03. prosince, 2023 Kamil Czaiński
Areál bývalé továrny na koberce a dekorační tkaniny Welur
v Ketři. Foto: Kamil Czaiński
Až do roku 1972 spadalo Hlubčicko do olomoucké diecéze. Církevní hranice probíhající dvacet a více kilometrů v polském vnitrozemí byla pozůstatkem z dob, kdy toto území patřilo ke dvěma knížectvím, Opavskému a Krnovskému, která různě lavírovala mezi Moravou a Slezskem. Ještě v první polovině 20. století se v některých obcích mluvilo lašským nářečím, mnohdy zde nazývaným moravštinou. Jejich obyvatelé si říkali Moravci, existovalo dokonce označení „pruská Morava“. Nejsevernější „moravskou” obcí bylo městečko Bavorov (Baborów) sousedící s vesnicí Sulkov (Sułków), která představovala pro změnu poslední výspu slezštiny lechického typu, tedy podobnější polskému jazyku.
Nicméně naprostá většina regionu byla již od středověku cílem německého osídlování, a i těch několik slovanských obcí na jihu a východě se od dob německého kancléře Otto von Bismarcka s každou generací stále více poněmčovalo. Jazykovědec Felix Steuer popsal ve 30. letech 20. století bavorovské a sulkovské nářečí s tím, že už zanikají a mládež mluví běžně německy. O to víc byli místní deutschgesinnt („německy smýšlející“) v politické rovině. V hornoslezském plebiscitu po první světové válce se celých 99,6 procenta hlasujících ve Hlubčickém okrese vyslovilo pro setrvání v rámci německého státu.
Volilo se mezi Polskem a Německem, ale platilo přitom, že pokud by vyhrálo Polsko, připojí se k němu severní část okresu včetně hlavního města Hlubčice (Głubczyce), zatímco jih připadne Československu (stejně jak tomu nakonec bylo bez plebiscitu u Hlučínska). Do druhé světové války vstoupilo Hlubčicko prakticky jako ryze německá oblast, a tak s ní bylo také po Hitlerově prohře zacházeno. Oblast připadla Polsku (i když se ještě v únoru 1946 projednávaly návrhy případné výměny území, například části Hlubčicka za část Těšínska, avšak bez úspěchu), původní obyvatelstvo bylo odsunuto a nahrazeno přesídlenci z východních polských území zabraných Sovětským svazem a také osadníky z centrálního Polska.
Dnešní Hlubčicko tak tvoří zvláštní enklávu. Kulturně již rozhodně nepatří k Moravě, ale ani k Hornímu Slezsku, jehož součástí zeměpisně je. Identitou a sociologickými ukazateli připomíná spíše západní část Polska, a nikoliv sousední okresy, které neprošly výměnou obyvatelstva, tudíž se tam mluví jazykem značně odlišným od standardní polštiny a působí tam organizace německé menšiny. Z pohledu Opolí či Katovic (o Varšavě ani nemluvě) leží taková Plšť (Pilszcz) kdesi na konci světa.
Perspektiva se změní, odmyslíme-li si státní hranici. Mluvíme totiž o obci třicet kilometrů od Ostravy a přímo na předměstích Opavy. Otevření hranic napomohlo k navázání vzájemných kontaktů. Na to, jaký význam připisují místní evropské integraci, symbolicky poukazuje skutečnost, že jednu ze sedmi plšťských ulic – krásnou lipovou alej vedoucí ke hřbitovu – pojmenovali Schumanovou třídou. Jméno spoluzakladatele Evropských společenství nese též parčík v centru vesnice, kde najdeme pomník vstupu Polska do EU v květnu 2004 a tehdy k této příležitosti uspořádané slavnosti. Doplňuje jej citát Antoina de Saint-Exupéryho: „K tomu abych byl, musím se účastnit.“
Veřejnou dopravou se do Hlubčic z Česka nedostanete, ledaže vám nevadí sedmikilometrová procházka z příhraniční vesnice Rusín. Stejně tak do druhého největšího města v okrese, Ketře (Kietrz), lze za hodinu dojít pěšky z české Třebomi. Anebo to je možné zkusit přes Polsko – autobusem z Ratiboře či Opolí. Složitější to je s menšími obcemi mimo hlavní tahy, kam dorazí jeden až dva spoje denně (samozřejmě pouze v pracovní dny), což však na polské poměry není vůbec špatné. Hlubčicko tak paradoxně není ten nejhorší příklad „dopravního vyloučení“ v Polsku.
Navíc se blýská na lepší časy, protože v červnu 2023 padlo rozhodnutí o obnově železniční trati Ratiboř – Hlubčice – Racławice Śląskie. Zatím poslední vlak tudy projel 3. dubna 2000, v den „velkého řezu“, kdy polské státní dráhy najednou zastavily provoz na 1028 kilometrech tratí. Hlubčický je tak jedním ze 43 okresů v Polsku bez vlakového spojení. Nemá jej ani Bavorov, který býval významným železničním uzlem, křižovatkou vedoucí do čtyř směrů.
Nádraží v Hlubčicích představuje nyní jedinečnou urbexovou lokaci. Žertem by se dalo říci, že jde o nejekologičtější nádraží na světě, protože opuštěná nástupiště a kolejiště jsou hustě zarostlá vysokým křovím, které navozuje postapokalyptickou atmosféru ruin dávné civilizace. Neobvyklá staniční budova ve tvaru inspirovaném lokomotivou se poslední dobou nachází v ještě žalostnějším stavu než dříve, neboť před několika měsíci částečně vyhořela.
„Poněmecké“ zříceniny obecně dotvářejí kulturní krajinu Hlubčicka. Prakticky každá obec se může „pochlubit“ nějakou tou spektakulární ruinou. V hlavním městě okresu ohromí milovníky rozvalin kromě nádraží ještě bývalá sladovna, monumentální stavba z konce 19. století chátrající mezi Lidlem a rodinnými domky na okraji centra. V Ketři pak areál továrny na koberce a dekorační tkaniny Welur, jež v době největšího rozkvětu zaměstnávala na dva tisíce lidí. V roce 1997 vyhlásila úpadek. Nad Novou (kdysi Německou) Cerekví se dodnes tyčí válečná troska hřbitovního kostela svatého Václava. Kromě toho všude narážíme na opuštěné domy a statky. Některé stojí prázdné už od konce druhé světové války.
Odlehlé Hlubčicko se totiž po vyhnání Němců nikdy nepodařilo dosídlit. V oblasti dnes žije sotva polovina předválečné populace (až na čtyři okrajové vesnice jsou hranice okresu stejné, proto se to dobře srovnává): v roce 1933 jej obývalo 84 129 lidí, zatímco v roce 2022 pouhých 43 065. Samotné Hlubčice ztratily „jen“ zhruba desetinu obyvatel, ale obce jako Plšť nebo Sulkov se smrskly dokonce o šedesát až sedmdesát procent. Mezi rekordmany najdeme vesničky přímo sousedící s Krnovem: Trmantice (Ciermięcice) či Petříkovy (Pietrowice) se svými 90 a 135 obyvateli nedosahují ani pětiny předválečného počtu.
Urputné boje v roce 1945 a následné loupežné řádění Rudé armády dopadly obzvlášť tragicky pro města Hlubčice a Ketř. Jejich historická jádra v podstatě zmizela z povrchu zemského. Osamocený mariánský sloup – barokní skvost z roku 1730 – působí až úsměvně uprostřed obří nezastavěné plochy, o níž mapa tvrdí, že je ketřským náměstím, a to Malým. Před několika lety proběhla revitalizace, která měla tomuto místu alespoň v náznacích navrátit podobu náměstí. Dříve Pannu Marii se svatou Alžbětou obklopovalo asfaltové parkoviště.
V Hlubčicích je „Staré Město“ panelovým sídlištěm ležícím stranou skutečného centra, které se nyní rozkládá v oblasti někdejšího Západního předměstí, kde se pro změnu dochovala většina reprezentativních staveb z přelomu 19. a 20. století. Zašlou slávu nejstarší čtvrti připomíná jen barokní františkánský komplex na jednom konci (po vytržení z původního kontextu husté městské zástavby nabývá osobité venkovské malebnosti) a mohutný gotický farní kostel na konci opačném. Ne úplně úspěšně se o to pokouší i novostavba radnice z roku 2006. Věrná rekonstrukce renesanční věže se tu spojila s jakousi postmodernistickou variací na téma historické architektury.
Na fasádě hlubčického gymnázia, postaveného v typicky pruské odrůdě novorenesančního slohu, pobaví pamětní deska z roku 1955, absurdní svědectví násilného popolšťování veřejného prostoru na „znovuzískaných územích“ po druhé světové válce. Je věnována polskému romantickému básníkovi Adamu Mickiewiczovi, „jehož díla poskytovala útěchu mládeži tohoto kraje v dobách pruské poroby“. Otázkou zůstává, zda mládeži německé nebo menšinové části Moravců, již oslovilo české národní hnutí.
Svého druhu protipól k onomu projevu kolektivní paměti přeroubované z východu tvoří památník, který kupodivu přežil v městském parku. Mramorové kašně vévodí reliéf vousaté hlavy – podobizna Johannese Reinelta (1858–1906), básníka vystupujícího pod pseudonymem Philo vom Walde (Filosof z lesa). Původem ze sousední vesnice Holasovičky (Gołuszowice), psával ve slezském nářečí němčiny. Jeho Mein Schlesierland, mein Heimatland dodnes zůstává neformální hymnou německých Slezanů.
Nynější česko-polská hranice bývala kdysi hranicí rakousko-pruskou a navzdory historickým otřesům, jež radikálně měnily materiální a duchovní tvář regionu, se ukázala jako překvapivě stabilní. Byla vytyčená v roce 1742, poté, co Marie Terezie prohrála ve válce většinu Slezska ve prospěch Fridricha Velikého. Opavské a Krnovské knížectví byla roztržena vejpůl a s nimi i obce rozkládající se na obou březích říček a potůčků, jimž najednou připadla úloha státní hranice. Tehdy se Hlubčicko narodilo, a to rovnou jako oblast odsouzená k perifernosti.
Umělá vnitroslezská hranice rozdělila mimo jiné Pelhřimovy. Z těch rakouských, nyní českých, zbývají doslova dvě chalupy a kostel, který už dvě desetiletí postupně opravují dobrovolníci z jesenického oddělení Hnutí Duha. Po odsunu Němců sice do vesnice přišli noví osadníci, především z řad volyňských Čechů a ze slovenských Kysuc, ale v roce 1949 padlo rozhodnutí o její likvidaci. Polské, kdysi pruské, Pelhřimovy (Pielgrzymów) jsou vesnicí s 56 obyvateli (což představuje „závratných“ 13 procent oproti předválečným 420), zříceninou farního kostela na kopci a také zámkem. Z něj je teď další urbexová lokace, mohl být přitom příběhem úspěchu.
Chátrající zámek z první poloviny 18. století totiž koupil v roce 1979 Ryszard Brzeziński. Syn přesídlenců ze západní Ukrajiny se tak hluboko za socialismu stal prvním soukromým zámeckým pánem v širokém okolí a jedním z mála v celém Polsku. „Věřím, že pokud se mi tady podaří zachránit nějakou památku po Němcích, tak v Berežanech u Ternopilu, odkud pochází moje rodina, se někdo postará o polské památky,“ vysvětloval v jednom rozhovoru své zanícení pro záchranu kulturního dědictví v regionu.
Uvést zámek do obyvatelného stavu zabralo Brzezińskému (bez státních dotací, což rád zdůrazňoval) 23 let. Pak se v něm usadil nastálo a pustil se s velkým nasazením do dalších iniciativ. Na českém břehu hraničního potoku Hrozová nechal obnovit kapličku, do níž umístil dřevořezbu nazvanou Matka Boží Vysídlená – připomínku pohnutých osudů bývalých a současných obyvatel rozdělené obce Pelhřimovy. Právě tato kaplička se během první koronavirové uzávěry dostala na první stránky novin, když ji omylem „zabrali“ polští vojáci. Brzeziński zemřel bezdětný v roce 2019. Nemovitost odkázal obci, ale do toho se vmísili bratři zpochybňující závěť. Spor zatím uvízl na mrtvém bodě. Zámek se přitom pomalu, ale jistě opět proměňuje v ruinu.
Podobným nadšeneckým příběhem, naštěstí dosud bez nešťastných zvratů, se může pochlubit rovněž barokní zámek Sedlnických a Oppersdorfů v obci Násile (Nasiedle). Od roku 1988 jej postupně opravuje rodina Białasových. Majitelé mezitím bydlí v přilehlé zrekonstruované hospodářské budově a po domluvě provázejí návštěvníky. Dobré příklady péče o památky – avšak již s účastí eurofondů a veřejné iniciativy – najdeme třeba i ve Vladěníně (Włodzienin), kde byla nedávno věž kostelní zříceniny adaptována na rozhlednu, nebo v Hrobníkách (Grobniki), kde právě probíhá rekonstrukce bývalé johanitské komendy.
Polský statistický úřad zařadil Hlubčicko mezi okresy s nejmenší mírou turistické atraktivnosti. Ve světle žebříčku zohledňujícího parametry, jako jsou délka pobřeží, počet míst v divadlech či výdaje na cestovní ruch, to tak zřejmě vypadá. Ale nenechte se odradit. Historií pošramocené Hlubčicko skrývá mnoho zajímavostí a určitě si zaslouží více návštěvníků. Na rozdíl od zavedených destinací, které jich mají mnohdy pro svou vlastní škodu až přespříliš.
ROČNÍK XIII. – 2. ČÍSLO, KVĚTEN 2024