05. června, 2022 Karel Barták
Nizozemský premiér Mark Rutte (vlevo) se na začátku února sešel s ukrajinským prezidentem Volodymyrem Zelenským. Foto: Wikimedia Commons/ President of Ukraine
Ruský prezident Vladimir Putin se přepočítal. Válka, kterou rozpoutal proti Ukrajině, byla tou pomyslnou poslední kapkou, kterou přetekl pohár evropské a také americké trpělivosti. Putin si přitom určitě myslel, že mu to opět projde. Že Západ bude znovu jen přihlížet a jalově kritizovat, jako když Kreml rozdrtil čečenské povstání v letech 1999 až 2000, anektoval kusy Gruzie (naposledy v roce 2008), zmocnil se ukrajinského Krymu a rozpoutal válku na Donbasu (2014). Nebo jako když před zraky nečinného světa srovnávalo ruské letectvo se zemí syrská města (2015). Masový útok na Ukrajinu zahájený 24. února 2022 byl však už přes čáru. Dobře to vystihl nositel Nobelovy ceny a zakladatel dnes zakázaného listu Novaja Gazeta Dmitrij Muratov vzápětí po ruském vpádu do sousední země: „Rozhodnutí ‚demilitarizovat‘ Ukrajinu je sebevražedné. Válka je šílenství. Rusko nemůže vyhrát.“
Ne každý sdílel v oněch dnech na konci letošního února tuto jasnozřivou diagnózu. Jako budíček zafungoval až mimořádně chrabrý odpor ukrajinské armády umocněný bezchybným mediálním výkonem prezidenta Volodymyra Zelenského. Evropa i Spojené státy si uvědomily, že na ukrajinských pláních se skutečně bojuje za hodnoty a pravdy, které samy vyznávají, že tady jde o víc než jen další kremelskou „speciální operaci“ na ruském „dvorku“. Komentátor listu Washington Post Brian Klaas začátkem března napsal: „Za několik dnů se Putinovi podařilo oživit NATO, sjednotit Západ, zruinovat vlastní ekonomiku, naštvat oligarchy, učinit ze Zelenského světově proslulého hrdinu a upevnit svůj odkaz vražedného válečného zločince.“
Ať tato válka dopadne jakkoliv, její první tříměsíční fáze je pro Putina fiaskem. Za prvé vojensky, protože ruská armáda se musela vzdát úmyslu dobýt hlavní město Kyjev a nechala se Ukrajinci vytlačit od Charkova. Musela se soustředit výlučně na Doněckou a Luhanskou oblast a ani ty se jí nedaří zcela dobýt. Obléhání Mariupolu trvalo dva a půl měsíce a Rusové město obsadili až poté, co ho v podstatě rozmlátili na cucky. Ukázalo se, jak nesmírnou silou je odhodlaná a morálně pevná ukrajinská armáda vybavená dobrými zbraněmi. Jejich dodávky ze Západu postupně narůstaly; nakonec se k nim odhodlalo i zprvu velmi zdrženlivé Německo. Jsme tak mimo jiné svědky střetu ruské a západní vojenské techniky, ve které má navrch posledně jmenovaná. Je zřejmé, že nebýt ruské jaderné hrozby, bylo by už „vymalováno“.
Za druhé Rusko prohrává i ekonomicky – sankce Evropské unie a dalších západních zemí plus náklady válečného tažení mu způsobují recesi, která podle odhadů už vedla k poklesu objemu výroby o deset až patnáct procent a k inflaci blížící se sedmdesáti procentům. Sankce sice nesrazily Rusko na kolena, jak někteří doufali, ale bolestně mu škodí a postupem času budou stále citelnější. Ačkoli má Putin podle všeho ještě slušné rezervy, nebudou nekonečné. Připomeňme, že Rusko není žádná hospodářská velmoc. Jeho hrubý domácí produkt jen o málo převyšuje ekonomický výkon Španělska a představuje 1,75 procenta světového HDP, ve srovnání s 25 procenty pro USA, 18 procenty pro EU a 18,5 procenta pro Čínu.
A co teprve strategické fiasko, které Kreml utrpěl – podívejme se na renesanci Severoatlantické aliance (NATO), které francouzský prezident Emmanuel Macron ještě na podzim 2019 předpovídal „mozkovou smrt“. Do NATO se teď hrnou neutrálové Finsko a Švédsko vyděšení ruským počínáním na Ukrajině. A nezapomínejme na historické rozhodnutí německého kancléře Olafa Scholze nasypat sto miliard eur do přezbrojení a zdokonalení německých ozbrojených sil nebo na vynalézavý trik Evropské komise, který umožnil použít zatím 300 milionů eur z evropského „mírového nástroje“ na nákup zbraní pro ukrajinskou armádu. Do čela tohoto úsilí se ovšem postavily Spojené státy – daří se jim vůči Evropě prosazovat vše, co v minulých letech drhnulo a skřípalo. Transatlantické spojenectví opět vzkvétá.
Připočtěme k tomu diplomatickou izolaci Ruska na světové scéně; na půdě Valného shromáždění OSN 4. března hlasovaly proti odsouzení invaze jen čtyři diktatury – Sýrie, Severní Korea, Bělorusko a Eritrea. Tomu se říká diplomatický debakl. Ano, pětatřicet států se zdrželo hlasování, včetně velikánů jako Čína, Indie či Indonésie. Tento postoj vesměs ovšem neznamená souhlas či podporu, ale spíše ekonomický i politický kalkul. Případně nechuť se jasně vymezovat vůči válce, kterou mezi sebou vedou „bílí tohoto světa“ a rozvojové země s ní nemají nic společného. Až na výjimky (Čína) nesledujeme nikde snahu nějak zastírat, jak Rusko na Ukrajině válčí, jak masakruje civilní obyvatelstvo a dopouští se válečných zločinů. I kdyby se měla postputinovská Moskva změnit, nastolit jiný kurs, vrátit se k respektování mezinárodního práva, její pověst bude po obludném řádění na Ukrajině na dlouho pošpiněna.
Evropská unie si po koronavirové katarzi ze všeho nejméně přála válku na svém kontinentu, byla jí však vystavena. Přesto si zatím počíná velmi dobře. Jenže Ukrajina chce více – chce členství v EU, a to rychle. Má pro to pádné argumenty, protože ve zkratce její vojáci bojují za naše hodnoty, tedy i za nás. V zemích Unie přijímáme miliony uprchlíků s otevřenou náručí, posíláme peníze, zbraně a informace, všemožně se snažíme. Zároveň ale nikdo neříká, že by se EU měla kvůli Ukrajině zříct náročných pravidel, jimiž se řídí přijímání nových členů, i když ve srovnání s realitou na bojišti mohou vypadat trapně pragmatická a banálně přízemní.
Proto bychom neměli a priori odsuzovat pokus francouzského prezidenta Emmanuela Macrona z 9. května, když na závěr strategického projevu ve Štrasburku navrhl jakési „evropské politické společenství“, které by pro Ukrajinu a potažmo další po vstupu do EU bažící země znamenalo ukotvení v západní Evropě, nikoliv však plnohodnotné členství v Evropské unii. Jen velmi málo unijních lídrů se zatím pustilo na tenký led reakcí a komentářů. Vesměs zdvořile mlčeli. Za „velmi zajímavý“ označil Macronův návrh Olaf Scholz; v podstatě musel, protože ze Štrasburku se Macron vydal hned do Berlína, jak se sluší a patří na znovuzvoleného nájemníka Elysejského paláce, a tam svému kolegovi zatepla novinku představil. Kancléřem to však jen začalo – Macron se hodlá chopit „poustevnické hole“ a obcházet se svým nápadem všechna hlavní města. Času není nazbyt. Ruská invaze pokračuje a Evropská komise nasadila vyšší rychlost, aby do konce června stihla vyhodnotit několik set stran ukrajinské přihlášky za člena EU. Všeobecně se totiž očekává, že Kyjev obdrží status kandidátské země, tedy oficiálního uchazeče o členství v EU, na summitu unijních lídrů 30. června.
Pro Volodymyra Zelenského a jeho vládu to bude zajisté velké zadostiučinění. Pro Kreml pak signál, že Západ nemíní hodit Ukrajinu přes palubu, že s ní počítá a že ji Rusko už vlastně ztratilo (pokud ji přece jen neuchvátí hrubou vojenskou silou). Signály to budou důležité, ale co pak? Macron velmi správně říká, že normální proces vedoucí ke vstupu do EU se vším všudy bude trvat „roky, možná desetiletí“. Není důvod mu nevěřit – Česko mělo podstatně lepší výchozí pozici než Ukrajina a vyjednávalo deset let. Macron konstatuje, že zkrátit tuto dobu by znamenalo snížit požadavky, oslabit standardy, a to nejen pro Ukrajinu, ale pro všechny. Chceme to? Nikdo se neodvažuje říct ano, ani Poláci, ani Litevci a další, kteří by si moc přáli pro Ukrajinu rychlé členství.
Na druhou stranu známe Francouze a jejich obecnou nechuť k rozšiřování Evropské unie, zvlášť východním směrem, kterou jsme zažili na vlastní kůži. Macron je konzistentní – už před čtyřmi lety varoval před přijímáním dalších zemí do Unie, dokud nebude „efektivnější“, ambicióznější a schopná přijímat rychlá a silná rozhodnutí. Právě on významně zbrzdil vyjednávání s kandidátskými státy ze západního Balkánu, když loni prosadil přepracování „metodologie“ přístupových rozhovorů. Ostatně právě osud těchto kandidátů – Srbska, Černé Hory, Severní Makedonie a Albánie – je velkou neznámou v této rozbíhající se partii. Právě na ně, nejen na Ukrajinu, budou muset myslet čeští politikové, až se prvního července ujmou na půl roku unijního žezla.
EU nesmí, ať se to Paříži líbí, nebo ne, dělat dojem, že agendu určuje jen ruská agrese. Je nabíledni, že pro tyto státy, které s EU marně vyjednávají už několik let, by se jakékoliv „společenství“ znamenající jen částečné členství rovnalo červenému hadru. Vzpomeňme, jak středoevropští lídři jako Václav Havel nebo Lech Wałęsa nelibě nesli naléhání Macronova předchůdce Françoise Mitterranda na počátku 90. let, aby Západ na rozpad sovětské říše reagoval vytvořením „evropské konfederace“. Současný prezident se k tomuto odkazu ostatně přímo hlásí.
Evropa prožívá kvůli Vladimiru Putinovi nejdramatičtější epizodu svých poválečných dějin. Konfrontace s brutalitou ruského postupu je nečekaná, šokující a nezapomenutelná. Nelze ji odbýt mávnutím ruky, protože Rusko nikam nezmizí. Politikům jen postupně dochází, že v Evropě nebude nic jako dřív. Proto je dobré se bavit o tom, co a jak dál. Měli bychom být Macronovi vděčni za jeho nápad, který nutí všechny kolem stolu Evropské rady nažhavit mozkové závity. I za jeho jasnozřivé nabádání, abychom byli připraveni na jakoukoli budoucnost – i na tu pěknou, kdy se bude rozhodovat o tom, zda dát postputinovskému Rusku šanci a neuzavírat se vůči němu do a priori negativního a odmítavého postoje. Macron říká nahlas věci, které se nemusejí líbit, ale nutí k přemýšlení.
Ve vnitřní kuchyni EU se ovšem rodí další debata, a totiž jestli by nebylo dobré využít tohoto vzepětí, stmelení a mobilizace k revizi základních smluv. V průzkumech se stále více občanů vyslovuje pro silnější, akceschopnější a rozhodnější Unii. Odtud je už jen krůček k přesvědčení, že nastal správný čas ke změně pravidel, jež by to umožnila. Konference o buducnosti EU, které se účastnili občané členských zemí, navrhla některé reformy, jež vyžadují revizi základních smluv. Evropský parlament tento záměr nadšeně potvrdil. Vzápětí se vyslovil pro respektovaný italský premiér Mario Draghi, přidala se šéfka Komise Ursula von der Leyen a naposled pak, dosti razantně, též Emmanuel Macron. Souhlasné mručení bylo slyšet i z Berlína. A už se začalo pracovat na tom, aby europarlament na červnové schůzi vyzval ke svolání „konventu“, který by se zabýval příští „ústavní smlouvou“.
Přesto je nepravděpodobné, že se takový konvent v dohledné budoucnosti sejde a začne pracovat. Návrh parlamentu musí totiž schválit všech 27 vlád, a to jednomyslně. Ano, velké západní členské státy jsou v této věci jednotnější než v minulosti. Jenže tentokrát mají proti sobě podivuhodnou frondu malých zemí – Skandinávci podnícené „ne“ už podepsalo třináct, podle některých zdrojů šestnáct vlád včetně té české. „Nepodporujeme nepromyšlené a předčasné pokusy rozjet proces vedoucí ke změně smluv. Způsobilo by to vážné nebezpečí, že politická energie bude odkloněna od důležitých úkolů spočívajících v hledání odpovědí na otázky, na které naši občané očekávají odpovědi, a v řešení naléhavých geopolitických výzev, kterým Evropa čelí,“ píše se v dokumentu, který podpořily vesměs země, jež nelze podezírat z nedostatku „evropanství“. Prostě si myslí, že by se EU neměla v této klíčové chvíli vyčerpávat vlastními institucionálními spory.
Takové znepokojení je namístě. Vzpomeňme, že porod poslední smlouvy (tedy té Lisabonské), kterou se dnes Unie řídí, trval skoro deset let. A to bylo v době míru; tehdejší problémy vypadají malicherně ve srovnání s těmi dnešními. Klíčovou reformou, kolem níž se všechno točí, je tentokrát úplný odchod od jednomyslného rozhodování v Radě EU a jeho nahrazení kvalifikovanou většinou. Je zajisté lákavá představa, že bychom se zbavili pravidla, které způsobuje paralýzu a bezzubost celých politik včetně té zahraniční, znemožňuje účinná rozhodnutí a umožňuje jedné zemi vydírat ty ostatní. Jenže jsme v EU připraveni na to, že některé vlády budou přehlasovány, až opustíme pravidlo konsensu? Jak na to budou reagovat? Jak se budou mstít? A neukázalo se snad v poslední době, že EU dokáže dělat spoustu nečekaných a dobrých věcí i se stávající smluvní výbavou? Což nás přivádí zpět k té prvotní otázce: Má to v takto vyhrocené chvíli cenu? Pochopili by to lidé? Obávám se, že ne.
ROČNÍK XIV. – 2. ČÍSLO, ČERVEN 2025