10. března, 2022 Petr Zenkner
Tomáš Čupr (vpravo) je zakladatelem úspěšné firmy Rohlik.cz. Foto: Facebook/damerohlik
Start-up, o němž většina Čechů nikdy neslyšela, získal od investorů celkem 125 milionů dolarů, tedy asi 2,7 miliardy korun. A nejde vůbec o malé ryby. Do Productboardu investovaly americké fondy Dragoneer, Tiger Global Management nebo Sequoia Capital. Jen posledně jmenovaný spravuje aktiva odpovídající českému státnímu rozpočtu. Úspěch Huberta Palána s Danielem Hejlem je důležitý pro celou českou ekonomiku, přestože je jejich Productboard s tržbami v desítkách milionů dolarů ve světovém měřítku pořád malou firmou. Jeho příjmy se ale rychle zvyšují, což je důvod, proč mu investoři věří. Ambice Productboardu jsou jednoznačně globální. Proto mnozí ze čtyř set zaměstnanců nepracují v kancelářích v Praze, ale v San Franciscu nebo v Londýně.
Podobných firem, které nejsou spojeny jen s místním či středoevropským trhem, vyrostlo v Česku za poslední dekádu poměrně dost. Oproti milionovému Estonsku, jež už má sedm jednorožců (třeba Skype, Bolt nebo fintech Wise) si však desetimilionové Česko musí na svého třetího ještě počkat. Podhoubí tu pro něj ale určitě je. Zatímco se totiž řešily problémy expremiéra a podnikatele Andreje Babiše (ANO), začal – bez dotací, střetu zájmů a zneužívání státní správy – vyrůstat zárodek nové podoby tuzemské ekonomiky.
Žádná z firem, které ji tvoří, nevznikla před rokem 2010. Nemají nic společného s tradičními průmyslovými podniky, které stále tvoří třetinu ekonomiky a jsou výrazně spojené s automobilovým průmyslem. Ani s privatizací 90. let, během níž se utvořila domácí podnikatelská elita. Nezažily ani hospodářskou krizi v letech 2008 až 2009, která dost pozměnila český kapitalismus. Spojuje je jedna věc. Vůbec by neexistovaly, pokud by se Česko před třiceti lety nepřipojilo k internetu.
Start-upy jsou prostředí plné vizí, optimismu, testosteronu, ale často i špatného odhadu nebo prázdných slibů. Proto neškodí, když se k nim přistupuje s rezervou. I tam existují lidé typu „můj pátý projekt už konečně vyjde”, kteří jsou dobří hlavně v prezentacích. Důvodem je to, že se neúspěch v tomto prostředí nebere jako zlodějna, což je bohužel i kvůli éře Andreje Babiše časté vnímání podnikání v Česku. V jádru je ale start-upový přístup pro byznys zdravý, protože umožňuje budovat, riskovat a pak vyhrávat. Zároveň neúspěch těchto firem většinou znamená jen to, že zavřou kanceláře a propustí lidi, což není žádná tragédie. To vědí i investoři do start-upů, kteří předem kalkulují, že značná část z nich nakonec neuspěje a některé přes veškerou snahu sotva vrátí původní investici. Jenže pak je tu asi desetina úspěšných projektů, jež jim obrovsky vydělají. A vedle toho mění i svět. Jen pro připomenutí – start-upy a jednorožci byly v minulosti Google, Amazon nebo Facebook. Tedy firmy, které dnes tvoří významnou část hodnoty americké burzy.
V čem jsou tedy start-upy jiné? Pokud nakonec prorazí, mají vlastní výrobek a rostoucí podíl na trhu. Technický ředitel Productboardu Vojtěch Vondra to v jednom rozhovoru vystihl jednoduše: Ambiciózní start-up na tržbách vyroste klidně dvakrát až třikrát ročně. A to je potom „jízda”. Nejde jen o tržby, protože jen z nich firma nepřežije – byť v prvních letech je cílem start-upistů hlavně podíl na trhu. K tomu jim pomáhá to, že „pálí” peníze investorů, kteří sázejí na budoucí zisky. To hlavní je ale mít pořádnou marži, což lze jen tehdy, když firma prodává něco svého, nejlépe na co největším trhu, a zároveň má i vlastní obchodní síť. To znamená, že se s nikým nedělí. Pak má na dobré mzdy, investice do budoucnosti a třeba i na akvizice, aby byla ještě větší.
Marže je spojena s produktivitou práce. Většina českých firem ji má výrazně nižší než západoevropské nebo americké. A to nikoli proto, že by Češi pracovali méně. Jen má jejich práce mnohem menší hodnotu. Důvodem je struktura domácí ekonomiky, která je z velké části subdodavatelská. Češi tak sice třeba německému partnerovi dodají kvalitně vyrobenou součástku. Skutečný zisk ale logicky plyne tomu, kdo výrobek vymyslí a hlavně prodá. Majitelé takových subdodavatelů pak ani samostatně nerozhodují. O tom, co budou vyrábět, rozhodují jejich obchodní partneři. Pokud mají tyto průmyslové podniky jen dva tři velké zákazníky (často i pouze jednoho), jsou v absolutním područí, z něhož se nemají šanci dostat. Slovy jednoho investora, který jde opačnou cestou: „Pokud si někdo myslí, že může mít marži pět procent a dlouhodobě zajistit existenci firmy, tak se mýlí.“
Dobře to ukázal rok 2021, kdy se celosvětově „zbláznily“ ceny materiálů a energií. Mnoho podniků se během pandemie dostalo ekonomicky na hranu, byť to ještě není úplně vidět. Prakticky jedinou jejich konkurenční výhodou jsou nízké mzdy. A to je model, který při dlouhodobě nízké nezaměstnanosti v Česku a neochotě lidí pracovat „za pásem” přestal fungovat. A co víc, takové firmy, jichž je dle různých odhadů ve zpracovatelském průmyslu třetina až polovina, nemají na investice. Bez nich žádný podnik nepřežije, protože nevyvíjí vlastní produkty (a tím se hned nemyslí iPhone od společnosti Apple), a nemá tak s čím prorazit na zahraniční trhy.
To, že se strategická rozhodnutí ovlivňující českou ekonomiku dělají jinde, přitom platí i u velkých podniků jako automobilka Škoda Auto, jež patří do koncernu Volkswagen. Na mladoboleslavské automobilce zaměstnávající 35 tisíc lidí a vyrábějící přes milion aut ročně přitom závisí významná část naší ekonomiky. Nemá cenu plakat. Je to logický důsledek úpadku české ekonomiky za komunistického režimu. Bez toho by měly české firmy čtyřicet let kapitalismu navíc a nebyly by podfinancované. Proto nekritizujeme vlastnictví Škoda Auto německým koncernem, protože jen v jeho rámci mohla tak vyrůst. Jinak by zůstala regionálním podnikem, který klidně mohl skončit jako LIAZ nebo Avia či v lepším případě jako Tatra. Ta sice nakonec představuje úspěšný příběh tradiční české značky, ale cesta k němu vedla přes bankrot a dlouhá léta úpadku. Zároveň je nutné si uvědomit, že vedle značek jako Daimler, MAN nebo Iveco je kopřivnická Tatra pořád velmi malým hráčem.
Přes výše řečené se v tradičním průmyslovém prostředí v Česku nacházejí stovky kvalitních firem. Příkladem úspěšné strojařiny jsou výrobci zdravotnických lůžek Linet nebo estetických přístrojů BTL Medical. Obě společnosti působí na lukrativním zdravotnickém trhu a postupně si vybudovaly globální síť vlastních obchodníků. Z velkých strojařů bude hodně zajímavé sledovat, jak si povede plzeňský výrobce dopravních prostředků Škoda Transportation. Ten má díky novému majiteli – finanční skupině PPF – dost prostředků, aby mohl vyrůst. Za pozornost stojí také úspěšní subdodavatelé jako třeba Agrostroj Pelhřimov. Jen musejí být dostatečně velcí, aby měli oproti odběratelům lepší vyjednávací pozici. K proměně tuzemského průmyslu mohou pomoci i strojírenské miniskupiny, jež pod hlavičkou českého kapitálu spojují různé podniky do větších uskupení, aby ušetřily náklady a mohly se vzájemně podporovat.
Zmíněná závislost na okolním dění platí nejen pro firmy. Česko jako celek není ostrovem, jemuž se vyhnou trendy měnící celý svět. Asi nejvíce je to vidět u automobilového průmyslu. Úsměvně znějí prohlášení některých politiků, jak si nenecháme vzít spalovací motory. Přitom všichni tři výrobci aut v Česku s přechodem na elektromobilitu počítají. Už za osm let chce Škoda Auto, aby polovina nově prodaných vozů měla elektrický pohon, ideálně až sedmdesát procent. Jihokorejský Hyundai, který má továrnu v Nošovicích, zase patří k lídrům ve vodíkových autech a kolínská Toyota sází na hybridy. To, co se tváří jako obrana českého „autolandu”, na nějž připadá desetina HDP a čtvrtina exportu, je vlastně cesta, která mu škodí. Mimo jiné proto, že automobilky většinu produkce vyvážejí do zemí, kde bude po elektromobilech poptávka.
Na závěr se nabízí otázka, jak k proměně ekonomiky může přispět česká vláda. Dá se udělat řada pozitivních drobných změn v podpoře exportu a investičních pobídkách. Start-upům ulehčí život snadnější vydávání zaměstnaneckých akcií, což se již chystá. Určitě pomůže jakákoliv podpora kapitálového trhu a posílení role pražské burzy. Hlavním úkolem státu je však prostě neškodit. Z tohoto hlediska existuje opatrný optimismus, protože státní správa by už nemusela fungovat jen jako stafáž pro krytí Babišova byznysu. Vůbec největším úspěchem by byl začátek modernizace země. Nejviditelnější změnou musí projít fungování finančních úřadů. Úspěchem také bude, když dojde k úplné digitalizaci státní správy, která by hlavně měla umět využívat a sdílet data, jež od firem a lidí dostává. Stačí se inspirovat v Estonsku. A pokud by navíc stát obrovské množství dat, které nasbírá a většinou nevyužije, dokázal sdílet s těmi, kdo to umí, možná by vytvořil prostředí pro vznik dalších českých jednorožců.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025