, ale dějiny ho třeba ocení daleko více, než kdyby seděl ve Strakovce osm let.
Cílem tohoto článku rozhodně nebylo povýšeně hodnotit politiky, zda vykazují rysy hrdinství, či nikoliv. Na politiky bývá jen více vidět, ale boj s vlastními strachy, pohodlností nebo sebestředností svádí každý z nás. Jak ostatně píše Kennedy, „příležitost prokázat, co v nás vězí, dostaneme dříve či později všichni“. Čili odvahu bychom měli po politicích vyžadovat jen v případě, pokud se o ni budeme pokoušet i ve svém soukromém životě.
ROČNÍK XIII. – 3. ČÍSLO, ZÁŘÍ 2024