Hornorakouští „Češi“ a jeden kostel v Mlýnské čtvrti

10. března, 2021 RUBRIKA Zraněná města


imageRainNa snímku je vidět moderní přístavba rainbašského kostela. Foto: Mapio.net

 

Rainbach je malá rakouská obec, jejíž blízkost k Česku není dána pouze geograficky. Projevila se i na její podobě. Na první pohled to sice nevidíme, ale stopy občas složitých přeshraničních vztahů najdeme přímo v centru tohoto městyse, který se kdysi o přízeň části svých obyvatel přetahoval s Horním Dvořištěm.

V hornorakouském regionu Mühlviertel (česky Mlýnská čtvrť) leží opět sníh. Během posledních zim to nebylo samozřejmostí. Hlavní silnice z Freistadtu do Rainbachu je teď trochu mokrá, ale naštěstí ne kluzká. A navíc tu panuje docela klid. Skutečnost, že na silnici není mnoho aut, souvisí s hranicemi uzavřenými kvůli pandemii. Teoreticky sice úplně nepropustné nejsou, ale v současnosti přes ně mnoho lidí nejezdí. Výjimkou jsou pendleři, kterých sice normálně nebývá málo, ale hodně jich pracuje v gastronomii a ta nyní funguje jen velmi omezeně. Třeba v cukrárně v centru Freistadtu se už dlouho neobjevila česká servírka, prodává tam teď nejspíš pouze její šéf. A přestože se nadále pendluje – freistadtská nemocnice zaměstnává velký podíl zdravotních sester z Česka – není teď na hranici skoro žádný ruch, protože je brzké odpoledne.

V Rainbachu se parkoviště nachází přímo na náměstí, které ovšem svou podobou náměstí moc nepřipomíná. Obci totiž dominuje hlavní silnice, jež vede odsud do České republiky. Tohle by se mělo brzo změnit, protože již existují plány na její novou trasu mimo městys. O přesné podobě se v tuto chvíli se ještě přemýšlí. Kontroverze vyvolává její plánovaný průběh na západní straně obce, kde jezdí i Summerauer Bahn, tedy železnice do Česka, která částečně kopíruje trasu slavné koněspřežné dráhy z Českých Budějovic do Lince. Pokud by se nová silnice postavila tady, zasáhlo by se do přírodní rezervace a v podstatě by se zničilo životní prostředí několika druhů netopýrů a motýlů. Každopádně jakmile bude silnice hotova, mohlo by se z náměstí zase stát více než jen průjezdní místo. Teď je tu kromě těch nesčetných aut spíše mrtvo.

 
Překvapení uvnitř

Cesta ke kostelu vede kolem poslední zbývající hospody v Rainbachu (předposlední zavřela teprve nedávno) a pokračuje nahoru po schodišti a pak přes malý obecní hřbitov. Hrobař tam právě kopě jámu. Člověk si říká, jak často se tu koná pohřeb. Je tady možná až dvě stě hrobů. A vkrádá se na mysl, zda hrobník nemusí pracovat pro několik menších hřbitovů, aby se uživil.

Kostel je malý, jak už to bývá v podobných lokalitách. Možná je dokonce trochu menší než v ostatních obcích Mlýnské čtvrti. Vedle něj stojí moderní přístavba. Zdálo by se, že se jedná o prostory, které slouží farnosti pro veškeré účely mimo bohoslužby a slavnosti, jež se konají přímo v kostele. Že to tak není, se dozvídáme hned poté, co vstoupíme dovnitř. K malé středověké budově přistavěli v letech1969 až 1970 další kostelní loď, která byla v předcházejících rocích důkladně plánována a projektována kvůli nedostatku místa.

Audioprůvodce, jenž mezi zvolitelnými jazyky nabízí také češtinu, prozrazuje o příčinách rozšíření kapacity kostela více. Ta je totiž pro obce typu Rainbachu velice neobvyklá. Dostavba souvisí s novějšími dějinami tohoto regionu, přesněji řečeno s důsledky roku 1945 pro osadu Zulissen, která tvoří část městyse Rainbach. Do té doby obyvatelé Zulissenu v neděli nechodili na mši do rainbašského kostela, ale do chrámu v českém Horním Dvořišti (Oberhaid). Po válce se zavřely hranice, vznikla železná opona a obyvatelům Zulissenu od tohoto okamžiku nezbylo nic jiného než chodit do kostela v Rainbachu. Ten byl tak najednou přeplněn ještě více než obvykle.

 
Poučený farář

O někdejší motivaci obyvatel Zulissenu navštěvovat mše v jiné a ještě k tomu české obci se více dozvídáme ze vzpomínek Theresie Duschlbauer. Ta se narodila v roce 1923 právě v Zulissenu a její vyprávění zaznamenal místní Spolek pro domovinu (Heimatverein). Horní Dvořiště leželo mnohem blíž k Zulissenu a bylo lépe dostupné. Někteří farmáři používali pro cestu do kostela koňské spřežení, většinou se ale chodilo všude pěšky. Zatímco cesta do kostela v Rainbachu zabrala pěšky skoro dvě hodiny, k hornodvořišťskému svatostánku to trvalo asi jen třicet minut. Geografická blízkost české, ale zároveň převážně německojazyčné obce způsobila, že lidé z Zulissenu vedle pravidelných návštěv nedělní mše slavili všechny náboženské svátky a dokonce i vlastní svatby v kostele v Horním Dvořišti, a ne v jim oficiálně přiřazeném Rainbachu. Tam se z Zulissenu chodilo jen výjimečné, především na křty a pohřby, které se z administrativních důvodů jinde konat nemohly.

Jak zmiňuje Theresia Duschlbauer, absence občanů Zulissenu rozčilovala i jistého rainbašského faráře. Na mších se totiž vybíraly peníze pro farnost a podíl zulissenských věřících dlouhodobě chyběl – dostávala ho farnost Horního Dvořiště. Lidé z Rainbachu proto neměli obyvatele Zulissenu moc rádi. Když někdo z nich přece jen navštívil mši v rainbašském kostele, říkalo se, že tam byli „d‘Behm“ čili die Böhmen (Češi). Mimochodem, název Zulissen stejně jako v případě ostatní částí obce Rainbach nemá slovanské kořeny. Pochází ze střední horní němčiny. Vliv dávné slovanské populace Mlýnské čtvrti na místní názvy je patrný až o kousek dál na jihovýchod, v údolí řek a potoků.

Vraťme se však k vyprávění Theresie Duschlbauer. Kritický pohled místních na zvyk navštěvovat mše v cizí obci změnil prý zmíněný farář, když musel jít do Zulissenu k nemocné ženě, aby ji vyzpovídal. Protože sám viděl, jak dlouhá je cesta z návsi do této osady, přestal si prý na tamní farníky stěžovat.

Za zimního odpoledne vycházíme z rainbašského kostela. Před očima nám vyvstane několik osad na západní straně obce, ale do dalekého Zulissenu nedohlédneme. Na rakouském venkově se tradice chodit v neděli do kostela pořád drží. Populace Rainbachu se od roku 1971 příliš nezvýšila, v kostele by tedy mělo být dost místa pro všechny. Je ale docela možné, že je teď v neděli prázdnější, než býval před padesáti lety. Venku stále vidíme onoho hrobaře, tentokrát už jen po ramena, protože mezitím ve své práci pokročil a stojí v jámě. Na hrobech si čteme roky narození a smrti zesnulých. Někteří z nich před válkou pravděpodobně navštěvovali kostel v Horním Dvořišti.

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.