09. října, 2026 Tomáš Fošum
Před nedávným jednáním visegrádských premiérů se zdraví Donald Tusk (vlevo) s Andrej Babišem. Přihlížejí Péter Magyar a Robert Fico. Foto: vlada.gov.cz
Je Česko po více než dvaceti letech od svého vstupu do Evropské unie standardní členskou zemí?
Jsme standardně zapojeni do všech procesů souvisejících s členstvím v Evropské unii, takže v tomto ohledu ano, byť někdo může namítat, že nemáme třeba euro. Podle mě jsme se ale stále mentálně nesžili s tím, že jsme součástí nějakého celku a že tímto celkem jsme i my. Pořád tady převažuje dichotomie „my a oni“. Evropskou unii vnímáme jako osmadvacátou entitu vedle sedmadvaceti národních států. Neznám samozřejmě situaci ve všech členských zemích, třeba je to v řadě z nich podobné. Když jsem šel v Bruselu k holiči, také si stěžoval, co Evropská unie zase vymyslela. Přijde mi však, že u nás je to hodně záležitost i u elit. Těžko může někdo po běžném občanovi chtít, aby zcela chápal fungování EU, když sotva chápe fungování českého ústavního systému. Odtažitý vztah k evropské integraci jako k nutnému zlu je však podle mě celonárodní záležitostí. A teď samozřejmě někdo může říct, že Unie je zlá. Na tento názor má každý právo. Nejhorší je ale se vůči ní vymezovat tím, že v ní nebudeme aktivně pracovat, zatímco její odpůrci klidně pracují na jejím zániku. Tento nezájem vnímám mezi českými elitami jako velmi silný. Samozřejmě nikdo nemůže očekávat, že se běžná rodina někde na Karlovarsku bude u oběda bavit o fungování EU, ale tato debata moc neprobíhá ani na úrovni českých elit.
Čím to podle vás je?
To je otázka spíš na sociologa, ne na mě. Na první dobrou mě napadá, že je to mimo jiné dědictví devadesátých let, kdy Václav Klaus jako tehdejší dominantní osoba politického spektra tento přístup prosazoval. Později už jako prezident prohlásil něco ve smyslu, že věci přicházející z Bruselu může kritizovat, aniž by je četl. To mi tehdy připomnělo dobový výrok Leonida Brežněva, který na zasedání Ústředního výboru komunistické strany Sovětského svazu, kde se probíralo Solženicynovo Souostroví gulag, prohlásil: „Nikdo z nás tuto knihu nečetl, ale všichni víme, že to je špinavá protisovětská pomluva.“ Zpět ke Klausovi. Když máte na politické scéně silnou osobnost schopnou formulovat jasné teze a nemáte jiné silné osobnosti, které by dokázaly s tím polemizovat, což byla podle mě dlouhou dobu česká realita, nějakou stopu to zanechá.
Má Česko dostatečné zastoupení v institucích Evropské unie?
Nemá, na to jsou statistiky. V Evropské komisi pracuje méně Čechů, než by odpovídalo počtu obyvatel. Týká se to i manažerských postů. To ale platí pro řadu zemí, třeba i pro Nizozemsko, u kterého je to ale dáno nezájmem nizozemských elit z důvodu, že to pro ně není platově atraktivní. Takže Česko není jediné podzastoupené. Jde celkově o asi třináct zemí. Ale u nás je to výsledek dlouhodobého nezájmu, protože lidé z Komise říkají, že se v minulosti málo Čechů hlásilo do výběrových řízení i na nižší pozice. Měli jsme tak málo „dělníků“, kteří by pak postupovali v kariéře dál. Česko donedávna nikdy nemělo generálního ředitele v Evropské komisi, zatímco třeba Slovensko, Estonsko nebo Malta ano. Teď tedy máme generálního ředitele OLAFU, ale to není úplně nejvýznamnější generální ředitelství. Je to prostě vyšetřující orgán, ale netvoří nové politiky nebo návrhy.
Zhruba od nástupu vlády Bohuslava Sobotky byla vidět jakási snaha s nedostatečným zastoupením Čechů v institucích EU něco dělat. Postupem času došlo k pozitivním změnám z hlediska lobbingu, protože na manažerské posty už je potřeba podpora národní země, neboť na této úrovni je již každý kandidát kvalitní. V minulosti to bylo z české strany úplně tristní. Například premiér Petr Nečas veřejně říkal, že by Češi z Bruselu měli jít pracovat do státní správy, kde je přece potřebujeme. Šlo o absolutní neuvědomění si, že tito lidé můžou být Česku leckdy užitečnější v Bruselu, než kdyby byli v Praze. Přístup českých vlád se od té doby určitě změnil k lepšímu. Otázka je, jestli to bude pokračovat i za vlády Andreje Babiše, jestli třeba neseškrtá finance na sekondované experty a podobně.
Lze u českých vlád vysledovat v evropské politice nějakou kontinuitu?
Samozřejmě jako každé téma i Evropská unie je předmětem politického boje ve smyslu, že strana A má na ni jiný názor než strana B. To je dobře, ale bylo by asi známkou nezdravosti daného státu, kdyby jeho postoj k Evropské unii se změnami vlád létal úplně od zdi ke zdi. Takže nějakou kontinuitu u českých vlád lze určitě vysledovat. Česko je zemí snažící se například o prohlubování vnitřního trhu nebo o omezování protekcionismu. Jenomže mně přijde, že je to taková slovní kontinuita. O odstraňování bariér na vnitřním unijním trhu mluvili úplně všichni premiéři: Andrej Babiš, Petr Fiala i jejich předchůdci. Ale když se pak podíváte na konkrétní činy v Unii, tak co pro to čeští politici dělají? Když se teď objevil návrh na 28. režim, který by usnadnil podnikání napříč EU, patřilo Česko mezi země, které měly řadu výhrad.
My jsme tak sice pro prohloubení vnitřního trhu a vyčítáme Evropské unii, že je zkostnatělá a plná překážek pro byznys, přitom však odmítáme věci, které by s tímto mohly něco dělat. Odmítáme zmíněný 28. režim nebo jednotný kapitálový trh. Respektive rétoricky jsme pro, ale nechceme kroky, které k navrženým změnám vedou. Potom však nelze nenabýt dojmu, že vnitřní trh opakujeme jen jako mantru, protože nás nic jiného nenapadá. V praxi pro něj ale skoro nic neděláme, ať už je u moci Fiala, nebo Babiš. Takže to je z mého pohledu negativní kontinuita.
Podařilo se některé české vládě prosadit v EU něco výrazného? Dalo by se říct, že Česko někdy v Unii zazářilo?
Za našeho předsednictví v Radě EU v roce 2022 jsme asi uspěli víc, než kdokoliv čekal, třeba při schválení legislativního balíčku Fit for 55. Symptomaticky jsme se k tomu ale pak přestali hlásit. Teď neříkám, jestli je dobře, nebo špatně, že tento balíček vznikl. Myslím si, že Green Deal, jehož je součástí, je do značné míry příliš ambiciózní, ale to je věc úplně jiná. Faktem zůstává, že jsme se během předsednictví bili v prsa. Vláda Petra Fialy novinářům posílala oslavné tiskové zprávy, jak české předsednictví dokončilo práci na té či oné legislativě z balíčku Fit for 55. Pak předsednictví skončilo, v Česku začal předvolební boj, a najednou bylo všechno špatně. Předseda poslaneckého klubu ODS Marek Benda řekl, že jsme to tehdy schválili z jakési nepozornosti. To je samozřejmě úplný nesmysl.
Ve veřejném prostoru zaznívají příklady, kdy Česko něco v Unii prosadilo. Ale vždycky jsou to věci typu, že Martin Kupka jako tehdejší ministr dopravy dal dohromady koalici států, která zmírnila návrh emisní normy Euro 7 týkající se automobilů. Fajn, asi to je užitečné, ale zase je to zákopová válka proti něčemu. Pořád si ale nedokážu vybavit příklad české vlády, která s něčím přišla sama a předložila na Radě nějakou složitější legislativu. Na to podle mě nemáme. Musíme být ale realističtí. Nevím, kolik států naší váhové kategorie je něčeho takového schopno.
Slovo zazářit v EU si s žádnou českou vládou zkrátka nedokážu spojit. Respektive je třeba říci, že obě dosavadní předsednictví v Radě EU se objektivně velmi povedla. Když jsme pod tlakem, jsme asi schopni něco předvést. Potom se ale k některým výsledkům neznáme, viz Fit for 55, nebo si shodíme vládu jako během prvního předsednictví v roce 2009.
A nelze říct, že Česko zazářilo v roce 2022 poté, co Rusko zahájilo plnohodnotnou invazi na Ukrajinu? Že společně s Polskem a dalšími státy posouvalo Evropskou unii k tvrdšímu postoji k Rusku a k větší pomoci Ukrajině?
Vladimir Putin tehdy českému předsednictví objektivně velice pomohl, protože kdyby nebyla válka na Ukrajině, hlavním tématem by byl Green Deal a podobně. A to by pro české předsednictví bylo politicky nesmírně těžké. Takto jsme řešili zachování jednoty EU vůči válce, což bylo pro Česko mnohem jednodušší.
Když válka vypukla, byl český veřejný prostor plný vyjádření politiků a komentátorů, kteří zdůrazňovali: „Podívejte se, měli jsme pravdu, my jsme vám to říkali. Teď naroste váha zemí střední a východní Evropy v Evropské unii, protože my jsme přece Rusko od začátku prokoukli.“ Ústav mezinárodních vztahů vydal v roce 2023 analýzu, která upozorňovala na rizika podobného triumfalismu. Myslím si, že to bylo namístě. Jestli někdo neměl právo bít se v prsa, jak Rusko prokoukl, tak to bylo Česko, které mělo ještě mnohem větší závislost na ruském plynu než Německo. U něj šlo o více než padesát procent dodávek, u nás o skoro sto procent. Na obranu jsme dávali v poměru vůči HDP ještě méně než Němci. Takže nevím, jestli zrovna my jsme se na rozdíl třeba od Poláků nebo některých pobaltských zemí měli čím chlubit.
Počáteční celkem zásadový postoj k ruské agresi vůči Ukrajině naše postavení v EU tedy nezměnil?
Nemyslím si, že platí teze, že válka na Ukrajině posílila vliv střední a východní Evropy v Evropské unii. Mohlo se tak stát, kdyby tyto země této „příležitosti“ využily. Třeba Poláci objektivně velmi zvýšili svůj vliv v EU, ale souvisí to spíš s tím, jakou mají vládu. Kabinet Donalda Tuska se konstruktivně zapojuje do evropského dění. Není to jenom laciná kritika jako u nás. Poláci pochopili, že když budou aktivní, můžou hodně získat, protože EU o to stojí. Polsko je významná země a velká ekonomika.
Česko podle mě zůstává pořád u toho bití se v prsa, viz Fialova vláda a její podpora Ukrajiny. Premiér Fiala říkal, že jde o všechno, ale statistiky o české podpoře Ukrajiny jsou známé. Podporovali jsme ji hlavně na začátku. Nějaký leadership tam tehdy byl. Bavil jsem se pár měsíců po invazi s diplomaty středně velkých západních zemí v Praze a oni říkali. „Wow, měli jste pravdu, vy jste chtěli dodat tanky Ukrajině. To pro nás tehdy bylo naprosto nepředstavitelné.“
Jenomže to záhy ustalo a potom jsme ve finále patřili ve vojenské podpoře Ukrajiny mezi nejhorší země Unie. Zase jsme po počátečním vzepětí zůstali hlavně u rétoriky. Česká muniční iniciativa je samozřejmě super, ale my sami jsme do ní dali jednotky miliard korun. Jde o kapku v moři. Válka na Ukrajině je sama o sobě hroznou tragédií, ale místo toho, abychom této „příležitosti“ využili třeba jako Polsko nebo pobaltské státy, zůstali jsme hlavně u slov. Činů se za Fialovy vlády příliš nedostávalo a u té Babišovy už prakticky scházejí.
Andrej Babiš se loni vrátil do premiérského křesla po čtyřech letech v opozici. Lze v jeho evropské politice pozorovat nějakou kontinuitu? Připomínám, že jeho hnutí ANO mezitím v Evropském parlamentu odešlo z liberální frakce k Patriotům pro Evropu.
Na hodnocení je docela brzo, ale zatím si myslím, že tam kontinuita je. Fakt, že je Babišovo ANO u Patriotů, až takovou roli nehraje, protože v liberální frakci ALDE bylo víceméně omylem. Co se týče politiky premiéra v EU, shodou okolností je opět na stole jednání o novém unijním víceletém rozpočtu, takže tam jsou priority úplně stejné jako minule, tedy zemědělství a koheze. A byly by stejné, i kdyby u moci zůstala Fialova vláda. Odpor k čemukoliv zelenému je také konstantní. Bylo to tak i za předchozí Babišovy vlády, kdy se Česko v řadě věcí rétoricky vymezovalo, aby je pak v praxi samozřejmě přijalo. Ono to tak nejspíš nakonec dopadne i tentokrát. Takže zatím u Babiše vidím rozdíl jenom ve výrazně vyhrocenější rétorice vůči EU, která ale už v předchozím premiérském období u něj byla dost skeptická.
Jak velkou roli hraje v Evropské radě Babišův nevyjasněný střet zájmů, na který třeba nedávno opět poukázala Evropská komise? Řeší to ostatní státníci na unijních summitech?
Myslím si, že Babišův střet zájmů tam nehraje vůbec žádnou roli. Evropská rada funguje jako klub, jehož legitimním členem je jako český premiér i Andrej Babiš. A jakmile jste prostě legitimní představitel dané země, ostatní členové klubu neřeší vaše soukromé záležitosti odehrávající se ve vaší domovské zemi. Kdyby měli dojem, že Babiš uzurpuje moc, že ničí právní stát, tak se to projeví. Viz třeba bývalý maďarský premiér Viktor Orbán, jemuž samozřejmě narušování právního státu a podobně ubralo na postavení. Tohle se ale v Česku neděje. Když byl Silvio Berlusconi italským premiérem, samozřejmě všichni viděli, jaké má doma kauzy. Střet zájmů byl u něj v Itálii také obrovským tématem, ale jeho kolegové na Evropské radě to neřešili. Byl legitimním představitelem své země.
V roce 2023 jste v rozhovoru pro Český rozhlas Plus řekl, že evropští premiéři a prezidenti si oddychli, že na unijní summity už nejezdí Andrej Babiš, ale Petr Fiala. O co přesně šlo?
Myslel jsem to tehdy tak, že Babiš byl negativně vnímán, protože nevystupoval jako konstruktivní hráč. Stačí se podívat do veřejných záznamů ze summitů Evropské rady. Když vystupoval Viktor Orbán, mluvil naprosto k věci. Pak samozřejmě vyšel ven ze sálu a na tiskovce říkal šílené věci pro domácí publikum, ale na zasedání premiérů a prezidentů byl konstruktivním, racionálním hráčem. A pak v těchto záznamech vidíte, co na summitech říkal Babiš. Byly to ideologické bláboly, které pak povídal i na tiskovkách. Na jeho ideologické postoje však na summitech není nikdo zvědavý, je to schůzka za zavřenými dveřmi.
Měl prostě neustálou tendenci ostatní lídry poučovat. Pamatuji si, že když se za jeho minulé vlády řešil unijní víceletý finanční rámec, v Bruselu novinářům vyprávěl: „Však já jsem jim tam řekl, ať ten rozpočet nechají napsat mě. Já to napíšu pro celou Evropskou unii. Víte, kolik rozpočtů jsem v životě sestavoval v Agrofertu?“ Věřím tomu, že přesně takto jim to povídal za zavřenými dveřmi. Jakou kredibilitu v tomto klubu pak asi může mít?
Když kandidoval v roce 2023 na prezidenta proti Petru Pavlovi, bruselský korespondent Financial Times Henry Foy napsal, že v Bruselu ani v metropolích členských států EU Babišovi určitě nefandí, protože s ním mají právě onu zkušenost jako s nekonstruktivním aktérem na Evropské radě. Proto si tedy nejspíš oddechli, když v roce 2021 prohrál sněmovní volby a přišel Petr Fiala. Jeho ODS je sice u Evropských konzervativců a reformistů (ECR), což také není úplně mainstreamová frakce, jenže Fiala měl postupem času mentálně blíže spíše k Evropské lidové straně (EPP). A navíc je to standardní hráč hájící zájmy své země. Není to egomaniak jako Babiš, který si myslí, že ví všechno nejlíp.
Dá se říci, se kterými zeměmi Česká republika v Radě EU nejčastěji hlasuje?
Dá se to dohledat na stránkách Rady, nicméně liší se to téma od tématu. Například z hlediska azylové a migrační politiky je Česko součástí koalice vedené Dánskem a Nizozemskem. Z hlediska jednotného trhu je důležitým partnerem Nizozemsko, což zdůrazňují čeští i nizozemští diplomaté. Byť v praxi to často probíhá tak, že lidé na ministerstvu průmyslu a obchodu, kteří mají jednotný trh na starosti, spolupracují na non-paperech požadujících další integraci, a pak jim jsou z politické úrovně do toho házeny vidle. To je ale jiná věc. EU funguje na bázi koalic. Nebýt v nich by byla největší hloupost, takže Česko se samozřejmě do koalic zapojuje.
Jaký význam má Visegrádská skupina? Hrála někde v EU důležitou roli?
Někteří politici používají Visegrád hlavně jako PR. Pamatuji si projev europoslance Alexandra Vondry na kongresu ODS v lednu 2020, kde řekl, že česká zahraniční politika musí mít tři kotvy: EU, NATO a Visegrád. Dal je na stejnou rovinu, což je samozřejmě naprosté nadsazení významu visegrádské čtyřky. Není tajemstvím, že v migrační krizi v letech 2015 až 2016 tyto země měly do značné míry společný postoj. Fajn, ale kvůli tomu nemusíte být členem Visegrádské skupiny. Ta má určitě smysl v různých formách spolupráce například na kulturních nebo vědeckých projektech, ale v řadě ohledů nemají tyto státy společné stanovisko. Ať už se to týká třeba zemědělství, energetiky nebo války na Ukrajině. Na Visegrád nadměrně nasvítila pozornost migrační krize a politici jako Babiš, kteří nemají asi nic jiného, se o něj opírají jako o berličku. Myslím si, že Alexandr Vondra to tehdy prohlásil, protože to bylo populární. Snad tomu proboha sám nevěřil. Nicméně v programovém prohlášení současné české vlády se Visegrád zase staví na piedestal. A co se stalo od té doby? Nevšiml jsem si, že by se proměnil ve funkční platformu pro prosazování zájmů.
Navíc jak se ve visegrádských státech střídají vlády, vlastně nikdy se nesejdou ideologicky stejně naladění premiéři.
Právě. Nebo se shodnou na odporu vůči nelegální migraci, ale na to dnes nepotřebujete Visegrád. Na to máte Dánsko, Nizozemsko, Itálii nebo Švédsko, které úplně změnilo postoj oproti době před deseti lety. Zúčastnil jsem před pár lety setkání, které svolal norský velvyslanec v Praze. Byli tam velvyslanci řady západních zemí a všichni říkali: „Na co V4? My ten tvrdý postoj vůči nelegální migraci chceme prosazovat s vámi, na to nepotřebujete Visegrád.“ To je naprostá pravda. Myslím si, že inteligentnější čeští politici, a hlavně tedy úředníci, pochopili, že svých cílů například ohledně migrace mnohem lépe dosáhnou ve spojenectví se státy, jako je Dánsko, než aby se „špinili“ třeba s Maďarskem v době, když tam byl u moci Orbán. Chytřejší si spočtou, že je lepší prosazovat stejný názor s někým vlivným než s někým méně respektovaným.
Jak český přístup ovlivňují česká média?
Někdy slyším od politiků, jak média strašně málo nebo špatně píšou o EU. To může být pravda, nicméně hlavními, kdo utváří veřejné mínění nejsou média, ale politici. Takže je to přesně naopak. Média ve většině případů referují o tom, co dělají politici. Když tady budou politici, kteří si EU a české členství v ní vezmou jako téma, budou o tom mluvit, budou to vysvětlovat, budou o tom referovat i média. Jinou věcí jsou komentátoři, kteří se Evropské unii věnují. Jejich úroveň je často velmi špatná. Někteří z nich s výjimkou krátkého press tripu v Bruselu nikdy nebyli, nemají tam žádné kontakty, a tím pádem nemají možnost si nechat něco vysvětlit. Když třeba Evropská komise něco navrhne, nezdržují se snahou pochopit její pohled. Mají a priori jasno, že to je špatně. Míra jejich informovanosti je chabá. Komentátorů, kteří tématu rozumějí, je málo. Navíc Karel Barták, nejlepší český novinář, který se kdy Evropskou unií zabýval, už tady s námi bohužel není.
Ondřej Houska
Ondřej Houska je český novinář a historik. Ve své novinářské práci se věnuje především Evropské unii a české evropské politice. Byl zpravodajem Českého rozhlasu v Bruselu, nyní působí v Hospodářských novinách. Společně s Michalem Půrem je autorem podcastu Bruselský diktát. Nedávno mu vyšla kniha Strůjci apokalypsy, v níž se zamýšlí nad tím, kdo nese vinu za vypuknutí první světové války.
Článek vznikl v rámci projektu Foreign Policy of the V4 Countries in a Changing World. Projekt je spolufinancován vládami České republiky, Maďarska, Polska a Slovenska prostřednictvím visegrádských grantů z Mezinárodního visegrádského fondu. Posláním fondu je podporovat myšlenky udržitelné regionální spolupráce ve střední Evropě.
ROČNÍK XV. – 3. ČÍSLO, ZÁŘÍ 2026