11. června, 2018 Miroslav Šepták
Mládí vpřed. Foto: Miroslav Šepták
Aby Kurz dosáhl svého cíle, musel nejprve obstát se svou Rakouskou lidovou stranou (ÖVP) v říjnových parlamentních volbách. Ve finiši kampaně odrazil nápor sociálnědemokratického kancléře Christiana Kerna i z uprchlické krize profitujícího předsedy Svobodné strany Rakouska (FPÖ) Heinze-Christiana Stracheho. Lidovci dokázali s přehledem vyhrát, což pro ně vytvořilo nadějné předpoklady, aby v povolebních vyjednáváních určovali tón rozhovorů o možné vládní koalici. Brzo se ukázalo (naznačila to koneckonců již předvolební kampaň), že ÖVP má v mnoha důležitých oblastech nejblíže ke Svobodným. Ke koaliční dohodě dospěly obě strany ve srovnání s Německem či Českou republikou, kde se konaly volby přibližně ve stejnou dobu jako v Rakousku, velmi záhy.
Stojí za připomenutí, že když se v roce 2000 domluvily stejné subjekty na společné koalici, způsobilo to na mezinárodní scéně bouři nevole. Evropská unie s poukazem na údajné ohrožení základních demokratických hodnot vyhlásila vůči alpské republice „sankce“, které zredukovaly vzájemné styky na nezbytné minimum. Unii vadila především proticizinecká rétorika Svobodných. Dnes však FPÖ není pokládána za tolik nebezpečnou. Kromě toho v Bruselu respektovaný Kurz několikrát ujistil své unijní partnery o proevropské orientaci nového rakouského kabinetu.
Další otazník visel nad postupem Alexandra Van der Bellena při jmenování nové vlády. Současný rakouský prezident totiž v minulosti několikrát důrazně varoval, že některým představitelům FPÖ ministerská křesla nesvěří. Roli „poslední hráze“ proti populistům a stoupencům kritického postoje vůči EU však nakonec nesehrál. Zaujal spíše pozici čestného makléře, když pouze vznesl přání, aby resorty vnitra a spravedlnosti neměla stejná strana.
Při prvním pohledu na složení rakouského kabinetu mnohé pozorovatele překvapí přenechání několika klíčových postů Svobodným. Za ministerstvo vnitra odpovídá jeden z blízkých spolupracovníků vicekancléře Heinze-Christiana Stracheho Herbert Kickl, jenž začínal svoji kariéru psaním projevů pro charismatického, leč kontroverzního korutanského hejtmana Jörga Haidera. Předloňský neúspěšný prezidentský kandidát FPÖ Norbert Hofer obdržel ministerstvo dopravy. Prestižní resort zahraničí vede expertka na Blízký východ, nestranička za Svobodné Karin Kneisslová. Svěřením důležitých ministerstev chtěli lidovci pravděpodobně otestovat koaličního partnera, zda již dostatečně vyzrál pro převzetí vládní odpovědnosti. Před lety totiž vládní angažmá FPÖ vedlo ke značným vnitřním rozporům a k faktickému rozštěpení strany.
I dnes představují Svobodní pro vládu rizikový faktor. Nedávno vyšly najevo postoje některých členů FPÖ blížící se otevřenému antisemitismu. Kromě toho není jasné, jak dlouho se strana spokojí s pozicí „hodného“ juniorního partnera a zda tato role nevyvolá vážnou vnitrostranickou diskusi, nakolik pro ni představuje vládní angažmá výhodu. Přece jen jsou Svobodní spíše navyklí plnit úlohu opozice, přičemž mnozí z nich ještě poměrně nedávno snili o vítězství v parlamentních volbách.
Jak vyplývá z průzkumů veřejného mínění (poprvé od roku 2009 je více respondentů s prací vlády spíše spokojeno než naopak) a z výsledků několika zemských voleb, veřejnost pokládá lidovce za hlavní motor změn a potřebných reforem. Nejvíce voliči oceňují záměr kabinetu zostřit tresty v oblasti sexuálních deliktů, zavést povinnost základní znalosti němčiny před nástupem dětí do školy, snížit daně nebo posílit policii. Experti jim k tomu předpovídají vhodné ekonomické podmínky: očekává se hospodářský růst a snížení nezaměstnanosti.
Vládě není možné upřít snahu o jednotné vystupování navenek. Neřeší koaliční neshody prostřednictvím médií. Prozatím se velmi obtížně hodnotí, zda dokáže předvolební sliby přeměnit v konkrétní činy. Rakousko potřebuje reformy v oblasti veřejné správy či penzijního a sociálního systému. Musí také vyřešit otázku integrace migrantů do většinové společnosti včetně otázky, co s těmi uprchlíky, jejichž žádost o azyl byla z různých důvodů odmítnuta.
Kombinace Kurzova mládí, jeho značné sociální inteligence a schopnosti správného výběru nejbližších spolupracovníků spolu s propracovaným politickým marketingem lidovců přímo vybízí k následující spekulaci. Po dlouhé době se objevil politik, který může překonat dnes již poněkud vousatý rekord nejdéle vládnoucího spolkového kancléře Bruna Kreiskeho, jenž stál v čele kabinetu v letech 1970–1983. Před Kurzem tak stojí další výzva. V nedávné minulosti již několikrát ukázal, že mu přepisování rakouské historie není cizí.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025