20. února, 2013 Miroslav Šepták
Rakouská ústava vymezuje prezidentovi velmi rozsáhlé kompetence, daleko větší než je tomu u ostatních německy mluvících zemí; může například rozpustit spolkový parlament (Národní radu), zemské sněmy či odvolat kancléře a to bez jakéhokoli udání důvodu. Od roku 2004 zastává funkci rakouské hlavy státu Heinz Fischer. Kdo je tedy alespoň teoreticky jeden z nejmocnějších evropských prezidentů?
Rodák ze Štýrského Hradce Heinz Fischer vyrůstal v tradičně levicově orientované rodině. Již jeho otec a strýc, členové Sociálně demokratické strany Rakouska, zastávali vysoké státní funkce. A proto asi nepřekvapí, že rovněž kroky H. Fischera vedly později do politiky. Po absolvování práv na vídeňské univerzitě začal v roce 1962 působit jako právní poradce sociálně demokratické frakce v Národní radě. V této funkci měl možnost spolupracovat s tehdejšími významnými představiteli strany – například Franzem Jonasem, Bruno Pittermannem nebo Bruno Kreiskym. Posledně jmenovaného považuje dodnes za svůj politický vzor. Kromě politiky hojně publikoval a to ne ledajaké práce. Jeho kniha o politickém systému Rakouska patří nadále mezi respektované příspěvky k problematice.
V roce 1971 ve svých 33 letech poprvé zasedl do Národní rady. Během víc než tří dekád vystřídal řadu stranických (šéf klubu, zastupující předseda) i státních (ministr pro vědu, prezident Národní rady) funkcí, aniž by přitom opomněl další sebevzdělávání. V roce 1978 habilitoval, o patnáct let později byl jmenován dokonce profesorem politologie na univerzitě v Innsbrucku. Tento titul před svým jménem příznačně neuvádí, ostatně rovněž při osobním setkání na mě působil skromným dojmem.
Když v roce 2004 hledala sociální demokracie vhodného prezidentského kandidáta, volba padla právě na rodáka ze Štýrska. Heinz Fischer svedl těsný souboj a uspěl, neboť již tehdy odpovídal představě většiny Rakušanů o „ideálním“ spolkovém prezidentovi; starší, reprezentativně vystupující muž, žijící spořádaným rodinným životem, bez profesních a soukromých skandálů. Akademická dráha a bohaté zkušenosti především ve funkci prezidenta Národní rady mu u veřejnosti pomohly získat pověst „čestného makléře“ – člověka stojícího nad stranami. O šest let později aspiroval na úřad spolkového prezidenta podruhé, tehdy však byly karty rozdány poměrně jasně. Hlavní otázka voleb spočívala v pouze v tom, s jak velkým náskokem zvítězí. Konkurenční politické subjekty nenalezly skutečného vyzyvatele. Silní lidovci rovnou hodili ručník do ringu, populističtí Svobodní pouze „plácli do vody“, když vsadili na málo známou kandidátku, která navíc řadu potencionálních voličů odradila nevyjasněným vztahem k nacismu a výroky hraničící s popíráním holocaustu. Nekontroverzní a populární Fischer dosáhl snadného vítězství; obdržel 79,3 % hlasů – druhý nejlepší výsledek v historii rakouských prezidentských voleb.
Jako hlava státu usiluje od počátku o auru nadstranickosti, dnem prvního zvolení do čela alpské republiky pozastavil své členství
v sociální demokracii. Dlouhodobě a často s velkým náskokem vede žebříček popularity politiků, jeho práci hodnotí kladně nejenom levicoví voliči, ale také příznivci ostatních stran. Za nejstabilnější formu vládnutí považuje Fischer velkou koalici – kooperaci dvou nejsilnějších rakouských stran – socialistů a lidovců.
Co od štýrského rodáka čekat do konce funkčního období, tedy do roku 2016? Nedá se předpokládat využití značných kompetencí daných ústavou. H. Fischer nemá sklon k přílišnému aktivismu a snaží se spíše o uklidnění mnohdy rozbouřené vnitro-politické scény nabádáním k ukončení malicherných sporů a k započetí konstruktivní spolupráce, čímž významně nevybočuje z rakouské prezidentské tradice. Považuji však za pravděpodobné, že v blízké budoucnosti výrazně vstoupí do vnitřního života našich jižních sousedů. Již před šesti lety „oprášil“ staré kontakty, když na tehdejšího předsedu sociální demokracie Alfreda Gusenbauera vyvinul značný nátlak, aby uzavřel velkou koalici. Kdo poruší jednou (byť nepsanou) zásadu, učiní tak i podruhé.
Zřejmě na podzim tohoto roku dojde v Rakousku k souboji o křesla v Národní radě. Je možné, že v parlamentě bude zasedat poprvé v historii státu pod Alpami šest různých politických subjektů. To může v jednotlivých stranických sekretariátech vyvolat zmatení a pocity nejistoty. Pak bude potřeba někoho s bohatými politickými zkušenostmi, potřebným nadhledem a dostatečnou autoritou. Chvíle jako šitá na míru Heinzi Fischerovi, jenž jistě bude preferovat spolupráci sociální demokracie a lidovců před koalicí s účastí kontroverzních a nevypočitatelných Svobodných.
Miroslav Šepták
autor je historik a politolog, působí v Národním archivu a ve Státní rostlinolékařské správě.
ROČNÍK XIV. – 2. ČÍSLO, ČERVEN 2025