24. června, 2025 Jan Blažek
Výrazy mluví za vše. Péter Magyar (vlevo) a Viktor Orbán se zdraví v Evropském parlamentu. Foto: Wikimedia Commons/© European Union 2024 - Alain Rolland
Možná jste také viděli francouzský dokumentární film Šamanův příběh, v němž se jurodivý sibiřský vizionář Alexandr Gabyšev v předvečer války na Ukrajině vydá na pěší pochod z Jakutsku do Moskvy, aby „vyhnal z Putina ďábla a zabránil katastrofě“. Na tisíce kilometrů dlouhé cestě se k němu přidávají nejrůznější souputníci, někdo jen na pár kilometrů, jiný s ním drží krok několik dní. Jedno mají společné – chtějí změnit Rusko k lepšímu.
Vám možná tento nekomerční snímek unikl. Zato předák maďarské opozice Péter Magyar si ho podle všeho ujít nenechal. Zdá se, že se jím dokonce nechal inspirovat. Ve středu 14. května se totiž i on vydal na demonstrativní pěší pochod. V jeho případě na „pouhých“ tři sta kilometrů mezi Budapeští a rumunskou Oradeou, tedy ani ne dvacetinu toho, co hodlal zdolat čacký šaman. Přesto to byl slušný sportovní výkon a v evropské politice málo vídaný počin. Po cestě s ním šli čelní představitelé jeho strany Tisza, přidávali se další a další nadšenci. Do Oradey, města s tradičně početnou maďarskou komunitou, dorazil v doprovodu několika desítek podporovatelů a oděn v kroji shromážděnému davu oznámil: „Zkáza, nenávist a vykopávání příkopů ze strany Viktora Orbána jsou minulostí.“
Proč tak Magyar učinil a co to znamená? Nejprve fakta – v Rumunsku žije na území někdejších Uher přes jeden milion Maďarů, kteří jsou rumunskými občany. Asi tři čtvrtiny tohoto počtu získaly ale za vlády Viktora Orbána také maďarské občanství, o jejich přízeň se tedy mají důvod ucházet i maďarští politici.
Počátkem května zvítězil v prvním kole rumunských prezidentských voleb s drtivou převahou kandidát krajní pravice George Simion a zdálo se, že cestu do bukurešťského prezidentského paláce má umetenou. Je to politik, který se opakovaně vyznal z obdivu k maďarskému vůdci. Sdílí s ním zejména nedůvěru k Evropské unii. A ještě jedno mají Simion s Orbánem společné – neochotu podporovat Ukrajinu bránící se ruské vojenské agresi. Skalní nacionalista Simion navíc proslul výroky, které zpochybnily teritoriální integritu Ukrajiny i sousedního Moldavska, do obou zemí má proto zakázaný vstup.
Ne nadarmo se jeho strana jmenuje Aliance za sjednocení Rumunů (AUR), Simion je opravdu zastáncem rozšiřování hranic současného Rumunska dále na východ. I tady se možná nabízí paralela s Orbánem. Od chvíle, kdy ukrajinské úřady v Zakarpatí zadržely údajné maďarské špiony, tušíme, že po možnosti zabrat kus ukrajinského území opatrně pošilhává i maďarský premiér. V čem si ale Orbán se Simionem rozumí ze všeho nejlépe, je odpor k liberalismu a víra v centralizovanou vládu pevné ruky, jak ji představuje v Rusku doyen světového autokratismu Vladimir Putin.
Zároveň byl George Simion jakožto rumunský ultranacionalista vždy negativně naladěn proti tamní maďarské menšině. Svoji politickou kariéru začal před deseti lety tím, že velel skupince fotbalových chuligánů, kteří zhanobili maďarský vojenský hřbitov ve Valea Uzului. To mu rumunští Maďaři nezapomněli a asi nikdy nezapomenou, v prvním koleb voleb od nich proto nedostal téměř žádný hlas. Na druhou stranu ani druhý postoupivší kandidát, liberální starosta Bukurešti Nicoşur Dan, u Maďarů nijak zvlášť nezabodoval. Přednost dali kandidátovi vládního establishmentu. Ten ale pohořel a bylo jasné, že poměrně početné maďarské hlasy jsou pro druhé kolo k mání.
George Simion se o ně rozhodl zabojovat. Populisticky sliboval všechno možné, obesílal maďarské domácnosti volebními letáčky v jejich mateřštině. A hlavně se veřejně chlubil svojí podobností a blízkostí k Viktoru Orbánovi, jehož strana Fidesz je mezi rumunskými Maďary tradičně populární. Je to v neposlední řadě proto, že budapešťská vláda štědře podporuje jejich kulturní, společenské i sportovní kroužky z peněz maďarských daňových poplatníků. Simionovo dvoření se rumunským Maďarům s odkazem na Viktora Orbána tudíž nepostrádalo logiku. Aby ale mělo skutečný dopad, potřeboval výslovnou podporu přímo od maďarského vůdce.
Ten se k ní nakonec opravdu odhodlal, a dost možná se tak dopustil své zatím největší politické chyby. Mezi oběma koly rumunského volebního klání ve svém projevu v opatství Tihany Orbán sice přímo nevyzval rumunské Maďary k volbě Simiona, nacionalistu však chválil za to, že s ním sdílí hodnotové ukotvení spočívající v „suverenitě, křesťanství a Evropě národů“. Zároveň potenciálnímu prezidentovi přislíbil podporu v případě „izolace či politické odplaty“, což lze číst jako nabídku spolupráce ve sporech s Evropskou komisí či západoevropskými státy. A o to šlo Orbánovi především.
Musel vědět, že vyjádřením podpory rumunskému ultranacionalistovi příliš hlasů nepřihraje a že zároveň riskuje přízeň Maďarů nejenom v Rumunsku. „Vykálel se nám do obličeje,“ vyjádřil se jeden sedmihradský Maďar pro opoziční budapešťské médium a není se mu co divit. Orbán byl ale skálopevně přesvědčen, že Simion v souladu se svým famózním výsledkem z prvního kola opanuje i to druhé a že se z něj v podmínkách rumunského poloprezidentského systému stane významný hráč i na evropském politickém kolbišti.
A tam Orbán potřebuje spojence, aby mu pomáhali čelit evropské většině, s níž se rozchází v názorech na principy právního státu i válku na Ukrajině. V tuto chvíli po jeho boku stojí jen předseda slovenské vlády Robert Fico, jehož mocenská pozice je vratká. George Simion v bukurešťském prezidentském paláci by byl zárukou dlouhodobější spolupráce v boji proti „izolaci či politické odplatě“, jichž se Orbán sám obává.
Maďarský premiér se ovšem šeredně přepočítal. Rumunské prezidentské volby 18. května překvapivě vyhrál bukurešťský primátor Nicoşur Dan, kterému se na poslední chvíli podařilo zmobilizovat neuvěřitelné masy lidí. Mimo jiné mu svůj hlas odevzdalo až devadesát procent voličů maďarské národnosti, Orbánův apel se tedy zcela minul účinkem. K volbě Simionova protikandidáta své soukmenovce koneckonců vyzýval i Hunor Kelemen, předseda maďarské etnické strany Demokratický svaz rumunských Maďarů (UDMR), který se prozatím přímé konfrontaci s Viktorem Orbánem vyhýbal. Je to jen další důkaz, že Orbánova podpora zastánci velkého Rumunska byla prostě za hranou.
Svědčí o tom celá řada reakcí. „Mám sbaleno, vyměnil jsem peníze na eura. Jestli Simion vyhraje, stěhuju se na západ,“ sdělil zpravodajskému serveru Telex jeden rumunský občan maďarské národnosti. „Ale ne do Maďarska. Z diktatury se neutíká do další diktatury,“ dodal.
Péter Magyar na výsledek rumunských voleb čekat nemusel. Že Orbán šlápl vedle, mu bylo zřejmé i bez nich. Spontánním nápadem vyrazit na pěší pochod právě k rumunským Maďarům dokázal, že umí kreativním způsobem využít protivníkovy chyby a dobře pracovat s politickou symbolikou. Do Oradey dorazil po deseti dnech chůze, průměrně za sebou nechal úctyhodných třicet kilometrů denně. Lacino získal možnost posílit svoje PR a dostal velký prostor v médiích. Během chůze se dával do řeči se spoustou kolemjdoucích, projevil se jako člověk z lidu a zároveň vlastenec i energický politik s tahem na branku. To, že se nakonec mohl trochu přiživit i na úspěchu rumunského centristy Dana, bylo jen třešničkou na dortu.
Maďarsko čekají parlamentní volby na jaře příštího roku. Hlasy zahraničních Maďarů je nerozhodují a ani v příštím roce tomu tak nebude. V komplikovaném maďarském volebním systému totiž voliči bez trvalého pobytu na území státu ovlivňují výběr jen malého počtu poslanců volených poměrným systémem. Orbánovo uklouznutí a Magyarova spektakulární reakce na něj ale znamená, že se Fidesz už nebude moci vykreslovat jako jediný obhájce zájmu zahraničních Maďarů na politické scéně, jak tomu bylo doposud.
Magyar tak Orbánovi uzmul jedno z jeho populistických témat. A chystá se na další. Mimo zájem českých médií se totiž počátkem května udála další důležitá změna – po dlouhých desetiletích ohlásil odchod z maďarské politiky někdejší předseda vlády Ferenc Gyurcsány. Jde o konec jedné éry. Přežíval sice už dlouhou dobu v politické irelevanci, pořád ale vzbuzoval značné vášně a Viktoru Orbánovi sloužil coby jakýsi hromosvod či fackovací panák. Strašení jeho návratem patřilo mezi Orbánovy běžné rétorické figury, podobně jako démonizace George Sorose.
Málo oblíbený Ferenc Gyurcsány byl již řadu let koulí na noze maďarské opozice. Orbán a většina maďarských médií na něj bez ustání dštili síru a vykreslovali ho jako šedou eminenci, která v pozadí tahá za politické nitky. S jeho jménem spojovali všechny významnější opoziční osobnosti, ať už to mělo nějaký pravdivý základ nebo ne. Vysmívat se Gyurcsányovi či s pomocí jeho jména špinit jiné politiky je aktivita, která si v moderní maďarštině vynutila dokonce vznik nového slovesa: gyurcsányozni, tedy „gyurcsányovat“.
Doposud v této disciplíně excelovali představitelé Orbánova Fideszu. K nim ale donedávna patřil i Péter Magyar, který teď své fideszovské zkušenosti zúročuje v opoziční roli. Před svými příznivci v rumunské Oredee vyzval maďarského premiéra, aby „převzal štafetu po Gyurcsányovi a také odešel“. Jestli toto šamanské zaříkávadlo zafunguje a konec Gyurcsányovy éry bude znamenat i začátek konce té Orbánovy, dnes ještě nelze předvídat. Jisté však je, že Viktor Orbán doma slábne, tápe a dělá chyby. A v osobě Pétera Magyara mu vyrostl energický protivník, jenž občas působí jako jeho mladší dvojník. Ale na rozdíl od něj může voličům slíbit, že dovede Maďarsko zpátky do Evropy.
ROČNÍK XIV. – 2. ČÍSLO, ČERVEN 2025