09. února, 2017 Tomáš Fošum
Foto: Pixabay
Před uprchlickou krizí jsme v Demokratickém středu svým způsobem sami utíkali. Ne, že bychom o ní vůbec nepsali, ale zdráhali jsme se z ní udělat hlavní téma čísla. Důvodů bylo několik. Jednak se jí zabývali skoro všichni, jednak se hlavně v roce 2015 vyvíjela hodně dynamicky, takže než jsme číslo vytiskli, články týkající se migrace už byly zastaralé. Nyní, když se situace alespoň zdánlivě uklidnila, přichází náš čas. Nelze ovšem zamlčet, že naše předchozí otálení mělo ještě jeden důvod. Na redakčních radách se totiž debaty o uprchlické tematice poměrně vyhrocovaly. Čímž jsme mimochodem sami sobě dokázali, že nejsme odtrženi od zbytku českého lidu, byť se redakční rady konají v jedné nejmenované pražské kavárně…
Vyhrocenost debat o uprchlické krizi pramení ze samé podstaty tohoto tématu, jež není černobílé. Jenže v podobných kruciálních otázkách lidé právě černobílé postoje rádi zastávají a nechtějí slyšet rozumné argumenty druhé strany. Například takzvaní vítači jako by neviděli, že demonstrativně otevřená náruč zve další a další zástupy do Evropy, kam se všichni chudí a potřební tohoto světa bohužel nevejdou. Dále často přehlížejí fakt, že soužití většinové sekulární společnosti a početné muslimské komunity přináší leckde výrazné problémy, jež ani náhodou nelze klást za vinu jen té většině. Naopak „odmítači“ si nechtějí připustit, že ani teroristické útoky páchané přistěhovalci původem z Blízkého východu neopravňují Evropany k zavírání hranic před válečnými běženci z islámských států. Solidarita není pouze název slavných polských odborů, je to i projev normálního lidského chování, které se navíc z dlouhodobého hlediska většinou vyplácí. Když někomu pomůžu, je pravděpodobné, že on zase pomůže mně.
Slovo solidarita se během největšího náporu uprchlické krize skloňovalo nejen v souvislosti s prchajícími, ale hlavně s ohledem na chování některých členských zemí EU odmítajících přerozdělování uprchlíků z přetížených unijních států. Je celkem pochopitelné, že se středoevropský region včetně Česka dodnes staví proti povinným kvótám na uprchlíky. Zavání to diktátem a navíc v schengenském prostoru lze obtížně utečence proti jejich vůli někde držet. Co však rozum příliš nebere, je povýšenecké a hlavně těžce nesolidární vystupování některých středoevropských představitelů. Nejde o to, že by si kroky evropských institucí nebo německé kancléřky Angely Merkelové občas nezasloužily tvrdou kritiku. Nejprve však v případě takové živelní události, jako byla valící se uprchlická vlna v roce 2015, musím nabídnout pomocnou ruku, a až pak bouchat pěstí do stolu a vyčítat ostatním, co udělali špatně. Jiný přístup je neprozíravý i z čistě prospěchářského hlediska.
Téma migrace má totiž sílu Evropskou unii zničit, což přes všechny její vady není vůbec v našem zájmu. Svět kolem nás se po bezstarostných devadesátých letech stává nebezpečnějším. Vedle hrozícího „stěhování národů“ a islamistických teroristických útoků se také vzmáhá ruský imperialismus. V době vzniku těchto řádků se znovu rozhořely boje na východě Ukrajiny. Rusko za agresi vůči této zemi nebylo příliš potrestáno, jeho apetit roste, a přesto se s ním někteří nezodpovědní západní lídři chtějí bratřit. Kdyby se EU rozpadla, může desetimilionové Česko jednat jako rovný s rovným s velkými státy typu Německa nebo právě Ruska? Těžko. Poučení bychom našli v historii habaděj.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025