22. září, 2013 Marie Jüptner Medková
Letos na jaře vyšlo DVD. Příběh, který vypráví, vypadá v kontextu česko-německých vztahů jako zjevení. Jde o dokument Milujte své nepřátelé, který formou vyprávění a rozhovoru s pamětníky mapuje život kazatele Přemysla Pittera a švýcarské učitelky Olgy Fierzové v pohnutých letech 1945-51.
Vytušit slabost
Navzdory mezinárodnímu renomé je Přemysl Pitter (1895-1976) v našem prostředí téměř neznámý, proto si dovolím letmé představení. V paměti lidí, kteří ho znali, zůstal jako strýček Přemysl, povoláním sociální pracovník. Není divu. Postavil a provozoval snad první „nízkoprahový“ klub u nás – Milíčův dům na dělnickém Žižkově (1933-50). Zde mohly děti ulice trávit čas v pěkném prostředí, napsat úkoly, něco se naučit (vázání knih, dřevořezba, ruční práce, vaření,…), nebo třeba i využít místní sprchy. P. Pitter samozřejmě nepracoval sám. V Milíčově domě i na dalších místech měl celý tým vychovatelů. Jmenovitě nutno zmínit jeho celoživotní partnerku Olgu Fierzovou a pedagoga Ferdinanda Krcha, autora vašich prvních knížek – leporel Rýmovačky naší Kačky či Běží liška k táboru.
Vedle praktických pedagogických aktivit vedl Pitter bohatý duchovní veřejný život. Přednášel, kázal, vydával časopisy, publikoval, propagoval pacifistické myšlenky. Za charakteristický znak jeho myšlení (a činů) pokládám schopnost dobrat se nejslabšího místa společnosti a najít účinný lék. Ostatně dělení mezi „praktický“ a „intelektuální“ je u Pittera scestné. Vše, co zažívá v každodenním životě, poctivě promýšlí (a modlí se) a ze závěrů vyvozuje opět důsledky pro svůj život. Na většině mu nezáleží. Poslouchá svůj vnitřní kompas živé víry.
Válka a dítě
Silné téma jeho života byla péče o bezprizorní děti: za 1. republiky dělnická žižkovská mládež a děti, za války židovské děti a rodiny (skrýval je v mýtské ozdravovně, zásoboval je potravinami), po válce pak sirotci na všech stranách. DVD Milujte své nepřátele se věnuje hlavně této třetí skupině.
Ačkoliv sám za války riskoval život a přišel o mnoho přátel, nebyl schopen paušální nenávisti vůči Němcům. Možná proto, že se v míru i za války setkával s dobrými i špatnými lidmi ve všech skupinách obyvatelstva. Do svého deníku si v květnu 1945 poznamenal: „To, co jsem prožil v těchto dnech, bylo tak otřásající, že se mi nechtělo žít. Nedaleko Milíčova domu týral zástup po dvě hodiny dvě německé ženy, nakonec je polil benzínem a zaživa upálil. A co nejvíce se mě dotýkalo, že těch hrůz byly svědky děti. Naše mládež také, naše děti z Milíčova domu. … (po návštěvě internačního tábora) Otevřelo se před námi peklo, o němž kolemjdoucí občané neměli tušení.“ Ke konci války plánoval, jak bude hledat „své“ židovské děti, ale šílenství poválečných měsíců ho přiměla, aby se začal zajímat o opuštěné děti obecně. Stal se členem sociální komise České národní rady a dal se do akce, kterou nazval „Zámky.“ Postupně zařídil na zámcích Olešovice, Kamenice, Lojovice a Štiřín a v penzionu Ládví ozdravovny pro děti ve věku 2-16 let. Nejprve přijímal židovské a české děti z Terezína. O ně se tu snažili pečovat po stránce tělesné i duševní. Učili je znovu žít – jíst chleba, máslo a vejce, denně se mýt, chodit na procházky, těšit se. Pozdější izraelský malíř Jehuda Bacon říká: „…byli jsme jako pes, který byl bit. Takový pes má pořád strach a nedůvěřuje. Důvěra nám scházela. … Rodiče jsme neměli, ale jsou také lidé, kteří jsou jako rodiče. Myslí jen na dobro a chtějí nám jen pomáhat. On (Pitter) se snažil v jistém smyslu očistit našeho ducha, připravovat nás na budoucnost. Vždycky podtrhnul dobro.“
I německé děti jsou děti
K československým dětem z německých koncentračních táborů přibyly německé děti z těch československých. Přemysl Pitter se totiž stal kontrolorem internačních táborů pro Němce a kolaboranty. V Praze bylo 30 internačních táborů, životní podmínky tam lze charakterizovat slovy „princip odvety“. Po dvou měsících pobytu v nich vypadaly zdejší děti stejně jako předtím děti z německých koncentračních táborů. Úmrtí byla častá, hlavně úmrtí kojenců a dětí.
Pamětnice vzpomíná na Pitterův projev, než přivezl na zámky první německé děti: „Děti, chci vám říct něco důležitého. Děti jsou vždycky nevinné a já chci dětem pomáhat a chci pomáhat všem dětem. Kdo to teď má velice těžké a kdo velice trpí, jsou německé děti a já je sem přivezu.“
Byl to střet světů. Židovské děti si v sobě nesly stařeckou vážnost, německé právě prožívaly trauma. Jedni nenáviděli druhé za smrt svých blízkých a týrání, druzí prvními pohrdali (byli tu i členové Hitlerjugend). Jedni se báli, že je tu budou pokřesťanšťovat, druzí se báli počešťování. Všichni ale potřebovali lásku a krajíc chleba. Přemysl Pitter si s předsudky a rasovou nenávistí mezi „svými“ dětmi poradit dokázal. Jeho metoda byla jednoduchá – měl děti rád. Nenapomínal, ale vtipným způsobem přivedl na správnou cestu. Uměl pohladit a obejmout. Díval se na každé dítě jako na dobrého člověka. „Ze zámeckých vychovatelů zářila vyrovnanost a harmonie, a to bylo nakažlivé,“ říká pamětnice. Láska k strýčkovi Přemyslovi a tetě Olze spojila děti znepřátelených stran.
Hitler žije dál
Podobné aktivity byly ovšem trnem v oku nejednomu člověku. U Rudého práva pomluvy nepřekvapí, ale např. sociálně-demokratické Právo lidu označilo Pittera jako „nevlastence“ a funkce kontrolora internačních táborů mu byla odebrána. Ohroženo bylo i správcovství Zámků. To bylo pikantní, protože právě němečtí sociální demokraté pracovali už při vzestupu Hitlera v odboji proti Třetí říši. Tato strana by tedy mohla mít schopnost a důvody nepaušalizovat a způsob odsunu kritizovat. Naštěstí na ministerstvu sociální péče zasáhl dobrý člověk a péči o matky a děti z internačních táborů dostal Přemysl Pitter dokonce nařízenu a jako správce zámků byl potvrzen.
Na zámcích se zas museli potýkat s místními horlivci. Jedněm se při zaslechnutí veselých německy mluvících hlásků otvíraly kudly v kapse. Několikrát se stalo, že se vychovatelky s dětmi musely v zámku zabarikádovat ze strachu před rabováním. Druzí zas posílali udání, ledaskdy nesmyslná, ale v té době vždy nebezpečná. Slovy Přemysla Pittera: „Hitler bohužel dosud nezemřel, mnoho nacismu přešlo do nás.“ Přesto byly zámky oproti světu venku rájem.
Pro děti organizoval Pitter zahraniční pomoc – dobrovolníky, šatstvo, finance atd., a také se pustil do pátrání po rodinách dětí a po dětech zmizelých (jako jeden z mála). Český Červený kříž hledal jen lidické děti, proto spolupracovali zámečtí vychovatelé se zahraničím. Ozdravovny se postupně měnily na dětské domovy. Mnoho židovských dětí bez rodin postupně odešlo do Palestiny, ostatním se vychovatelé snažili najít náhradní rodiny. A to se poměrně dobře dařilo.
Přetni řetěz nenávisti
Akcí Zámky prošlo 810 dětí – židovské děti české a německé národnosti, děti z internačních táborů pro Němce a kolaboranty, repatriované československé děti.
Ve válce zahynul nespočet židovských dětí a z ČSR byly odsunuty tři miliony Němců. Počet dětí, o které se postarali v zámcích, byl proti tomu zanedbatelný. Některé německé děti v Zámcích stejně zemřely, nešlo o žádnou JIP. Pitter, Fierzová & col. přesto zasluhují respekt. Byla to doba, kdy většina mlčí a nenávist zabíjí a bere svobodu. Oni dokázali žít láskou, zářit harmonií a klidem do mladých životů. To je obdivuhodné.
Přemysl Pitter v jednom kázání říká: „Mít nepřátelství v srdci, to je hrůza, to je bolest, to je nemoc.“ (1970) Z této nemoci se léčilo nejméně 810 dětských srdcí. Zatímco pomstychtivci zasívali do nechápajících dětských životů jen nenávist a zmar, Pitter řetěz nenávisti přeťal. Do světa propouštěl ze zámků děti, které poznaly lásku, komunitu a umění žít spolu navzdory rozdílům. I nenávist a předsudky lze léčit. „Ten člověk mi vrátil víru,“ říká izraelský malíř Jehuda Bacon. Mně také.
DVD Milujte své nepřátelé/Liebet eure Feinde/Love Your Enemies. Farní sbor ČCE-Dejvice, Film&Sociologie, 2013. Lze objednat na dejvice@evangnet.cz nebo zakoupit osobně na adrese ČCE Dejvice, Dr.Z.Wintra 746/15, Praha 6. DVD stojí 100 Kč.
K tématu doporučuji též stať P.Pittera Jde o dítě a Sám proti zlu Pavla Kosatíka.
Marie Jüptner Medková
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025