30. listopadu, 2014 Tomáš Fošum
Petr Placák na Pochodu za monarchii v roce 2008. Zdroj: ibabylon.cz
Měli dost času se omluvit
Estébáci, kteří tě v roce 1989 surově zmlátili a zanechali bez pomoci v křivoklátských lesích, byli po více než dvaceti letech odsouzeni k nepodmíněným trestům. Jak podle tebe většinová společnost vnímala ten soud? Zajímala se o jeho výsledek?
Když jsem soud vyhrál, tak mi přišlo asi dvě stě blahopřejných SMS. Občas mě na ulici zastavil nějaký neznámý člověk, aby mi pogratuloval. Média soud samozřejmě zajímal, ale jak velká část společnosti jej nějak zaznamenala, netuším. Myslím si, že je to mizivé procento.
Máš den, kdyby sis nevzpomněl na disent? Do jaké míry disidentská zkušenost prostupuje tvým životem?
Nevědomky mým životem prostupuje hodně, i když samozřejmě na dobu před Listopadem neustále nemyslím. Nicméně jelikož se člověk hodnotově utvářel v době normalizace v opozici vůči režimu, tak je to fundament, z něhož člověk žije dodnes. Estébáci mě ve snech nestraší. I když… Dodneška mám takové indiánské tiky, že si kontroluju, kdo jde za mnou, nebo kontroluju auta před domem, atd. Tak to mi zůstalo, třeba se to bude zase hodit (smích).
Jak to máš s odpuštěním těm odsouzeným estébákům?
Já jsem u soudu v závěrečné řeči řekl, že měli dost času na to, aby se mi omluvili, a že bych pak už to třetí trestní oznámení nepodával. Ti lidé ale neprošli žádnou sebereflexí, jsou to pořád ti samí estébáci. Kdyby se to otočilo, tak nás zase začnou mlátit. Tam se není o čem bavit.
Zaznamenal jsi u nějakých bývalých estébáků nebo vysoce postavených komunistů, že by upřímně litovali svých činů? Marně přemýšlím, jestli někdo takový vůbec je.
No to já taky, člověče (smích). Ale jistě, ze Šavla vždycky může být Pavel. Nicméně oni nemají žádný důvod k sebereflexi, protože společnost je k tomu nenutí. Většinou to byli naprosto bezcharakterní lidé. Tak proč by se nějak snažili? Nemusejí, tak to nedělají. Chovají se vždycky tak, jak je to pro ně zrovna nejvýhodnější. Za bolševika byli fanatičtí komunisti, dneska to jsou zase kapitalisté bez přívlastku.
Voliči by si měli zamést před vlastním prahem
Tím se dostáváme do současnosti. Někteří komentátoři hodnotí atmosféru ve společnosti jako plíživou normalizaci. Jak to vnímáš ty?
Nejsem si jistý, zda by dneska soud ty estébáky odsoudil. S nástupem Babiše se situace v této zemi radikálně změnila. Bohužel málo lidí si uvědomuje, jak velké nebezpečí to je. A je jedno, zda byl estébák, nebo ne. Dělal v podnicích zahraničního obchodu a to byly expozitury československé rozvědky. Ti lidé byli prověření, patřili ke komunistické elitě. Ale hlavní je, že Babiš kumuluje ve svých rukou exekutivu a obrovský byznys, do toho kupuje media, a my se tak začínáme podobat nějaké postsovětské republice ovládané oligarchy. Vůbec ne-chápu, jak někdo může argumentovat proti korupci, když je zároveň ministr financí a šéf obrovského podnikatelského impéria. To je střet zájmů jak prase. Přes ministerstvo financí může likvidovat veškerou konkurenci, aniž by proti tomu mohl někdo něco říct. Stačí poslat někam kontrolu, ono se už něco najde. Může ovlivňovat legislativu, šít si zákony na míru, atd. atp. Bývalé komunistické elity dvacet let hromadily peníze a teď zřejmě chtějí nazpátek i politickou moc.
Čím si vysvětluješ, že Babišův střet zájmů tak málo lidem vadí?
Část lidí ho volí z protestu, protože jsou zhnuseni těmi klasickými stranami. Jenže ti voliči si neuvědomují, že na tom nesou stejný díl viny jako strany. Dvacet let slepě volili ty samé lidi, v nichž tak samozřejmě vznikl pocit, že si mohou všechno dovolit. Od 90. let se píše o zkorumpovanosti, provázání politiky s byznysem a voličům to dlouho nevadilo, až najednou začali hysterčit. Je to vidět i na iracionální reakci na Nečasovu vládu, která jako první uvolnila ruce policii k vyšetřování korupčních kauz. Takže bych nenadával jen na politické strany, stejnou odpovědnost za stát mají voliči.
Nepřipadá ti ten Babišův nástup nějakou novou formu feudalismu?
Tak s demokracií to samozřejmě nemá nic společného. Je to takové volání po patriarchální společnosti, kdy se lidé nemusejí o nic starat, vládce všechno zařídí. Pak je tedy otázka, proč jsme svrhávali komunisty nebo proč byl v 19. století obrozen český národ, protože být suverénním národem je vždycky náročné – mohli jsme dále mluvit německy a bylo po ptákách. Otrocká mentalita tady hraje dost velkou roli a jsem překvapen, že je tím bohužel dost nakažena i mladá generace. Po listopadu 89 mi bylo jasné, že bude následovat materiální třeštění, ale myslel jsem si, že bude trvat maximálně deset let, než se společnost nasytí a začne jí to lézt krkem. Jenže ono uplynulo 25 let a zdá se, že konzum je snad ještě silnější, než byl před deseti lety. A bohužel, mladá generace je materialistická taky. Nějaké ideje má někde až na třetím místě. A společnost, která nemá ideje, přestává jako celek fungovat, což nakonec povede i k ekonomickému propadu.
Čím to je, že se mladá generace nebouří proti svým rodičům a chová se podobně?
Protože jsme se nedokázali vyrovnat s minulostí. My jsme se nevyrovnali ani s protektorátní minulostí, třetí republikou, padesátými léty, natož s normalizací. Ve společnosti přetrvá dojem, že když nebudu říkat pravdu, budu švindlovat, tak je to cesta k úspěchu. Tady nebyl nikdo pohnán k odpovědnosti, jen naprosté výjimky. Svoboda bez odpovědnosti neexistuje. U nás prostě nikdo nechce za nic nést odpovědnost. Když někdo udělá průšvih, tak místo aby odstoupil, tak to různě okecává, zahrává do autu. V Německu odstoupí ministr, když se zjistí, že opsal pár vět v diplomce. Německo se s minulostí vyrovnalo a vyrovnává stále, a dnes je to stabilní evropská země. Zaplať Pánbůh za ni.
Každý národ potřebuje nějaké mýty. Na co bychom měli z českých dějin navazovat?
Stačilo by třeba zůstat u dodržování lidských práv, navazovat na práci disentu před Listopadem, která tady udržovala povědomí demokratického a svobodného myšlení. Lidská práva jsou univerzální, nezcizitelná, platí pro všechny. Dneska vidíme, že jsou z oficiálních míst zpochybňována. Zpochybňuje se tak to, na čem je v hodnotové rovině postaven svobodný český stát po roce 89. A oni to zpochybňují jen proto, aby mohli dělat byznys. To je cesta do pekel. Potom opravdu nemusíme být stát, ale nějaký podnik, kde budou všichni chodit v montérkách, nebo v kravatách s firemním štítkem. Navíc je to celé postavené na hlavu, neboť ten jejich byznys není ve prospěch celku, ale ve prospěch pár podnikatelů navázaných na politickou věrchušku. Děláme byznys s Čínou, do které vyvážíme necelá tři procenta zahraničního obchodu, oni nám sem kydají desetkrát víc, než my tam exportujeme, to je úplně strašidelný obchodní schodek. A ještě navíc se jedná o dumping, neboť nekalému čínskému podnikání, kde neexistuje sociální zabezpečení, ani ekologické normy, technologie jsou ukradené a je tam využívána otrocká práce, může řádná ekonomika těžko konkurovat. A díky tomuto podvodnému podnikání tady Číňané zničili tisíce, možná statisíce pracovních míst, a to včetně celých průmyslových odvětví, např. textilní průmysl na severu Čech. A za to my tam vyvážíme 3 % zahraničního obchodu, z kterých má profit pár soukromníků kolem Zemana a spol. Když to srovnáme s Německem, tak tam jde 30 % exportu a obchodní bilance je pro nás kladná. V čele Německa stojí dva lidi, kteří vyrostli na odkazu Pražského jara. Jak Gauck, tak Merkelová mají úzký vztah k Československu. Místo toho, aby se toho čeští politici snažili využít, tak se snaží prodat do Číny krtečka. To je skoro děsivé a člověk stydí, že si to česká společnost, její elity, podnikatelé, vědci, novináři, nechají líbit.
Narážíš na chování prezidenta Zemana v čínské televizi. Našel bys coby monarchista v historii nějakého krále, jehož ti Miloš Zeman připomíná?
Tak tenhle vařbuch mi žádného krále nepřipomíná, užívá si své plebejství a záměrně snižuje veřejný diskurz na tu nejnižší úroveň. Spíše mi připomíná různé prezidenty po roce 1948. No, chová se vlastně trochu jako ruský prezident Jelcin, ale ten byl, myslím, větší dobrák. Lidsky přijatelnější (smích). Zeman je cynik, schopný udělat bez větších skrupulí cokoliv.
Média mě štvou
Jak hodnotíš aktuální stav českých médií?
Média mě štvou úplně nejvíc. Ta veřejnoprávní nefungují, jak by měla. Byl jsem na diskusi, kde vystupoval ředitel ČT Dvořák. Řekl jsem mu, že když člověk sleduje ČT, tak má dojem, že sankce proti Putinovi jsou sankce proti České republice. On říkal, no dobře, ale to neděláme my, to dělají politici. Tak mu povídám: „Vy jste stranická nebo státní televize? Jste veřejnoprávní televize, jejíž smysl spočívá v tom, že je sama o sobě.“ ČT funguje ne jako veřejný, ale jako politický servis. Rozhlas je o něco lepší, ale taky nic moc. Ministr a podnikatel Babiš teď vlastní dva ze čtyř tzv. seriózních deníků. To je alarmující, i když to na první pohled vypadá, že se nic nezměnilo. Lidovky i Mladá fronta, kam jsem přestal psát, Babiše jakoby kritizují, ale to se vsadím, že s blížícími se volbami tam začnou vycházet kauzy likvidující jeho politické protivníky, zatímco Babiš se zkritizuje za nějakou blbost, aby se neřeklo. Koupě novin je jen začátek, vsadím se, že před volbami bude chtít koupit nějakou soukromou televizi.
Paradoxně nejsvobodnějším z deníků je dnes bývalé Rudé Právo.
To je opravdu paradox. Sice ho koupil komunista Porybný, ale asi do obsahu nezasahuje. Já se do dneška stydím si Právo kupovat. Když se mi ale občas dostane do ruky, tak musím říct, že má celkem dobré zpravodajství a i ti komentátoři v čele s Mitrofanovem píšou svobodně. Ale já Právo tolik nečtu, tak abychom ten „Ruďas“ nepřechválili (smích).
Jaké komentátory uznáváš?
Rád si přečtu například Bohumila Doležala, s kterým nemusím vždycky souhlasit, ale vím, že je to člověk píšící sám za sebe. On je v dobrém slova smyslu homo politicus, politiku poctivě sleduje a analyzuje. Dělá to léta a dělá to dobře. Těch lidí je samozřejmě víc. Třeba Michael Romancov píše dobře, má jasný názor. Pak jsou tu ti, kteří kolísají. Někdy napíšou bezvadný text, jindy je to slabší.
Bohumil Doležal se mimochodem taky rozhodl nepsat do Babišových novin. Podle mě tam píšou lidí, kteří by tam psát neměli, protože svým dobrým jménem ty noviny legitimizují.
Oni argumentují tím, že dokud jim nebudou cenzurovat texty, tak je to v pořádku. Jenže tam nejde o ty komentáře, to je jen přílepek. Dělají výkladní skříň tomu, co tam bude, a sice ty kauzy, které stoprocentně přijdou. Myslím, že si to dřív nebo později uvědomí.
Napsat každý den dobrý komentář je dost těžké. Chtěl bys tohle každodenní komentování dělat?
Jo, to by mě opravdu bavilo, ale tomu se musíš věnovat na plný úvazek, nejde k tomu dělat další věci. Kdyby mi někdo koupil noviny, třeba nějaký bohatý Američan (smích), tak bych velice rád dělal politický deník. Velkoformátové, černobílé, klasické noviny.
Jak to vypadá s Babylonem, jehož jsi šéfredaktorem? Letos vyšla jen tři čísla. Jaká je naděje, že se z něj stane zase měsíčník?
Všechno záleží na tom, jestli dostaneme grant a jestli nám odpustí pokutu. Protože úředník z ministerstva, s nímž jsme se pohádali, na nás poslal kontrolu, která samozřejmě našla asi šest kreténských administrativních pochybení. Kdyby ten úředník fungoval, jak má, tak nám zavolá a řekne: „Opravte si to“. Pokud nám pokutu neprominou, tak to asi bude znamenat konec.
Jde opravdu o administrativní věc? Není zde nějaký politický zájem, aby Babylon nevycházel?
To si nemyslím, je to spíše v osobní rovině. Dlouhá léta na ministerstvu kultury bývala úžasná paní, která se nejen o nás, ale o všechny podobné časopisy starala, pomáhala nám. Její nástupce na to kašle.
Pořád si myslím, že v téhle zemi existuje dost lidí, kteří by si nezávislé tiskoviny kupovali. Především starší lidé jsou ještě na papírové noviny zvyklí, ale teď nemají co číst.
Je fakt, že my máme hodně ohlasů a většinou jsou to starší lidi. Nebo dokonce senioři. Třeba nám přišel mail od nějaké důchodkyně, že si četla v posledním čísle Babylonu můj rozhovor s Radkou Denemarkovou, kde pořád nadáváme a mluvíme sprostě (smích). A že nás prosí, abychom jí rozhovor poslali elektronicky, aby ho mohla rozeslat všem svým vnukům a vnučkám. Psala, že se vždycky těší na nový Babylon a že je na nás pyšná (smích).
Zdá se, že v 90. letech to tady do značné míry držela generace, která si získané svobody vážila. Ti lidé postupně vymírají a na rozhodující pozice se dostávají jedinci, jež formovala normalizace. Husákovy děti, zkrátka. A tu mladší generaci už 89. rok neoslovuje, nerozumějí mu, řeší jiné problémy.
Těžko říct, jaké mají ideály. Uvolil jsem se chodit na besedy organizované Člověkem v tísni. Trochu jsem se bál, abych nedopadl jako partyzáni, kteří k nám chodili na základní školu na besedy a my jsme si z nich dělali srandu. Nakonec jsem souhlasil, a musím říct, že na středních školách jsem mile překvapen, jak ti lidi reagují. Ve středoškolácích ten idealismus ještě je. Bydlí doma, nemusejí se starat o obživu. Na vysoké škole se to pak už mění.
Fašismus za Gottwalda a román o Babylonu
Jaká je tvoje literární postava a proč?
Strašně jsem měl rád třeba Célina. Hlavní postava v jeho Cestě do hlubin noci to je samozřejmě de facto on. Najdou se u něj strašlivé antisemitské věci z konce 30. let, ale z těch jeho dvou románů (Cesta do hlubin noci a Smrt na úvěr) jsem byl nadšený. Hlavní hrdina „Cesty“ nadává na všechno, je to ironik a skeptik, ale na druhou stranu zadarmo léčí chudé lidi apod. Těch oblíbených literárních postav by se našlo víc.
Co třeba Tři mušketýři? Ty jsem měl rád já.
Mušketýry jsem taky hltal, ale ještě raději jsem měl Johna Silvera z Ostrova pokladů. S jeho papouškem a dřevěnou nohou (smích).
Co si myslíš o Švejkovi?
Švejk se pojímá úplně opačně, než jaký je. Dělá se z něj prototyp češství, což je úplná blbost, protože ta postava představuje antipod češství. Na všechno kašle – na kariéru, na peníze, na byt, jestli je na svobodě, nebo ve vězení. Je to spíš takový aristokratický postoj, možná anarchismus. Je to výjimečná postava, která nemá s prototypem češství mnoho společného. Já ho vidím v té anarchistické rovině. Podobně Váchal si dělal ze všeho prdel. I když trochu jinak, byl to ironik. Švejk (nebo tedy Hašek) představuje zvláštní a zajímavý středoevropský způsob rebelie. Švejka beru.
Chystáš nějaký nový román?
Chystám. Bude se to jmenovat Revue Babylon (smích). To je totiž neuvěřitelná story, že ten časopis stále vychází. Vzhledem k tomu, jak ho děláme, by nikdo nevěřil, že se takovým způsobem dá dělat časopis. Samozřejmě to vzniká vždy v hospodě, kde není slyšet slova a panuje naprostá anarchie. Koncepce tam jakoby není, ale vždycky nějakým zázrakem to číslo drží pohromadě. Nikdo neví, jakým způsobem se to děje (smích). Vždy na poslední chvíli přijde text, dva, které to číslo postaví. Do té doby, chvíli před odesláním do tiskárny, to vypadá jako katastrofa. Vždycky tam ale nějaký ucházející článek je. Na nic si nehrajeme, píšeme, co si myslíme. Píšeme, jak nás to baví, a děláme si trošku ze všeho legraci. Je to reakce na ty rádoby intelektuální věci, které mnohoznačně mluví o ničem. Ta knížka by měla mimo jiné reflektovat posledních 25 let – jak jsme se vyrovnávali s tou cestou na Západ.
Už to píšeš?
Nepíšu, ale dělám si neustále poznámky. Myslím, že do důchodu jich budu mít dostatečné množství (smích).
Ta knížka by mohla být odpovědí, proč se po 25 letech tak proměnila atmosféra ve společnosti. Ještě před třemi lety by asi nikoho nenapadlo mluvit o plíživé normalizaci.
To je ale taková zvláštní iracionální kocovina, přitom se objektivně po všech stránkách máme nejlíp, jak jsme se kdy v celých českých dějinách měli. Jedná se o zvláštní únavu, doufám, že jen přechodného rázu, že je to opravdu jen kocovina, z které se společnost otřese. Ale hodně to záleží na mladých generacích, aby nevstoupily do oněch oligarchických sítí, neboť opravdu hrozí, že tady vznikne klasická oligarchie.
Napsal jsi teď novou historickou knihu. Můžeš o ní něco říct?
Název knihy je Gottwaldovo Československo jako fašistický stát. Samozřejmě spousta lidem, kteří se koukají na historii z ideologických pozic, se asi otevře kudla v kapse, ale nejedná se o žádnou nadávku. Hned v první části píšu, co si myslím, že je fašismus. Vysvětluji zde vztahy mezi komunismem, nacismem a fašismem. Podle mě třeba německý nacismus má mnohem blíž k stalinskému komunismu než k italskému fašismu. Po druhé světové válce přišli komunisté zcela záměrně s nacionálně socialistickou revolucí, která měla jasně fašistické rysy. Což dokládám na různých dobových komunistických prohlášeních, dokumentech, návrzích zákonů apod., které postulují budování slovanského státu, vzývají jednotný národ, operují s národní zradou, povzbuzují šovinismus stejně jako antisemitismus. Já v té knize tvrdím, že komunisté tento fašistický arzenál nepoužívali instrumentálně, ale že to byla součást jejich eschatologického pohledu na svět v rámci marxistické dialektiky, kde se srážejí protiklady a vzniká vyšší rovina. Komunisti v rámci toho mohli zastávat marxismus, vzývat fašistické ideje, a směřovat tak k zářným zítřkům. Marxistická dialektika je vskutku obludná prasečina, do které se vejde opravdu všechno, jakákoli sviňárna. Nacionální (národní) socialismus představoval hlavní ideologickou výbavu československého komunistického režimu až do roku 1989.
Ne nadarmo měli v 90. letech voliči republikánů a komunistů k sobě blízko.
Jasně, když sládkovci vypadli z parlamentu, tak to voličstvo přešlo ke komunistické straně.
Poslední otázka, poněkud osobní. Co tě napadne, když se řekne Jizerské hory?
Druhý domov, z kterého se stává domov první, protože když mám jen trochu času, chvátám do Jizerských hor.
Naprosto rozumíme a děkujeme moc za rozhovor.
ROČNÍK XIII. – 3. ČÍSLO, ZÁŘÍ 2024