05. března, 2018 Jan Škvrňák
Lech Wałęsa s Donaldem Tuskem na snímku z roku 2009. Foto: Wikimedia Commons/European People's Party - EPP Congress Warsaw
První moderní Dějiny polského národa vydal v roce 1948 brněnský slavista Josef Macůrek. V polovině sedmdesátých let jej následoval kolektiv autorů pod vedením Josefa Melichara, jejichž dílo se nese v marxistickém duchu. Na další počin se čekalo přes čtyřicet let. Až po přelomu tisíciletí začalo Nakladatelství Lidové noviny přemýšlet, že by v rámci své série Dějiny států vydalo knihu zaměřenou na Polsko. Po deseti letech hledání vhodných autorů Dějiny Polska konečně spatřily světlo světa. Jejich tvůrci jsou například Tomasz Jurek z Polské akademie věd, který se specializuje na středověké dějiny, či Martin Wihoda z brněnské Masarykovy univerzity.
Po tak velké pauze, během níž neměl český čtenář přístup ke kvalitní syntéze na dané téma, před nimi stála řada problémů včetně toho, pro koho vlastně mají psát. Právě představa typického čtenáře a z ní plynoucí způsob psaní představuje největší slabinu knihy. Tvůrci předpokládali, že jejich publikum bude mnohostranné – od lidí, kteří chtějí získat základní znalost o polské historii, až po odborníky, jimž má být představen stav současného bádání. Ponechme stranou, že specialisté by se s aktuálními trendy měli seznamovat především v polštině. Pro knihu každopádně platí, že kdo honí všechny zajíce, nechytí žádného.
Autoři dále řešili dilema mezi tradičním kanonickým výkladem polských dějin (faktografickým výčtem) a uvedením množství osvětlujících, doplňujících informací. Sledovanou tematiku časově vymezují od prvních souvislých písemných pramenů (události před 10. stoletím jsou zmíněny jen ve zkratce) až takřka do současnosti. Jejich cílem však nebylo chronologicky odvyprávět celou polskou minulost, ale spíš srozumitelně vysvětlit několik jejích uzlových bodů a představit jejich příčiny i následky.
O srozumitelnosti značné části díla bohužel vypovídá již popis samotné metody: „V důsledku axiologicky chápané porozumění ovlivňovalo výběr zohledněných témat, otázek, ale i samotných faktů a konkrétních údajů, jen nejsou voleny v první řadě s ohledem na jejich kanonický status ve škále arbitrárně stanovené ‚důležitosti‘, nýbrž na jejich funkcionalitu v takto koncipovaném výkladu.” Při čtení podobných vět člověka napadá, že by nebylo na škodu připojit slovník cizích slov a graf složitých souvětí.
Autoři si dále museli zodpovědět otázky, čím Polsko vlastně je a jak ho definovat. Se ctí si poradili s geografickým záběrem knihy. Připomeňme, že polské hranice se často měnily a v letech 1795–1918 tento stát vůbec neexistoval. Tvůrci zavrhli myšlenku psát dějiny moderního polského národa a místo toho se pokusili popsat vývoj polské společnosti a kultury. Do výkladu tak zahrnuli i menšiny náležející k polskému státu či společenství, ale nesledovali například vnitřní litevskou politiku. Geograficky tak kniha pracuje s jádrem polských zemí (Malopolsko, Velkopolsko a Mazovsko), ke kterému se v různých obdobích připojují další oblasti (Slezsko, Pomořany, Mazursko aj.).
Úroveň jednotlivých kapitol publikace z hlediska čtivosti kolísá. Martin Wihoda rozehrává kolem tří uzlových bodů – Hnězdenského aktu (1000), lenního holdu Fridrichu I. Barbarossovi ze strany Boleslava IV. Kadeřavého (1157) a bitvy u Lehnice (1241) – úchvatné drama vstupu Polska na mapu středověké Evropy. Přibližuje ustavení prvního i druhého království, dále pak jeho rozpad na malá knížectví znesvářených Piastovců, které nedokázala sjednotit ani mongolská nebo česká hrozba. Polsko tak ve 13. století do značné míry představovalo arénu pro český a uherský vliv. Martin Wihoda skvěle přibližuje rostoucí moc šlechty (palatinů) a modernizační procesy, přičemž mimo jiné čerpá z latinsky psané takzvané Knihy Jindřichovské.
Pasáž věnovaná 14. a části 15. století je překladem z polské knihy Historia Polski do 1572. Její spoluautor Tomasz Jurek začíná svůj střízlivý a zajímavý popis daného období korunovací Vladislava Lokýtka (1320), který na rozdíl od svých předchůdců na dlouhou dobu obnovil polské království. Jurek sleduje obrat polské zahraniční politiky, kdy poslední Piastovci začali provádět realistické ústupky na západě, aby si uvolnili ruce k expanzi do ruských knížectví.
Tato politika dosáhla nové kvality nástupem litevského vládce Jagiella (pokřtěn jako Vladislav) na polský trůn a zformování první Polsko-litevské unie. Jurkovo vyprávění končí druhým toruňským mírem uzavřeným v roce 1466 mezi Polskem a Řádem německých rytířů. Autor dále kromě jiného popisuje poměry v polské společnosti včetně pokračujícího nárůstu moci šlechty, k němuž došlo i díky tomu, že Jagellonci nebyli „přirozenými“, ale volenými králi Polska. V této souvislosti si všímá rodícího se rozdělení šlechty na skupinu magnátů, střední šlechtu a šlechtu téměř nemajetnou. Pozornost věnuje i jiným vrstvám obyvatelstva, kultuře a umění jagellonské doby.
Veledůležitou událostí pro raný novověk bylo uzavření Lublinské unie v roce 1569, které vedlo ke sjednocení Polské koruny a Litevského velkoknížectví. Příslušná kapitola se však namísto popisu vlády Zikmunda I. Starého (1506-1530, ten je ostatně zmíněn jen v souvislosti s jedním sněmem a probíhající reformací) a jeho syna Zikmunda II. Augusta (1530-1572) zaobírá demografickým a sociálním složením obyvatelstva a hospodářstvím Polsko-litevské unie.
Podobný odklon od „velkých“ dějin nastává i na jiných místech knihy. V komplikovanějších okamžicích polské minulosti tak má čtenář pramalou šanci pochopit chronologický rámec (časté střídaní volených panovníků a s tím spojené války), zato se ovšem hlouběji ponoří do různých sociálních a ekonomických jevů jako reformace, průmyslová revoluce nebo osvícenství. Setkáváme se zde s postmoderním způsobem psaní dějin – na politických událostech tolik nezáleží, důležité jsou mentality, identity a kulturní transfery. Dechberoucí příběh polské historie se tak v podání Miloše Řezníka bohužel nekoná. Česká Wikipedie je v tomto ohledu přehlednější a lépe se čte.
Popsání krátkého dvacátého století (1914–1989) se úspěšně chopil Jiří Friedl z Historického ústavu Akademie věd, jinak také specialista na vojenské dějiny. Plynulosti a většímu pochopení vyprávění pomáhají české analogie nebo přesahy. Zároveň autor zachovává nestrannost v popisu česko-polských konfliktů. Jeho poutavé vyprávění se točí kolem klíčových událostí, jakými byly polsko-bolševická válka, květnový převrat v roce 1926, katyňský masakr, polské tání v roce 1956 a výjimečný stav v prosinci 1981.
Kapitola o nejmodernějších dějinách (opět Miloš Řezník) nabízí směs encyklopedického výčtu a subjektivních domněnek. Správně se zde konstatuje, že socialismus spěl ke svému konci po celá 80. léta. Samotné změně režimu tedy chybí jedno symbolické datum. Přesně jsou popsány přerod komunistického Polska v moderní evropský stát s celou řadou nedostatků a souběh civilizačního a technologického pokroku s dekomunizací. Zmiňována je také postmoderní relativizace, jež vedla k mobilizaci „národního” tábora, a potažmo k vítězství strany Právo a spravedlnost ve volbách.
V rámci kapitoly však příliš prostoru dostávají spekulace a nepodstatné drobnosti (například slezská identita i v době svého zenitu byla ještě okrajovější záležitost než moravská národnost). Tvrzení, že polské vlády po roce 1989 musely čelit výraznému a tradičnímu odporu společnosti, je čirou sociologizující spekulací. Neexistuje žádný výzkum na toto téma, natož srovnání s dalšími postkomunistickými, případně západními státy. V knize se přeceňuje role nechuti vůči katolické církvi: její doporučení volit Lecha Wałęsu v prezidentských volbách v roce 1995 ve skutečnosti nezapříčinilo vítězství levicového kandidáta Aleksandra Kwaśniewského. Wałęsa si zkrátka vedl hůře v televizních debatách, měl horší kampaň a přestával být oblíbený, což se naplno projevilo v dalších volbách, v nichž získal jen 1,01 procenta hlasů.
Poslední společně napsaná kapitola cílí na česko-polské vztahy a v zásadě odpovídá svou nestálou kvalitou celé knize. Skvěle je popsáno vzájemné nesmyslné soupeření Čechů s Poláky v raném středověku. Následuje vcelku obstojný popis měnících se vztahů v novověku, kdy se Habsburkové orientovali na Říši, zatímco Polsko zajímal daleko více východ, přes snahy rakouského domu získat polskou korunu až k dělení Polska. Daná kapitola rovněž správně poukazuje na fakt, že Haličské království v rámci Rakousko-Uherska nabízelo uplatnění mnohým Čechům, což vyvolávalo jisté tření mezi nimi a Poláky.
Obecně lze pochválit nepřeceňování českého vlivu na polské dějiny. Výtku si zaslouží jazyková a terminologická rozkolísanost. V úvodních pasážích se počešťují místní názvy, které snad nikdy český ekvivalent neměly. Často se zde používá nejasný pojem Slezské Poodří. V následujících částech knihy už naštěstí figurují obvyklé české názvy (Vratislav). Výjimku představuje nesmyslný česko-polský hybrid „Rzeczpospolita obou národů“.
Celkově pro svoji nevyváženost kniha spíše neobstojí. V okamžiku, kdy neexistují dostupné a především čitelné dějiny Polska a vědecká komunikace mezi českými a polskými historiky není na ideální úrovni, lze experimentálně napsanou polemiku se současným polským bádáním považovat za úkrok stranou a minutí se s cílem knihy – tedy přiblížit málo zasvěcenému domácímu publiku poutavou minulost severního souseda. Tak snad za několik desetiletí znovu a lépe.
Tomasz Jurek, Martin Wihoda, Jiří Friedl, Miloš Řezník: Dějiny Polska, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2017, 692 stran
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025