09. prosince, 2015 Martin Gonda
Současné vládě jedné strany předcházela koaliční vláda čtyř stran, která působila nejednotně, což nakonec způsobilo i její konec. Robert Fico tuto vládu nazýval „slepencem“ a tento termín používá dodnes. Opakuje ho velice často a účelově jej spojuje s neúspěchy pravicových koaličních vlád. Dosáhl zde mediálního průlomu, protože tento výraz stejným způsobem chápou stoupenci Smeru i pravicových stran. A tak může Fico strašit „slepencem“ voliče napříč politickým spektrem. Jistě, za tuto nálepku si pravicové strany mohou do značné míry samy, ale navzdory tomuto konstatování nesmíme přehlížet Ficovu komunikační zručnost. Jeho „slepenec“ šikovně maskuje jednoduchou podstatu. A sice, že Fico nemůže vládnout jen tehdy, když se proti němu ostatní strany spojí. A tak jakákoli koalice proti Ficovi bude už jednou provždy „slepencem“.
Fico s oblibou používá též slovní spojení „protože Fico“. Jedná se o premiérův manévr jak oslabit kritiku směřující vůči jeho osobě. Když premiér užije větu „samozřejmě, všechno je špatně, protože Fico“, dělá ze sebe oběť kritiky, a ne osobu, jež je nositelem problému. Fico na svou obhajobu často snáší mnoho pravdivých faktů, které však nikdo nezpochybňuje. Díky této taktice si mnoho posluchačů nevšimne, že na kritiku vlastně pořádně neodpověděl. Často zmátne i moderátory politických diskusí. Proto je třeba zpozornět vždy, když náš ministerský předseda použije obrat „protože Fico“, přičemž se obvykle pousměje.
Tohle všechno by nefungovalo, kdyby Fico nebyl charismatickou osobností a neměl schopnost se učit. Skvělým studijním materiálem pro něj může být Vladimír Mečiar. Fico pochopil, že Mečiar mohl být silný i proto, že 30 až 40 % voličů dává v politice přednost silnému vůdci. Na základě tohoto zjištění je Ficova strategie následující: Politiku dělám já, kontakty s byznysem jsou akceptovatelné, ale nesmí ohrozit dobré jméno předsedy vlády. Tohle Mečiar tak přísně nedodržoval. Fico se od Mečiara odlišuje i tím, že zatímco Mečiar se přeceňoval a ztotožňoval svou osobu s celým Slovenskem, Fico se poctivě soustřeďuje na politiku jako takovou a na Slovensko pohlíží optikou svého voliče.
Slovenská pravice zůstala společenstvím lidí volících vícero stran. S pravicovým voličem, jenž se obecně cítí politikou nejvíce zklamaný, se spojuje zvláštní emoční neutralita, až syndrom vyhoření. I tak se dá vysvětlit, proč se nové pravicové strany nedokážou přehoupnout v preferencích přes 20% podporu. Nyní se hraje o voliče někdejší SDKÚ-DS. Jenže po ní zbyly buď velmi racionální typy, které se rozhodují na poslední chvíli, politika je často štve, ale věří v zastupitelskou demokracii, anebo velmi rezignované typy. Jejich rezignace se projevuje v ignorování voleb. Kritizují Fica i pravici, začínají nedůvěřovat všem včetně médií. Nové pravicové strany tak narážejí na marketingově neplodné území. To však neplatí pro tzv. nepolitické projekty. Tady prostor stále existuje. Naposledy to ukázal volební úspěch projektu Igora Matoviča. Ten v roce 2012 s hnutím Obyčajní ľudia vstoupil do parlamentu coby třetí nejsilnější strana. Ale je tu i čerstvější příklad – prezident Andrej Kiska.
Dá se říci, že Kisova kampaň před loňskými prezidentskými volbami byla dobrá jen z marketingového hlediska. Političtí komentátoři právem kritizovali její programové nedostatky, ale ty byly přehlíženy, protože se naskytla příležitost porazit Fica. Druhé kolo voleb ukázalo skutečnost, která sice potěšila Kisku, ale politickým stranám dokázala, že už nejsou relevantní silou na všech úrovních, které doposud ovládaly. Vedle Ficova Smeru tak vznikl prostor, který ještě dobře neznáme, ale dá se předpokládat, že jen sotva ho obsadí hodnotové politické strany.
Jak získat nové voliče nejdříve přemýšlel předseda strany NOVA Daniel Lipšic, a teď se s tím potýká šéf strany #Sieť Radoslav Procházka. Oba mimochodem kdysi začínali v KDH. Když se Lipšic pokusil komunikovat jednoduše a podle marketingových šablon, hned byl kritizován. To samé teď zažívá Procházka. Dostává za uši od novinářů i analytiků, a to nejen kvůli svým etickým přešlapům, ale i za strategii, již při lákání voličů aplikuje. Je pochopitelné, že skalní pravicoví voliči neradi vidí nepřehledné napojení stran na byznys, ale už méně je pochopitelné, když jsou Lipšic a Procházka kritizováni za používání základních nástrojů politického marketingu. Procházku téměř na každém kroku provází poměrně kritická mediální odezva. Nicméně Radoslav Procházka už nepřešlapuje na místě. Vykročil rozhodně kupředu, po své cestě, která pro něj bude znamenat kompromis možného. Některé při tom možná ztratí, ale v politice potřebuje získat procenta. Pouze ta mu zajistí autoritu. Když autoritu získá, ostatní se mu přizpůsobí. Anebo ho budou nadále kritizovat, politika už je zkrátka taková. Procházka možná nakonec do svého programu zapracuje i menšinové, avšak odborné pohledy na řízení státu. Politika je přece též uměním možného. Procházka se odpoutal od kritické menšiny, ale není vyloučeno, že jí jednou poskytne prostor, aby s její pomocí politiku zájmů vyvážil hodnotovou politikou.
Procházka určitě nezíská všechny volné voličské hlasy. Zabojují o ně i další nové subjekty. Nejnověji do politiky vstupuje podnikatel Boris Kollár, jenž podle odborníků půjde Babišovou cestou. Ve hře zatím není jedna velká pravicová strana. A je to tak dobře. Vždyť co by se stalo, kdyby ve snaze vyvážit Ficův Smer vznikla jedna velká lidová strana? Šlo by jen o přizpůsobení se Smeru, kterému stačí, když na společensko – politické problémy existuje jeden, nanejvýš dva názory. Navíc v posledních letech se ukázalo, že samotný Fico určuje, kdo z opozice bude nositelem konkurenčního názoru, protože ne každý opoziční politik se dostane do televizních debat. Takto zúžený pohled na politiku by pro pravicového voliče znamenal příliš velký kompromis. Kdo by byl v podobném bipolárním systému více nespokojen? Samozřejmě pravicoví voliči, kteří v průzkumech veřejného mínění udělují svůj potenciální hlas zhruba sedmi středopravicovým stranám, zatímco Směr nemá na levé části politického spektra konkurenci ani mu neklesají preference. Jakmile Slovensko přijde při řešení velkých společenských problémů o konzervativní, liberální či křesťanský pohled, tak pravicový prostor hravě obsadí politik typu Andreje Babiše, jenž řekne, že na některých věcech přece nezáleží.
Slovenská pravice je naučená více věci zvažovat – na rozdíl od Fica nebo Babiše, kteří jsou zase lepší v technice vládnutí. Pravice jim to často zjednodušuje, když ustupuje od svých hodnot, což pak vládě umožňuje dělat si, co chce.