20. června, 2025 Vít Dostál
Na začátku května se Karol Nawrocki vyfotil v Oválné pracovně s Donaldem Trumpem. Foto: Wikimedia Commons/The White House
Na začátek je třeba říci, že polská zahraniční a evropská politika vykazuje v posledním roce a půl – pro mnohé až překvapivé – množství kontinuity s politikou předchozí vlády pod vedením strany Právo a spravedlnost (PiS). To je dáno hned několika faktory. Za prvé v Polsku přese všechny vykopané příkopy existuje vcelku silný bezpečnostně-politický konsensus. Platí, že Rusko je hrozbou, protivníkem a nepřítelem. Za druhé, všechny relevantní politické síly chtějí budovat silnou armádu, která by zemi zabezpečila v dnešním neklidném světě. Za třetí jsou klíčová politická uskupení zajedno v tom, že transatlantické partnerství musí vydržet všechny dnešní turbulence. V neposlední řadě se oba politické tábory shodují na tom, že je potřeba pomáhat Ukrajině v její válce s Ruskem.
Spor mezi Právem a spravedlností a Občanskou koalicí v čele s Donaldem Tuskem se vede hlavně o evropskou politiku a vztah s Německem. I zde se ale na tom základním shodnou. Chtějí jednoduše prosazovat polský zájem na jehož obsahu jsou – opět – ve velké většině témat zajedno. Liší se především v metodě. PiS chce polské zájmy prosadit proti Bruselu, Tusk spíše skrze něj. S Berlínem by předseda Práva a spravedlnosti Jarosław Kaczyński jednal s pomocí nátlaku, Tusk dává přednost přesvědčování a intenzivním kontaktům.
V evropských sektorových politikách nicméně Tuskova vláda – s důležitou výjimkou přístupu k ochraně právního státu v EU – dělá to, co dělal i Mateusz Morawiecki (PiS) jako premiér. Odmítá nový pakt o azylu a migraci, klade důraz na bezpečnostní témata, zbrzďuje implementaci některých částí Green Dealu a nemá zájem posilovat evropskou klimatickou legislativu. O případném přijetí eura se v Polsku nevede žádná vážně míněná debata. Pokud Tuskovo působení v posledním roce a půl vypadá jako liberální a prointegrační obrat, pak je třeba přiznat, že je polský premiér skvělým hercem.
Podobně je tomu ve vztazích s Německem. Ty se s nástupem nové polské vlády na konci roku 2023 otevřely novým příležitostem, ale chemie mezi tehdejším kancléřem Olafem Scholzem a Tuskem nefungovala. I jeho vláda totiž očekává, že se Německo postaví čelem polským požadavkům na reparace za druhou světovou válku a nebude před touto debatou uhýbat. Scholzova nabídka Tuskovi v této věci prý byla natolik slabá, že pokazila náladu jednoho z prvních setkání. Polsko pak požadovalo od Německa více při vojenské pomoci Ukrajině nebo při přitvrzování přístupu vůči Rusku. Problémem jsou i kontroly na německo-polských hranicích. Jednoduše, strukturální problémy polsko-německých vztahů nezmizely a dnešní doba nepřeje tomu, aby mohly být vyčekávány, jako to dělala kancléřka Angela Merkel. Poláci už požadují od svých západních sousedů akci.
Do této konstelace tedy vstupuje Karoł Nawrocki jako člověk, který nemá se zahraniční politikou prakticky žádné zkušenosti. Jako šéf Muzea druhé světové války a Institutu národní paměti se musel věnovat historické politice i s jejími zahraničněpolitickými rozměry. Spíše tím byl účasten konfliktů – s Německem, Ukrajinou nebo Izraelem –, než aby budoval pozitivní agendu. Ani v jednom z těchto případů se mu skrze jím řízené instituce nedařilo dosáhnou většího usmíření nebo diplomatických úspěchů.
Je ale třeba přiznat, že v některých případech nebyla vina jen na polské straně a konflikt ohledně historické paměti byl značně přihříván i v zahraničí. V každém případě platí, že jsou-li toto formativní momenty Nawrockého zahraničněpolitického smýšlení, není to v kombinaci s jeho údajnou důsledností a bojovností nejlepší vklad pro práci nejvyšší diplomatické excelence země.
K Nawrockého volebnímu úspěchu přispěla vlna trumpismu a alt-right. Nejde ale o prosté xeroxování toho, co funguje v americké domácí politice. Spíše je jeho vítězství výrazem doby, v níž ti, kteří se nepovažují za elity, hledají jako svého mluvčího někoho sobě blízkého. Někoho, kdo nejen říká, co si přejí slyšet, ale s kým se také dokážou identifikovat v jeho životní cestě. To samo o sobě neznamená, že by byl sám Nawrocki trumpovcem od A do Z. Koneckonců byť sám v rámci kampaně dosáhl na společnou fotku s Trumpem v Oválné pracovně, i skalní voliči PiS mají z politiky současného prezidenta USA obavy.
Určitě si Nawrocki bude hledat partnery z podobného těsta všude po světě. Nejspíše se na prezidentské úrovni znovu rozvinou polsko-maďarské vztahy. Na druhou stranu nějakou revitalizaci Visegrádské skupiny (V4) nečekejme. Za prvé je prezidentská úroveň tou méně významnou, pokud jde o tento středoevropský formát. Pro oživení V4 by byla důležitá spolupráce vlád, a do té se přinejmenším Polsko rozhodně hrnout nebude. Za druhé platí, že Nawrocki nemá žádné iluzorní představy o Rusku, jako někteří další středoevropští disruptivní lídři. Těžko bude nacházet společnou řeč se slovenským premiérem Robertem Ficem, který rád řeční u pomníků rudoarmějců, když sám Nawrocki ve své předchozí funkci taková místa jakožto symboly nové okupace Polska odstraňoval.
Je-li Nawrocki tedy v zahraniční politice neznalý, bude důležité, koho si do prezidentského paláce přivede jako spolupracovníky. Bezesporu sáhne po některých kolezích z Institutu národní paměti, kteří budou pracovat na části agendy vztahů s Německem či Ukrajinou. Historické otázky a křivdy tak určitě zůstanou součástí relací s těmito důležitými sousedy a prezidentský palác je bude připomínat.
Své osobnosti pošle do jeho týmu i Právo a spravedlnost. Hovoří se o Jacku Saryusz-Wolském, bývalém členovi Občanské koalice, jednom z vyjednávačů polského členství v EU a dříve důležité osobnosti Evropské lidové strany, který přeskočil do politického tábora PiS. Pikantní na něm je, že kdysi byl jeho asistentem v Evropském parlamentu Rafał Trzaskowski z Občanská koalice, kterého Nawrocki v prezidentských volbách porazil. Svůj vliv mohou uplatňovat bývalí europoslanci Ryszard Legutko a Zdzisław Krasnodębski náležící do vlivné „skupiny profesorů“, jedné z frakcí uvnitř Práva a spravedlnosti.
Pokud se potvrdí spekulace o tom, že se stanou poradními hlasy nového prezidenta, budou formovat jeho pohledy zejména na evropskou integraci. Pak by Nawrocki připomínal během svého mandátu ochranu národní suverenity před nadnárodními institucemi nebo boj proti levicově liberálnímu mainstreamu západní Evropy. Jako o možné osobnosti v bezpečnostním aparátu se hovoří o Tomaszi Szatkowském, bývalém velvyslanci při NATO a náměstkovi ministra obrany. Mohl by se stát šéfem vlivného Úřadu národní bezpečnosti.
Třetí skupinou, se kterou je třeba také počítat, jsou diplomati a úředníci pracující u současného prezidenta Andrzeje Dudy. Jejich angažování by znamenalo kontinuitu ve vztazích se sousedy, a to včetně Ukrajiny, kde relace mezi Dudou a Volodymyrem Zelenským byly přes všechny zvraty v posledních třech letech polsko-ukrajinských vztahů asi ty nejstabilnější.
Zahraniční politika jako oběť
Zahraničněpolitické cíle prezidenta Karoła Nawrockého nejsou jednoznačně definované. Neexistuje ale důvod, proč by měl narušit základní polský bezpečnostní konsenzus. I jeho výrok, ve kterém odmítl vstup Ukrajiny do NATO, je spíše výrazem domácího politického kalkulu. Ještě méně relevantní se stává ve chvíli, kdy se proti ukrajinskému členství staví i americká administrativa, jejíž názor bude v dané věci určující. Nawrocki se tedy s největší pravděpodobností nevydá cestou razantního přetváření zahraniční politiky, ale spíše se zaměří na pár agend, které mu dají politický prostor se v této rovině také etablovat.
Silným hráčem ale bude bezpochyby chtít být v domácí politice. Prvním velkým cílem jeho mandátu bude oslabit a ideálně odstranit vládu Donalda Tuska. Bude k tomu přispívat i akcentování historických křivd a sporů ve vztazích s Německem nebo Ukrajinou, jimiž může vládní koalici zatlačovat do defenzivy a mobilizovat vlastní voličskou základnu.
Kromě symbolické roviny má prezident v rukou i silné formální pravomoci. Vzhledem k tomu, že Tuskova koalice nedisponuje potřebnou třípětinovou většinou k přehlasování prezidentského veta, může Nawrocki efektivně blokovat implementaci některých evropských směrnic. To se týká především zelené a digitální agendy, které jsou v polské společnosti předmětem sporů a na nichž se Nawrocki také v kampani profiloval.
Bude rovněž blokovat snahy vlády o úklid justičního nepořádku. To by sice mělo mít dopad na čerpání evropských prostředků, je však třeba dodat, že Evropská komise uvolňování peněz z unijního rozpočtu pro Polsko dávno zahájila. A to nikoliv na základě dokončených změn, ale především díky politickým příslibům ze strany současné vlády. Tato situace se prozatím nemění a bude záležet jen na Tuskovi, jak dokáže uplatnit svůj vliv v Bruselu, aby o prostředky na rozvoj Polska jeho vláda nepřišla.
Polská zahraniční politika tak bude v nadcházejících letech poznamenaná primárně domácími střety, což sníží její kapacitu aktivně formovat evropskou či širší mezinárodněpolitickou agendu. Vzhledem k současné geopolitické situaci a rozumnému kompasu dnešního Polska to není dobrá zpráva.
ROČNÍK XIV. – 2. ČÍSLO, ČERVEN 2025