Chybějí Henlein i Jaksch. Pohled na 20. století v Národním muzeu ale rozhodně zaujme

13. března, 2022 Erik Siegl RUBRIKA Historie

---

V expozici českých dějin dostaly prostor i kultura, sport a každodenní život. Foto (oříznuto): nm.cz

 

Expozice českých dějin 20. století, která byla v Národním muzeu otevřena na sklonku loňského léta, rozhodně nenudí. A to i díky tomu, že není přehlcena osobnostmi a fakty, a nesoustředí se tak jen na politiku a události, jak často činí školní dějepis. Spíše chce zachytit dobové reálie a každodenní život, ať už v zákopech první světové války, v koloniálu před sto lety či v socialistickém obýváku. Na druhou stranu však pomíjí některá důležitá témata naší historie, jako jsou role Němců v předválečném Československu nebo romský holocaust.

 

Když jsem před patnácti lety poprvé navštívil Německé historické muzeum (Deutsches Historisches Museum) v Berlíně, byl jsem smysly doslova vtažen do minulosti. Stálá výstava o německé historii a řada dílčích expozic mě dokázaly na hodiny přenést v časoprostoru a navodit ve mně pocit, že dějiny vnímám a chápu očima současníků.

Nyní má konečně i pražské Národní muzeum moderně pojatou výstavu, která se pokouší o něco podobného. Pravděpodobně zaujme hlavně dospělé a podle ohlasů z mého okolí snad trochu i puberťáky. Začíná v temné a stísněné místnosti, jež evokuje zákopy první světové války, v nichž se do značné míry rozhodlo o vzniku Československé republiky. Místo tradiční hrdinské legendy o chrabrých legionářích se zde spíše dozvíme o krutosti války a z dnešního pohledu primitivních metodách válečné medicíny. A je to tak správně, protože většina našich předků v rakousko-uherských či legionářských uniformách častěji než snění o masarykovské samostatné republice prožívala strach a tíseň. Po potemnělé „válečné“ místnosti následuje audiovizuálně atraktivní „časozdviž“ čili sedmiminutové 3D video, které je koláží známých obrazů z našich dějin doplněnou o zvukové a vibrační efekty.

Protože něco jako pravdivá historie (na rozdíl od nezpochybnitelných faktů) neexistuje, nabízí se bezpočet pohledů na dějiny. Na omezeném prostoru, tedy alespoň ve srovnání s rozsáhlou expozicí zmíněného berlínského muzea, logicky nemohlo dojít na prezentaci všech důležitých osobností či událostí. Například válečný či protikomunistický odboj, který už u nás představuje řada specializovaných výstav a objevuje se také – někdy až nadmíru – ve veřejnoprávních médiích, je v Národním muzeu víceméně na okraji, což rozhodně není na škodu. Na druhou stranu zde dostaly větší prostor kultura, sport a každodenní život, který zpodobňují dobově zařízené pokoje, obchod či výlohy. Velmi zábavná je například četba seznamovacích inzerátů, jež ukazují, jak specifické finanční či profesní nároky měli před sto lety nesezdaní a nesezdané na své vysněné protějšky. Bez možnosti prohlížet si jejich online profily či žít s někým na „psí knížku“ ostatně neměli tolik příležitostí najít si partnera.

Přísný kritik v tom může vidět jistou trivializaci a popkulturní podání minulosti. Jde však spíše o otevření perspektivy, která nehledí na minulost prizmatem stále dominujících politických dějin, zato ale ukazuje, jak se doba mění též v oblastech běžného života. Tím může přitáhnout větší zájem i k takzvaným velkým dějinám, které zejména v komunistickém období tolik ovlivňovaly životní styl.

Na druhou stranu asi není jen otázkou „politické korektnosti“, že expozice opomíjí romský holocaust či vztah českých Němců k nově vytvořené republice. Právě alternativní (proti)pohledy na klíčové milníky české historie jako roky 1918, 1938 či 1948 by jí jistě slušely. Zdůraznily by totiž nesamozřejmost výkladu „národních dějin“, jak je zejména střední a starší generace zná ze školy. Stejně tak chybějí v takzvaném bustáriu (tvoří ho historické busty a skleněné portréty významných jedinců) zmínky o osobnostech z řad Slováků či českých Němců. Z nich zde scházejí například jak vůdce Sudetoněmecké strany Konrad Henlein, tak jeho protipól sociální demokrat Wenzel Jaksch. Jejich životopisné noticky by mohly leccos ilustrovat.

K výstavě by se hodil audioprůvodce, který by zprostředkoval více autentických svědectví a zvukových záznamů. V podobných moderních expozicích v Německu bývá již dlouhá léta samozřejmostí. Také by celou výstavu mohl nabídnout i v jiných cizích jazycích než jen v angličtině, tedy především v němčině a ruštině.

Každý si samozřejmě na expozici může najít to, co se mu líbí, nebo naopak to, co mu v ní chybí. Autoři pochopitelně museli postupovat selektivně a bez ambice téma jednou provždy vyčerpávajícím způsobem představit. Místo toho zvolili rozmanitost námětů a artefaktů, což návštěvníka ani při jejich vysokém počtu (je jich kolem tisíce) neomrzí. Výstava by mohla vybízet ke sběru reflexí či vzpomínek od návštěvníků, z nichž mnozí alespoň část 20. století prožili, a mohli by tak prezentované artefakty či události rozšířit o své komentáře a vlastní zkušenosti. Každopádně je nová stálá expozice podnětným místem, kam můžou v klidu zajít i ti, co neměli rádi školní „faktopis“.