Talentovaný pan Kurski

08. března, 2022 RUBRIKA Střední Evropa


imageJACJacek Kurski v době, kdy byl poslancem za stranu PiS. Foto: Wikimedia Commons/Piotr VaGla Waglowski

 

Bratři Kurští, významné postavy polského mediálního světa, se nacházejí na opačných stranách barikády. Jarosław Kurski je zástupcem šéfredaktora předního liberálního deníku Gazeta Wyborcza ostře vyhraněného proti vládě Sjednocené pravice. V pomyslném bratrském souboji má však dnes navrch o tři roky mladší Jacek, jenž se pro lídra nejsilnější vládní strany Jarosława Kaczyńského stal jakýmsi „člověkem pro zvláštní úkoly“. Odkud se ředitel veřejnoprávní televize, která je všeobecně pokládána za základní nástroj propagandy současné polské vlády, vlastně vzal?

 

 Ačkoli je dnes Jacek Kurski spojován s televizí a politickým marketingem v širším smyslu slova, počátky jeho kariéry jsou mnohem bouřlivější a složitější, než by si asi i on sám chtěl pamatovat. Rovněž jeho aktuální pozice šéfa Polské televize, za niž přímo vděčí předsedovi Práva a spravedlnosti (PiS) Jarosławu Kaczyńskému, není v kontextu cesty, již má za sebou, nic samozřejmého. Vlastně jediným pojítkem jeho profesionální politické dráhy je sepětí s někdejší antikomunistickou opozicí a následně s radikálnějšími uskupeními na polské pravici.

Začínal na přelomu osmdesátých a devadesátých let, kdy publikoval v časopise Tygodnik Solidarność – v jednom z prvních nezávislých titulů, jež se v tehdejší Polské lidové republice objevily. Ve stejné době se také rozvíjela jeho fascinace médii. Spolupracoval s německou tiskovou agenturou DPA a stal se gdaňským korespondentem BBC. Moderní masmédia ho lákala čím dál víc, a tak již v roce 1991 začal pracovat pro Polskou televizi (Telewizja Polska, TVP). Ale nezapomínal ani na politiku.

S Jarosławem Kaczyńským se zná roky. V roce 1993 řídil volební kampaň Dohody středu, první formace bratrů Kaczyńských, jíž tehdy současný lídr PiS předsedal. Kurski kandidoval v Gdaňsku, ale poslanecký mandát nezískal. Politické ambice uspokojoval publicistickou činností. Spolu s novinářem Piotrem Semkou napsal knihu věnovanou zákulisí pádu vlády Jana Olszewského v roce 1992, kterou později zfilmoval pod názvem Nocna zmiana (1994). V polovině devadesátých let změnil stranické barvy a vstoupil do Hnutí obnovy Polska – nového politického projektu Jana Olszewského. Polská politická scéna devadesátých let byla velice dynamická, a čím dál ambicióznější Jacek Kurski na ní hledal své místo. V kariéře mu často pomáhala ochota riskovat. V dalších volbách (1997) znovu utržil porážku, získal nicméně téměř třikrát tolik hlasů než při minulé kandidatuře.

 
Marnotratný syn

Těžko říct, zda byla právě tato prohra impulsem, který Kurského podnítil k opětovné změně dresu; právě tehdy se každopádně roztočil hotový kolotoč jeho politických přestupů. Hnutí obnovy Polska Kurski vyměnil za Národně-křesťanské sjednocení, jehož název mimořádně přesně shrnuje jeho ideologický profil. Sjednocení bylo tehdy součástí koalice Volební akce Solidarita, jež se v roce 1997 dostala k moci. To umožnilo Kurskému účast v aktivní politice, byť ne na celostátní úrovni. V letech 1998–2001 zastával post vicemaršálka Pomořského vojvodství. Poslanecké ambice ho však neopouštěly. V následujících volbách (2001) se objevil na kandidátce další pravicové koalice, do níž Národně-křesťanské sjednocení vstoupilo.

Volby opět prohrál, a to s doposud nejhorším výsledkem. Po citelné porážce znovu zkoušel síly ve spolupráci s bratry Kaczyńskými a vstoupil do právě založeného Práva a spravedlnosti (PiS). Ani tady se však dlouho neohřál. Když nezískal příslib, že se v roce 2002 objeví na kandidátce v komunálních volbách, přešel do Ligy polských rodin – radikálního konzervativně-křesťanského uskupení spojovaného s toruňským redemptoristou a byznysmenem Tadeuszem Rydzykem. Jenže kvůli neshodám nevydržel ani tady a již v roce 2004 odešel zpět do Práva a spravedlnosti. Tentokrát ho intuice nezklamala – v roce 2005 konečně získal vytoužený poslanecký mandát.

Ve staronovém politickém subjektu se Kurskému dařilo. Účastnil se vítězné prezidentské kampaně Lecha Kaczyńského, obhájil poslanecký mandát v předčasných parlamentních volbách (2007) a o dva roky později uspěl ve volbách do europarlamentu. Selanka však netrvala dlouho. Narůstající konflikty v Právu a spravedlnosti po prohraných volbách a ztrátě vlády vedly ke vzpouře části mladších členů. Kurski byl z PiS vyloučen a zapojil se do vzniku Solidárního Polska, tedy současného koaličního partnera Kaczyńského strany v rámci vlády Sjednocené pravice. V tomto uskupení kolem dnešního ministra spravedlnosti Zbigniewa Ziobra se dokonce stal místopředsedou, ale v následujících eurovolbách mu to nepomohlo. Jeho intuice selhala, reflexy mu ovšem sloužily dobře.

Pokořený marnotratný syn si rychle uvědomil, že domnělou politickou slabost Jarosława Kaczyńského odhadl špatně. A ačkoli předseda PiS odpouští neloajalitu velmi neochotně, je zároveň bezpochyby krajním pragmatikem – na to si Kurski mohl vsadit. Jeho zkušenosti i praktické úspěchy v oblasti PR byly jednoduše důležitější než potřeba potrestat někdejšího odpadlíka. V lednu 2016 se tak Jacek Kurski ocitl na vrcholu své kariéry, když ho Sjednocená pravice po vítězných parlamentních volbách vyslala do čela veřejnoprávní Polské televize (TVP).

Návrat pod křídla Jarosława Kaczyńského byl pravděpodobně doposud nejlepší rozhodnutí, jaké Kurski ve svém dosavadním profesionálním životě udělal. Jeho pozice nebyla nikdy předtím tak významná. Ačkoli formálně není aktivním politikem, bezpochyby zastává v mocenské mozaice vládnoucích pravicových populistů mimořádně důležitou funkci. Právě Jacek Kurski coby hlava veřejnoprávní televize odpovídá za příznivé mediální pokrytí činnosti PiS; to jeho narativ má pronikat do každé domácnosti a držet na uzdě tradiční elektorát. O dnešní síle šéfa TVP svědčí také jeho naprostá nepotopitelnost. Jacek Kurski v tomto ohledu připomíná samotnou Sjednocenou pravici, po níž další a další aféry jednoduše stékají, aniž by se to odrazilo na jejích preferencích. A o kontroverze není nouze.

 
Kaczyńského pitbul

Jednou z nejzávažnějších výtek je obvinění TVP z mediální štvanice předcházející vraždě gdaňského primátora Pawła Adamowicze. Kurski z města sám pochází a reportéři jeho veřejnoprávní stanice vykreslovali Adamowicze v tom nejhorším světle. Téměř dvě desítky jemu věnovaných příspěvků ve vlajkovém zpravodajském pořadu Wiadomości vytvářely obraz podvodníka, spolutvůrce finanční aféry společnosti Amber Gold, politika potírajícího vše polské a propagátora nacismu i – paradoxně – komunismu. Tři roky po Adamowiczově smrti si Kurski z role své televize v této tragédii nejenže nedělá těžkou hlavu, ale ještě arogantně přilévá olej do ohně. V hodinovém filmu odvysílaném v lednu 2022 reportér TVP z brutální vraždy Pawła Adamowicze bezostyšně obvinil politiky opoziční Občanské platformy a také naznačil, že to nezávislá média pronásledovala gdaňského primátora tím, že informovala o jeho problémech se zákonem. Navzdory vlně silně kritických komentářů nezpůsobilo všeobecné pobouření Kurskému žádné škody.

Neomalené útoky na politické protivníky Práva a spravedlnosti se v TVP staly již v podstatě pravidlem, na něž si pozorovatelé mediálního trhu v Polsku jednoduše zvykli. Informační lišty zpravodajských pořadů, které připisují opozici všemožné prohřešky od sabotování boje s pandemií po odpovědnost za zuřící inflaci, jsou na denním pořádku. Tendenční zobrazování nejdůležitějších politiků Občanské platformy je místy až groteskní. Pověstný je například záběr hlavy Donalda Tuska, které část stranického loga viditelného v pozadí dodává špičaté oranžové růžky. Celek doplňuje tónování do červené barvy naznačující politikovu ďábelskou podstatu v duchu nejbanálnějších popkulturních symbolů. Kdyby si však někdo přesto nebyl jistý, co je předseda největší opoziční strany zač, TVP ráda poradí – z kontextu vytržená Tuskova slova „für Deutschland“ zazněla v hlavní zpravodajské relaci Wiadomości již více než stokrát.

Jediný dosavadní pokus odstavit Kurského z TVP podnikl prezident Andrzej Duda. Jen sotva ho k tomu motivovaly etické výhrady a náhlá touha vrátit veřejnoprávním médiím relativní objektivitu. Jacek Kurski dbá na to, aby jednotlivé frakce, jež se v rámci vládní koalice střetávají, byly v jeho médiích reprezentovány odpovídajícím způsobem. Je pravděpodobné, že prezident Duda viděl v eliminaci ředitele TVP příležitost, jak si vylepšit tragickou image a posílit svůj vliv na narativ, který televize prezentuje. V březnu 2020 proto prezident podmínil svůj podpis zákona, jenž veřejnoprávním médiím garantoval dvě miliardy zlotých navíc, změnou ve vedení televize. Rada národních médií ředitele TVP skutečně odvolala a zákon byl podepsán. Tím věc ale neskončila.

Průběh dalších událostí můžeme posoudit z mnoha úhlů: za prvé se v něm projevila politická zralost a zkušenost Jarosława Kaczyńského, který nad situací kolem TVP ani na chvíli neztratil kontrolu. Za druhé jasně ukázal, jakou hodnotu Jacek Kurski pro Sjednocenou pravici má a že si vládní kruhy jeho obrovskou roli v udržování preferencí na bezpečné úrovni uvědomují. Za třetí přinesl další záměrné ponížení prezidenta Dudy, který se už druhé volební období neobratně pokouší získat si úctu ve vlastním politickém táboře. Jacek Kurski totiž navzdory svému odvolání z funkce ředitele zůstal poradcem správní rady TVP a o pouhé čtyři měsíce později se na šéfovský post v televizi vrátil coby pověřený ředitel. Od té doby už jeho pozici nic neohrozilo a není příliš důvod se domnívat, že by se měl čehokoli obávat. Přinejmenším do příštích voleb.

 

Z polštiny přeložila Anna Plasová.

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.