05. října, 2022 Karel Barták
Projevy Volodymyra Zelenského působí přesvědčivým dojmem.
Foto: Wikimedia Commons/President Of Ukraine
Po ruském vpádu na Ukrajinu následovalo několik balíků sankcí EU, které postihly vedle špiček Putinova režimu a zejména ozbrojených složek postupně také citlivé části ruské ekonomiky. Velké debaty vyvolával požadavek odstřihnout ruské banky od mezinárodního systému peněžních toků SWIFT. Dělo se to pomalu a za skřípění zubů mnoha evropských podnikatelů, kteří se jen velmi těžko odtrhávali od zaběhnutých – a výnosných – praktik. Potřeba Rusko postihovat sankcemi se logicky postupně posunula do oblasti nejcitlivější, tedy do importu fosilních paliv.
Bylo domluveno, že od léta 2022 zastaví země EU dovoz ruského uhlí a od konce roku přestanou kupovat ruskou ropu. Mnohem těžší bylo ovšem vymyslet útlum importu ruského plynu, na kterém byla EU v roce 2021 ještě závislá ze 40 procent a někteří její členové včetně Česka či Německa mnohem více. Zde se EU nedohodla na ničem kromě toho, že jí sankce nesmějí škodit více než samotnému Rusku. Moskva pak sama usoudila, že bude lepší prodej plynu do EU téměř zastavit. Víc než příjmy z prodeje jí začala vynášet nervozita a sociální napětí, kterou svými manévry vyvolala.
EU otevřela náruč ukrajinským válečným běžencům. Země, které si za syrské uprchlické krize v roce 2015 vysloužily právem pověst sobeckých nesnášelivců, si nyní napravovaly reputaci. Polsko i Česká republika nejenže přijaly všechny uprchlíky, kteří přišli, ale ani nežádaly západněji položené země, aby se o tento nápor podělily. Podmínky pro příchozí – finanční podpory, zdravotní péče, přístup ke vzdělání pro děti – byly příkladné. Tato zcela nová zkušenost by měla pomoct celé Unii při obtížném hledání shody na pravidlech budoucí migrační a azylové politiky.
Unie se semkla kolem Ukrajiny. Jednotlivé členské státy začaly posílat na frontu napřed munici, pak stále větší a sofistikovanější zbraně. Zelenskyj o ně ostatně každodenně žádal a vysvětloval, že na Ukrajině se bojuje i za Evropu, která v případě její porážky bude další na řadě. Že jeho země je výspou západní demokracie, a v této válce se proto jedná o to, zda v globálním měřítku převládne liberální, či autokratické pojetí politiky. Málokdo z evropských představitelů pochyboval, že má víceméně pravdu. Mezi finančními instrumenty EU se našel jeden, nazývaný příznačně „mírový nástroj“, který, jak se ukázalo, lze použít na financování nákupů zbraní a vojenské techniky. Bylo to poprvé, co byl rozpočet EU použit na takovýto účel. Pět miliard eur ((zhruba 122,5 miliardy korun) doplnilo to, co posílaly vlády. Příliv západních zbraní v čele s těmi americkými na frontu nejenže pomohl zastavit ruský postup, ale usnadnil i některé úspěšné dílčí protiútoky.
Tato protiruská válka v zastoupení, kdy umírají Ukrajinci s našimi zbraněmi v ruce, je samozřejmě ošemetná a složitá věc, zvláště máte-li proti sobě jadernou velmoc s nevyzpytatelným vladařem. Zatímco baltské státy, Polsko nebo i Česko byly od počátku pro co nejtvrdší postup vůči Rusku, mocnosti jako Francie či Itálie hledaly neustále cesty, jak se s Putinem domluvit nebo aspoň jak zachovat otevřené komunikační kanály. Německý kancléř Olaf Scholz zase váhal, zda by právě německé zbraně měly být použity v regionech, kde před osmdesáti lety páchaly to, co páchaly. Jenže vládce Kremlu nikomu nepomohl, naopak – svou iracionální arogancí v podstatě mařil i diskrétní vstřícná gesta, a utužoval tak jednotu Západu.
Ukrajinci naopak příliš nechybovali. Dosud jsme většinově v EU vnímali Ukrajinu jako zkorumpovanou zemi ovládanou oligarchy, nevyzpytatelnou a nejistou, se silnou ruskou „pátou kolonou“. Jak již bylo řečeno, její ozbrojené síly překvapily nasazením i taktikou. Zapůsobili však i její „váleční představitelé“ počínaje, ale nekonče prezidentem Zelenským. Ukrajina velmi dobře manévrovala vůči Spojeným státům i Unii, o čemž svědčí vlastně bleskové udělení statusu kandidátské země EU v prosinci 2021 – něco, co lídři mnoha jejích západních členů ještě krátce předtím rozhodně vylučovali. O to pěknější výsledek, že se v závěsu svezly také Moldavsko a Gruzie.
Je snadné být generálem po bitvě. Přesto lze dnes říct, že se v předchozích letech většina zemí EU dopustila vůči Rusku neodpustitelné krátkozrakosti. Přinejmenším od roku 2014, kdy byl v naprostém rozporu s mezinárodním právem anektován ukrajinský Krym, měla být Evropa mnohem obezřetnější a asertivnější. Ale varování přišlo už v roce 2007, kdy Vladimir Putin na mnichovské bezpečnostní konferenci v podstatě vyřkl svou frustraci ze zániku Sovětského svazu a svou touhu po obnovení někdejší velikosti Ruskem řízené říše. Za zmínku stojí též fakt, že když se v roce 2015 rozhodl sehrát ohavnou roli na podporu Asádova režimu v Sýrii, nechal tomu Západ volný průběh.
Na evropské straně byly důvody této dobrovolné slepoty především ekonomické. Bylo tak pohodlné a výhodné nechat téct ruskou ropu a plyn do německých (a českých i dalších) podniků a domácností za rozumné ceny. Myslelo se, že prohlubující se obchodní vztahy, společné podniky a masová přítomnost západních značek na ruském trhu časem nějak obrousí kremelské excesy. Pokračující vleklá válka na Donbasu ani sestřelení malajsijského letadla plného Evropanů proruskými separatisty nestačily k zásadnímu obratu. Pár dní před ruským vpádem na Ukrajinu se chystalo slavnostní otevření plynovodu Nord Stream 2.
Najednou se ukázalo, že to, co vypadalo jako chytrý pragmatismus, nebylo než obyčejným kapitalistickým břídilstvím, honbou za ziskem bez jakýchkoliv morálních a hodnotových ohledů. Především Německo se ocitlo v bezprecedentně prekérní situaci. Coby nejsilnější ekonomika a hlavní tahoun Evropy ani nepomyslelo na zadní kolečka – například nemá ani jedno zařízení umožňující dovoz zkapalněného plynu ze zámoří. Pozavíralo své jaderné elektrárny v domnění, že ruský plyn poteče pořád. Ztělesněním tohoto fiaska se stal bývalý sociálnědemokratický kancléř Gerhard Schöder, který ani poté, co ruská letadla zaútočila na Kyjev, neodešel z vysokých postů v ruských energetických firmách.
EU byla náhle postavena před povinnost se rychle naučit žít bez ruských fosilních paliv. Jejich výpadek znamená, že je třeba změnit fungování evropského energetického trhu, hledat zdroje jinde. V Moskvě dobře vědí, že když utáhnou kohouty, vytlačí tím ceny strmě nahoru, a také to dělají. Chtějí logicky zkomplikovat ekonomickou situaci evropských zemí, které se ještě vzpamatovávají z útlumu způsobeného covidovou pandemií, vyvolat pocit ohrožení. Astronomické ceny plynu se promítají do inflace dosahující v celé EU na začátku září v průměru nebývalých devíti procent, ale v některých zemích až 20 procent.
Prekérní situace nahrává politickým silám, které horují pro národní řešení a odmítají jednotný postup EU. Vyvolávají paniku a pak ji využívají k šíření názoru, že vůči Rusku nebylo třeba postupovat takto tvrdě, že je třeba se s ním rychle smířit. Ba dokonce, že si za to Ukrajinci můžou sami. Kombinace hospodářské a sociální hrozby s proruskou propagandou vytváří toxický koktejl, který lidem nabízejí jak krajně levicové, tak krajně pravicové síly napříč kontinentem.
Ruská agrese vrátila do Evropy konvenční válku ve smyslu 20. století, tedy něco, co už mělo být uzavřeno pod poklicí dějin. Je nespravedlivá a dobyvačná. Může přerůst v jaderný konflikt s nedozírnými důsledky. Některé její dopady pro Evropu však nejsou tak úplně neblahé, zvláště z dlouhodobého hlediska, pokud je dokážeme správně vyhodnotit a postavit se jim.
Pro Evropu je nyní hlavní povinností rychle odstranit závislost na ruských surovinách, a tudíž oslabit či neutralizovat účinky onoho „toxického koktejlu“. Už v červenci se podařilo najít shodu „sedmadvacítky“ ohledně úspor plynu, v září pak ohledně snížení cen i úspor elektřiny. Podíl ruského plynu na evropské spotřebě poklesl na deset procent. Daří se nacházet nové zdroje, rýsuje se perspektiva společných nákupů suroviny ve světě. Plánují se nové plynovody, které lépe propojí všechny členské státy a umocní pocit jistoty i záruku solidarity. A pod vlivem drsných událostí se blýská na dávno potřebnou zásadní reformu evropského energetického trhu.
Docela jasně se ukazuje, že se EU nebude za nové situace muset vzdát svých klimatických cílů. Dočasně sice bude nezbytné ponechat v provozu uhelné elektrárny, jež byly určeny k uzavření, aby se kompenzoval nedostatek nebo drahota plynu. Zároveň však stoupá zájem o obnovitelné zdroje, o elektřinu ze slunce a větru, stejně jako o jaderné elektrárny. Budoucí evropský energetický mix nemůže už počítat s ruským plynem – i kdyby se nakrásně v Moskvě všechno změnilo a byli jsme zase kamarádi. Důraz na alternativní zdroje a zejména na úspory energie se nyní vtělí do každodenního života. Energie nebudou zajisté už nikdy tak laciné jako za blahých časů před ruskou válkou, ale budeme s nimi umět lépe hospodařit a budeme méně znečišťovat, protože budeme muset.
Pro vnitřní chod Evropské unie znamenají tyto události také několik novinek. Tak třeba se už nikdo nehádá, zda se EU má sbližovat s NATO, nebo se od něj oddělovat. Najednou dostává „evropský pilíř“ NATO všechen svůj smysl, aniž by kdokoli pochyboval o transatlantické vazbě na USA. Ministři obrany členských zemí chtějí lépe koordinovat modernizaci svých armád, vznikají zárodky skutečných evropských ozbrojených sil a Německo přihazuje sto miliard eur do svého vojenského rozpočtu. Švédsko a Finsko vstupují do NATO. Dějí se věci, které by se bez ruské invaze neděly.
A Ukrajinci chtějí do EU. Vědí, že jejich přijetí není za rohem, ale zároveň nám umějí dobře vysvětlit, že se na Donbase či u Chersonu bijí také z nás, za naše pojetí liberální demokracie. Musíme s nimi počítat. A když s nimi, tak také se Srby, Albánci, Makedonci, Černohorci, Bosňany, Kosovany, kteří vesměs čekají už nějakou dobu, a se zmíněnými Moldavany a Gruzíny. EU se kvůli tomu bude muset znovu a důkladně reformovat, aby je mohla vstřebat. Když jsme vstupovali my a devět dalších na přelomu tisíciletí, tak se reforma nepovedla, byla jen částečná. I tentokrát to bude složité. Na rozdíl od tehdejšího rozšíření však tentokrát budeme pod daleko větším tlakem, protože ve světě sílí podpora autoritářským režimům, autoritářskému pojetí společnosti. Dochází k soupeření dvou koncepcí jako za studené války. To tehdy nebylo.
ROČNÍK XIII. – 2. ČÍSLO, KVĚTEN 2024