30. listopadu, 2014 Jan Jüptner
Korunami stromů v areálu bohnické psychiatrické léčebny se proháněl vítr a vzduch byl vlhký, jako kdyby bylo jaro. Byl ale podzim a na paty korzujících pacientů a jejich návštěvníků se lepilo shnilé listí. Hrstka z nich se ubírala na návrší k bílým zdem kostela sv. Václava, ve kterém začínala nedělní mše. V páté lavici napravo jsem našel zaprášenou obálku a v ní dopis tak surreálný a roztodivný, že Vám jej předkládám, abyste si úsudek o něm udělali sami.
Na obálce byly roztřesenou rukou napsány dva údaje. Adresát: Kateřina Konečná, rue Wiertz 60, B-1047 Bruxelles. Odesílatel: PhDr. Miloslav Ransdorf, CSc., Pavilón 35 (“toho času”). Praha-Bohnice.
Milá Káťo,
Píši Vám ze zdejší kavárny Pátá kolona, kde jsem (včetně obsluhy) jediný normální, to mi věřte. Čtu v novinách, že Vám leží na srdci „nelehká“ situace ukrajinského lidu, na jehož „úkor“ se rozehrála hra velmocí. Ano, jsou to lidé, Kateřino, o které tu jde. Kladl jsem Vám to v Bruselu na srdce v každé frontě na páteční diety. Mluvíte o „fašizujících silách“, které se v Rusku dostaly k moci a „bláhově“ si myslí, že vojenská konfrontace může něco vyřešit. Vlastně jste nehovořila o Rusku, nýbrž o Ukrajině (a Západu), ale tato záměna je u Vás natolik častá, že jde bezpochyby o tiskařského šotka.
Ani nevíte, Kaťuško, jak s vámi souzním, všem poťouchlým šotkům navzdory. Kdysi jsme spolu seděli v Evropském parlamentu. Já starý bard, co už má něco za sebou. Vy, rozkvétající poupě, mladá žena. Komunistka. Snili jsme o jednotném humanitárním prostoru od Lisabonu po Vladivostok, četli Slavoje Žižeka a chodili pokoutně na cigaretu. To bylo před tím, než se ten zpropadený bezdomovec natrvalo usadil v mém bruselském bytě, já zase někoho přejel na přechodu pro chodce a vše obestřela bílá mlha.
Když jste mluvila na jaře v souvislosti s událostmi na Ukrajině o „politické neschopnosti pochopit geopolitické souvislosti“, mluvila jste mi z duše! Ano, Západ není možné izolovat a trvale ponižovat, jak to Rusko činí od Kateřiny Veliké! To Západ nestrpí a oba to víme. Rusko by se nemělo (vlastně jste mluvila o nás) vrhat tam, kam nepatří a vnucovat jeho vize těm, kdo o ně nestojí. Bez Západu to v ukrajinském geopolitickém prostoru nepůjde, v tom s vámi, má milá, zcela souhlasím. Stejně jako když jste varovala, ať Rusko nepřilévá olej do ohně. Západ je nukleární mocnost a rád bych viděl toho, kdo by si s ním chtěl začít. Zvláště když do roku 2020 zmodernizujeme všechny naše jaderné hlavice . To ale v žádném případě neznamená, že Západ někomu vyhrožuje, jak dodáváte. To ani v nejmenším! Musí ale pochopitelně reagovat na geopolitické hrátky a řinčení zbraní, které k nám doléhá z Východu.
Proti fašismu v Rusku a jeho ničím nevázané politice, která se nezastaví před ničím, se musí spojit všichni mírumilovní lidé. Rusové by rádi další válkou vyřešili svůj nesplatitelný dluh a přehřátou ekonomiku (myslela jste přehřáté veřejné mínění, viďte?). Kam se ale ztratilo slovo mír? Pokud jim jde jen o udržení dominance rublu, pak za to válka se spoustou trpících a zbídačených lidí nestojí. Líbí se mi, Kateřino, jak mluvíte na dřeň. Pravda je jako gong – když už zazní, všichni náhle vědí, že se tak stalo.
Imperialističtí nepřátelé lidstva opět štvou proti Západu a kladou úklady celosvětovému míru a jednotě všech pracujících. Ale já společně s Vámi volám: Moc práci, a ne kapitálu! Neboť jen neposkvrněný Západ je hrází proti pokleslému a úchylnému Rusku, kde knězi žehnají smrtonosným zbraním, aby ty rozsévaly smrt a zoufalství. Jen on je zárukou míru a má nepostradatelnou úlohu při hospodářském a politickém sjednocování pracujícího lidu. Evropská unie a brzy evropsko-americká zóna volného obchodu překlenující celý oceán toho budou a jsou důkazem.
Říkáte: „Netahejme do toho ideologii – jestli si někdo myslí, že Putin je komunista nebo nacista, tak nic neví o Rusku a Putinovi“. A opět trefujete hřebíček na hlavičku. Jde samozřejmě o naši společnou slovanskou krev! Situace v našem menším bratrském národě je povážlivá. Můžeme nečinně přihlížet tomu, když mu vládne junta a když je stále méně a méně početný, protože se místo rození dětí oddává vodce? Nemůžeme! A také to nedopustíme! Už nyní je nás o celý jeden milión více, myslím tím nás – ostatních Slovanů (151 mil. oproti 150 mil. Rusů). Ani nemluvě o tom, že ekonomika našich milovaných je bez byznysu s plynem a ropou srovnatelná s románskou Itálií.
Zde text potřísnila neznámá tekutina, a tak se z něj dochovaly jen útržky:
… sběř fašistických pohrobků (…) V zóně bojů žijí čtyři miliony lidí! (…) stačila zasít nenávist (…) Neutuchající štvavá propaganda (…) prvořadé je zabránit válce (…) Evropa mírová a spravedlivá (…) Aby naše děti žily v bezpečí (…) neuvážlivé rozhodnutí (…) politických karet dodaných z Moskvy (…) nemůže být překážkou úsilí Západu v tomto regionu (…) svévolně (…) slovanské bratrství bez zášti vůči ostatnímu světu (…) Mír, práce, máj…
Závěr byl, nicméně, opět čitelný:
Dovolil jsem si na předchozích řádcích rozvinout Vaše myšlenky a snad jsem se od nich alespoň v tom hlavním, co bylo a je náplní našeho boje za lepší svět, příliš neodchýlil. Čas vycházek končí a Pátá kolona za chvíli zavírá. Budu stát i nadále neochvějně na té straně, na které stojíte Vy, a budu z toho čerpat sílu a naději.
PS: Víte, že mi tady dávají jinou tabletku, než jakou jsme brali my? Vždy nám dávali červenou a teď beru bílou. No nic, zřejmě to vyjde nastejno.
PPS: A dejte si pozor na ty šotky, děvče.
Navždy Váš Míla Ransdorf
Jan Jüptner
ROČNÍK XIII. – 3. ČÍSLO, ZÁŘÍ 2024